Autor: David Provazník
Obecná charakteristika
Problematika vztahu mít a být rozhodně není novodobou záležitostí. Jedná se o problém, který nás provází od starověku po současnost. Mnoho myslitelů se tímto problémem zabývalo napříč celými dějinami, ale nejvýstižnějším byl Erich Fromm, jehož systematická kritika tržního hospodářství je stěžejní pro dnešní situaci.
Koncept vlastnění a bytí (mít a být) od Ericha Fromma je zásadním příspěvkem k fenoménu odcizení, který je známý především prostřednictvím Hegela a Marxe. Odcizení je pasivním a receptivním vnímáním světa i sebe sama. Člověk odcizený sám sobě se stále méně pohybuje ve světě lidí ve smyslu unikátních lidských bytostí, spíše se pohybuje ve světě lidí ve smyslu objektů.
Modus mít a být je jeden z nejznámějších konceptů Ericha Fromma. Jedná se o rozlišení dvou typů životní orientace. Modus být se týká plného rozvíjení lidské osobnosti, v jehož středu stojí touha žít a plně prožívat realitu. Modus mít je založen na touze realitu vlastnit, ať se jedná o lidi, věci či pocity. Vlastnění se zde stává cílem, nikoliv prostředkem k bytí. Fromm zde naráží na problém konzumu, který je zejména v dnešní době moderní formou odcizení.
Fromm ve své publikaci Mít nebo Být píše, že dnes možné konzumovat cokoliv – nejen jídlo, ale také statky duchovního či mentálního charakteru (například veškeré mediální obsahy, cestování, adrenalinové zážitky, sex…) Konzumovat lze cokoliv, důležité je, aby kvantita převážila kvalitu. Důraz je kladen na spotřebování, nikoliv na uchovávání. To znamená, že nakupujeme, abychom mohli vyhazovat a nakupovat znovu. Ve starších dobách chovali lidé úctu ke svému vlastnictví, pečovali o něj, očekávala se výdrž od koupeného produktu. Ještě v 19. století bylo mottem: Staré je dobré. Dnes je mottem: Nové je dobré. (Fromm, 1992, s.60) Obrovský výběr sortimentu v nás vyvolává určitou prchavost. Častokrát nás věci omrzí, a proto máme tendence je odkládat ještě dříve, než je spotřebujeme. Konzum má dvojí charakter, snižuje strach, protože to, co jsme zkonzumovali, nám nikdo nevezme, ale zároveň nás nutí konzumovat stále víc.
Tato problematika je v západní kultuře natolik zásadní, že ovlivňuje i náš jazyk. Pojem mít je v jazyce prezentován především prostřednictvím podstatných jmen (slovní druh, který nejčastěji vyjadřuje věci, které vlastníme). Je tedy evidentní, že podstatná jména přibývají nerovnoměrně ke slovesům. Ještě jednou zdůrazňuji, že se jedná o výsadu západní kultury, protože existují jazyky, které nemají ekvivalent pro pojem mít. Příkladem takového jazyka může být hebrejština. Pojmy mít a být bychom tedy měli brát vážně, protože ovlivňují i náš jazyk, a tedy i to, jak myslíme, protože my zpravidla neumíme přemýšlet nejazykově. (Fromm, 1992, s.22-25)
Modus Mít
Obecně se zdá, že mít je normální funkcí našeho života, my musíme mít, abychom mohli žít. Označení Ericha Fromma mít nebo být se nám může zprvu jevit jako nepochopitelné. Každá bytost něco má, své tělo, oděv, obydlí, automobil, pračku, postel… Žít a nic nemít je nemožné. Problémem je, že kdo nic nemá, ničím není. Člověk se stává někým až v souvislosti s něčím. Například jsem studentem, protože chodím do školy (tím mám status studenta), jsem cyklistou, pokud mám kolo, na kterém mohu jezdit… Člověk není tím, čím je, ale vyznačuje se tím, co má. Sami se identifikujeme skrze vlastnění, nebo ho skrze tento mód identifikují druzí, protože to, co máme je zjevný na první pohled. O to více si člověk zakládá na tom, co má, protože je na základě toho posuzován ostatními.
