Skomírající žánr sci-fi se dočkal závanu čerstvého větru ve formě filmu Příchozí (Arrival, 2016). Ačkoliv se ústřední zápletka na první pohled může zdát obyčejnou, jelikož přistání mimozemšťanů na Zemi vyčerpalo poslední ždibec originality už před mnoha lety, v Příchozích se setkáváme s novou perspektivou. „Nástrahou“ číhající na nic netušícího diváka je krůček po krůčku přicházející přerod žánru filmu z čistě vědeckého sci-fi na mysteriózní drama. Jak se něco takového může stát? Jednoduché to rozhodně nebylo.
Nenápadná nápověda
Režisér Denis Villeneuve ve spolupráci se scénáristou Ericem Heissererem vám na začátku takřka přikryjí oči páskou a našeptávají vám zdánlivě jednoduchý děj. Pozornější divák ale může tušit, že se v něm skrývá něco víc. Ke konci vám tvůrci pásku slavnostně strhnou a odhalí vám řešení celé záhady. Odpověď, kterou vychytrale vyzradili už v prvních dvou minutách filmu, ve chvíli, kdy se ještě nikdo nesnaží pozorně a hlouběji analyzovat.
„Dříve jsem si myslela, že tohle byl začátek příběhu. Paměť je zvláštní věc. Nefunguje tak, jak jsem si myslela. Jsme příliš vázáni časem, jeho zákonitostmi,“
začíná vyprávět Louise, hlavní postava filmu. Při druhém zhlédnutí byste se nejraději vyfackovali za to, že jste tuto nápovědu nejprve přešli bez povšimnutí.
Jazykovědkyně přichází na pomoc
Začátek Příchozích je velmi emotivní a má svižné tempo, což kontrastuje se zbytkem děje, který se rozvíjí velice pomalu, bazírujíc na detailech. Seznamujeme se s dojemným příběhem vysokoškolské profesorky Louise, jejíž dcera zemřela. Pak na Zemi přistane dvanáct mimozemských lodí a jazykovědkyni Louise vláda povolá za účelem rozluštění jazyka, kterým návštěvníci hovoří. Co chtějí? Odkud jsou? Louisiným úkolem je zjistit odpověď na tyto otázky.
Slova stříkají z chapadel
Každých osmnáct hodin je lidem umožněno, aby vstoupili dovnitř vesmírného doupěte, připomínajícího velký, vznášející se kokon. Samotní mimozemšťané vypadají jako enormní mutace černé chobotnice, která má sedm chapadel – a podle nich jsou pojmenováni heptapodi. Těm, se kterými jedná Louise, přezdívají Abbott a Costello, podle klasické hollywoodské komediální dvojice.
Lingvistka, teoretický fyzik Ian a jejich početný tým intelektuálů napnou své síly k vyřešení komunikačního problému. Nejprve vyzkouší vizuální pomůcky a ukáže se, že heptapodi komunikují prostřednictvím písma tak, že z hvězdicovitých chapadel vystřikují inkoust, který se formuje do kruhovitých symbolů. Jednotlivé znaky se liší jen v titěrných detailech. Louise a její tým však postupně přicházejí na kloub překladu heptapodského jazyka.
Jazyk je klíčem
Cílem týmu bylo položit jednoduchou otázku: „Jaký je váš účel zde na Zemi?“. Investovali celé měsíce mravenčí práce do vytvoření jednoduché slovní zásoby, potřebné k jejímu vznesení. Důvodem bylo, že heptapodi používají semasiografické písmo, které přímo vyjadřuje určité ideje. Jedná se o nelineární způsob psaní, což znamená, že se nevyvíjí a nesměřuje určitým směrem. Jsou tedy schopni napsat kompletní větu do dvou vteřin. Pro člověka by to bylo velmi obtížné, v Arrival to vysvětlují následovně:
„Je to jako bychom se snažili psát oběma rukama a všemi směry zároveň.“
Kdo je ta holka?
Během práce na heptapodštině se Louise stále častěji vybavují vzpomínky na zemřelou dceru. Tedy alespoň tak to divák vnímá do momentu, než se Louise zeptá Abbotta, kdo to je a vše, čím jsme si doposud byli jistí, se nám rozpadne pod rukama. Ukáže se, že Louisiny vzpomínky ve skutečnosti nebyly ničím jiným než vizemi budoucnosti. A jak je možné, že Louise vidí budoucnost? Za pomocí heptapodského triku.