Modus mít je významně živen touhou lidí být mocnými, vyvolává v nás potřebu podobat se těm, kteří vlastní obrovské „majetky“ (peníze, ženy, sláva, reálné i duchovní bohatství). Není třeba dokazovat, že žijeme ve společnosti založené na soukromém vlastnictví, zisku a moci. Získávat a vlastnit jsou svatá práva člověka v průmyslové společnosti. Kdo vlastní majetek je obdivován a zároveň probouzí v ostatních závist. Avšak i lidé majetkově chudí něco vlastní. Dokonce i tito „chudáci“ jsou posedlí myšlenkou shromaždovat a množit to, co mají. V patriarchální společnosti je i ten největší chudák z nejchudší třídy vlastníkem majetku. Může říkat, že má například ženu, děti, psa… má něco, nad čím si může připadat jako pán. Osoby jsou v tomto případě přetvořeny na věci. Vzájemné mezilidské vztahy získávají charakteristiku vlastnictví. Dokonce i individualismus můžeme takto vyjádřit. V pozitivním slova smyslu se individualismus vykládá jako zbavení se společenských pout, ale negativně jde o sebevlastnění. (Fromm, 1992, s.59)
Pojem mít ovlivňuje naší identitu. Identita zahrnuje vlastní, skutečné i fiktivní znaky (jméno, vzdělání, dovednosti, sociální status…) Co tedy znamená, ono já mám? Formulka já mám, znamená, já subjekt mám objekt, vyjadřuje určení mého vlastnictví. Subjekt zde neznamená já sám, ale já jsem, co mám. Z tohoto triviálního vyjasnění je zřejmé, jak vlastnictví určuje naší identitu. Já jsem já proto, že vlastním nějaké X (objekty, subjekty), k nimž mám vztah, a díky své moci je mohu ovládat. Já mám tedy něco, co si mohu přivlastnit, ale lze to vyložit i opačně, že ono má mě, protože má identita závisí na tom, co mám. Vlastnění není živým procesem, činí subjekt i objekt věcmi, to znamená, že subjekt je zpředmětňován objektem, který vlastní.
Toto určování identit je příznakové například u určitých subkultur. Většina subkultur se identifikuje prostřednictvím vlastnění určitých objektů, které vyjadřují hodnoty dané subkultury (gamer má počítač či herní konzoli, skejťák má skateboard, pankáč má specifické oblečení…). Tato identifikace skrze objekty se týká lidstva obecně, příklady subkultur jsou pouze ilustrační, protože je u nich nejvíce viditelné, že objekty nejsou pouhými objekty, ale že zároveň představují symboly, které rozšiřují moc vlastníka. (Fromm, 1992, s.27 – 29) Je rozdílem, zda má někdo nejnovější iphone nebo starou nokii 3310. Tento rozdíl objektů se může odrážet například ve společenském postavení. Problémem je, že pojem nejnovější je pouze pomíjivého charakteru, za rok vyjde nový model iphonu, který bude novým dráždidlem, jež v nás bude opět vyvolávat touhu po obměně. Tento koloběh je nekonečný a podle Fromma v nás může vyvolávat pocity úzkosti a deprese. Mít něco, je určitý vztah mezi subjektem a objektem, ale ani jedno není trvalé. Subjekt zemře a objekt se může ztratit. Mít něco natrvalo je pouze iluzí nezničitelné substance. Objekty tedy určují subjekt, ale my objekty neustále obměňujeme a definice subjektu je tedy nepostižitelná, protože se rozplýváme v hustotě předmětů.
Pocitu vlastnění je u nás natolik silný, že se může vztahovat i na určité profese: můj doktor, zubař, právník. Dokonce i říkáme: moje zdraví, nemoci, operace. Mód vlastnění je jazykovým a materiálním determinantem, který ovlivňuje naše chování a myšlení. Podle Fromma se mód vlastnění neskrývá v majetku samotném, ale v majetnickém způsobu života.
Modus být
Pojem být je mnohem problematičtější, než pojem mít. Například z jazykového hlediska se být používá jako spona (já jsem velký…), jako pasivní trpný rod (jsem bit) nebo jako sloveso ve smyslu existovat. O módu mít víme víc než o módu být, už jen kvůli problematice definování pojmu být. Vlastnění se vztahuje k věcem, které jsou popsatelné. Bytí je myšleno jako lidská zkušenost se sebou samým, což lze těžké popsat. Nicméně je evidentní, že Fromm pojem bytí myslí antropologicky a ne ontologicky.
Předpoklady pro bytí jsou: nezávislost, svoboda a kritické uvažování, bytí se tedy projevuje jako jakási vnitřní aktivita. Modus bytí je spíše prožitkový než pojmový, proto ho nelze srozumitelněji popsat. Bytí je spíše to, co vydáváme (talent kreativita…), než to, co si ponecháváme (materie). Tuto vnitřní aktivitu nesmíme ztotožňovat s pojmem zaneprázdněnost. Zaneprázdněnost je totiž činnost odcizující nás od sebe sama. V neodcizené aktivitě prožíváme sebe sama jako subjekt své aktivity, to znamená, že já i aktivita, kterou vykonávám, je jedním celkem, jedná se o aktivitu tvořivou. (Fromm, 1992, s.73)
Pokud jsme v životě hnáni iracionálními žádostmi, znamená to podle Fromma, být mentálně nemocný, což není tolik převratná myšlenka. První, kdo si toto uvědomil, byl Spinoza, který tvrdil, že mentální zdraví a nemoc jsou výsledkem správného či špatného způsobu života. Například Moliérův Harpagon byl v očích Fromma a Spinozy neurotikem. Byl svým způsobem nemocný, pokud chápeme žádostivost jako formu šílenství. Jestliže lidé touží po slávě, penězích a majetku, jsou pasivními a v podstatě nemocnými.
Spinozovy pojmy aktivita a pasivita, které přejímá Fromm, jsou kritikou průmyslové společnosti. Aktivita vyplývá z lidské přirozenosti, je spojena s rozumem a vychází z podmínek lidské existence. Pasivita je způsobena buď vnějšími, nebo vnitřními, pokřivenými podmínkami. Příkladem pasivity (a tedy i módu mít) je například shopaholik, což je pojem, který Spinoza ani Fromm nemohli znát. Shopaholik je člověk, který se sebeurčuje převážně skrze objekty a jejich neustálé hromadění, je plně odkázán na modus mít a v podstatě je mentálně degradován, protože jeho mysl směřuje převážně k materiím. Avšak cesta k módu být není určena vnějšími faktory, spočívá v rozumové aktivitě, díky které pronikáme pod povrch skutečnosti.
Závěr
Vlastnění působí dojmem, že je zakořeněné v lidské přirozenosti a že je nezměnitelné, ale pravdou je, že vlastnění nebo bytí jsou existenční možnosti lidské přirozenosti. My máme tendence vlastnit v závislosti na pudu sebezáchovy, ale sobectví a chamtivost nám vrozené rozhodně nejsou.
Rozhodnutí pro mód mít nebo být se odvíjí od sociálně-ekonomické struktury, ve které se vyskytujeme, musíme se rozhodovat navzdory ní. Jestli potlačíme vlastnění nebo bytí, je ovlivněno vnějšími životními podmínkami. Principem západních společností je zisk, prospěch a majetek. Společnost tedy vytváří charakter orientovaný na vlastnění a je tedy pochopitelné, že se lidé nechtějí vůči tomuto vzoru vymezovat, protože nechtějí být vyvrhelem společnosti, ve které žijí. Vůdcové společnosti si potom myslí, že lidé jsou motivováni pouze vyhlídkami na materiální profit a přitom se jenom podřizujeme společenskému nátlaku, který nás povzbuzuje nekonečnému přivlastňování si čehokoliv. Fromm si uvědomoval, že máme stále větší sklony k módu mít, ke kterému nás vybízí odcizená materiální společnost, a proto bychom se měli klást otázku, co znamená být, aniž by naše bytí záviselo na tržní ekonomice společnosti.
Zdroje:
FROMM, Erich. Mít nebo být?. Překlad Vlastislava Žihlová. Vyd. 1. Praha: Naše vojsko, 1992. 170 s. ISBN 80-206-0181-3.
« Back to Glossary Index