Sapir-Whorfova hypotéza v praxi
Psycholingvistická Sapir-Whorfova hypotéza je teze, podle níž pojetí okolního světa záleží na jazykových zvyklostech dané komunity. Důsledkem je, že zástupci různých kultur, užívající odlišné jazyky, interpretují realitu různými způsoby. Polopaticky řečeno, jazyk, kterým mluvíme, určuje, jak přemýšlíme. Na podobné logice staví i George Orwell v antiutopickém románu 1984, když hovoří o newspeaku a s ním souvisejícím systematickém osekávání slovní zásoby, za účelem změnit myšlení mluvčích.[1] Zápletka snímku Arrival je jakýmsi volným převedením Sapir-Whorfovy teorie do praxe. Heptapodské vnímání času funguje na stejném nelineárním principu jako jejich písmo. Tudíž se Louise v procesu učení heptapodštiny naučí přemýšlet a vnímat čas shodným způsobem a tím pádem i nahlížet do budoucnosti.
Heptapodi-samaritáni?
Proč by ale heptapodi plýtvali časem na to, aby lidstvo naučili svému jazyku? Nejednali zcela nezištně, zachránili nás, protože údajně za tři tisíce let budou potřebovat na oplátku naši pomoc. Nabídnutý univerzální jazyk měl sloužit k tomu, aby spojil lidstvo rozdělené do mnoha nesourodých kultur a zemí, mezi kterými mnohdy vládnou nepřátelské vztahy. K tomu zvolili nevšední taktiku: své poselství rozdělili do dvanácti různých částí s cílem donutit státy pro jednou spolupracovat. Tento oříšek ale nešel rozlousknout zrovna lehce.
Blahoslavená Amerika
Jak už je pro americké filmy typické, Spojené státy jsou vykresleny jako střed zeměkoule. Nejprve bychom se mohli udivit nad tím, že tentokrát mimozemšťané přistáli i v jiné zemi, než je USA. Pozitivní pocit z příjemné změny je vzápětí nahrazen poněkud hořkosladkým zjištěním, že heptapodské lodě přistály i v jiných státech pouze za tím účelem, aby se posléze Amerika mohla předvést jako nejrozumnější a nejvstřícnější zemí ochotnou k diplomacii a vzájemné komunikaci, což má do reality hodně daleko. V krizovém bodu Příchozích se jako ti vrtkaví, nespolehliví a konflikt vyhledávající ukážou Čína a Rusko. Film vyvrcholí v momentě, kdy Čína vyhlásí heptapodům válku a lingvistka Louise zasáhne se svými nově nabytými superschopnostmi, využije časového paradoxu a z budoucnosti si přečte odpověď na to, jak zachránit situaci. Tato část mdle připomíná zápletku Návratu do budoucnosti.
Média (ne)provokující nepokoje
V Příchozích je zajímavě zobrazen i protiklad vlády a médií. Vláda se jeví jako dobrodinec, který se snaží co nejefektivněji vyřešit daný problém. Oproti tomu média jsou vržena pod negativní světlo, ve kterém působí jako podněcovači nenávisti a nepokojů. Ačkoliv média mají jistý nepřímý podíl na těchto věcech, jejich údělem je pouze zprostředkování informací. Nikdo nevyzýval běžné občany k hysterickým reakcím, v jejichž důsledku začaly kolabovat finanční trhy, ani do panického skupování zásob vody, jídla a paliva. Dostali se do velice nebezpečné situace, balancující na pokraji globální krize, ale pouze svým vlastním nerozumným jednáním.
Konec dobrý, skoro všechno dobré
Nicméně, příběh skončil až provokativně kladně. Na závěr nám tvůrci ještě naservírovali až příliš protahované opakování flashbacků z Louisina budoucího života, které dává prostor ke kroucení hlavou nad vlastní neprozíravostí.
Obsazení filmu je třeba ohodnotit pozitivně. Odvážnou postavu jazykovědkyně Louise hraje Amy Adams a ačkoliv patří mezi ty herečky, které nějakým zázračným způsobem, či nanicovatým prokletím, nedokážou udržet zavřená ústa i když nic neříkají, svou práci odvedla dobře a důkazem je nominace na cenu Golden Globes. Za zmínění stojí i hudba a zvukové efekty Jóhanna Jóhannssona, které se vyhnuly zbytečné teatrálnosti a místy evokovaly Spielbergovu Válku světů (2005), posledního krále na trůnu filmů s tematikou mimozemské civilizace, který nyní přebírá Arrival.
„Jazyk je základem civilizace, je to lepidlo, které drží lid pohromadě a také první zbraní, která je vytasena v konfliktu,“ stojí v úvodu Louisiiny knihy.
A Příchozí dokazuje pravdivost tohoto názoru.
Autorka: Veronika Kotková
[1] Hauzírek, Petr. Sapir-Whorfova hypotéza a překlad. In: Petulaje.chytrak.cz. [online] 11. 6. 2007 [cit. 12. 1. 2016]. Dostupné z: http://petulaje.chytrak.cz/sapir-whorf.html
