Autorka: Vanda Adlerová
Obecná charakteristika
Pojem konvergentní kultura rozpracoval americký teoretik Henry Jenkins v knize s názvem Convergence Culture: Where Old and New Media Collide. [1] Autor hovoří o konvergentní kultuře jako o probíhající změně, která se někdy týká otevřeně konfliktních a někdy konsensuálních snah obou aktérů komunikace. Zdůrazňuje participativní charakter formující se kultury a podotýká,
„že ta je produktem emancipačních, subverzivních taktik ‚slabých‘ aktérů, ale současně je zohledněna i ve strategiích ‚silných‘ korporátních médií.“ (Macek, 2010: 142)
Publikum vidí jako aktivní participanty, počítá však stále s těmi takzvaně silnými, kteří se snaží prosazovat svoje zájmy a omezit moc, kterou uživatelé, koncentrující se do vědomostních komunit, získávají. Transmediální vyprávění, tedy vyprávění, které probíhá skrze různé mediální platformy se tak snaží, stejně jako participační kulturu, podřídit svým vlastním zájmům a cílům. (Macek, 2010: 142)
Konvergentní kultura vzniká vztahem mezi třemi koncepty a to mediální konvergencí, participativní kulturou a kolektivní inteligencí. Jde v podstatě o posun od obsahů vázaných na specifické, konkrétní médium směrem k obsahům, které jsou vyprávěny prostřednictvím různých mediálních kanálů. Dochází tak k vyšší provázanosti komunikačních systémů a k rozmanitějším možnostem přístupů k těmto mediálním obsahům. Vztahy mezi korporátními médii a publikem se stávají komplexnější a umožňují publiku v rámci kultury konvergence na mediálních obsazích participovat. (Jenkins, 2006: 254)
Mediální konvergence
Jedním ze tří prvků, který má vliv na vznik a fungování konvergentní kultury je takzvaná mediální konvergence. Tou míní autor v podstatě tok mediálního obsahu skrze různé mediální platformy. Proces konvergence, tedy jakéhosi sbližování, se týká kooperace mezi mnoha částmi mediálního průmyslu. Změnu lze pozorovat i na poli publika, Henry Jenkins upozorňuje například na migrační chování mediálních publik, která se vydává v prostředí médií téměř kamkoli, aby našlo to, co hledá. (Jenkins, 2006: 3)
Slovem konvergence autor popisuje nejen změny technologické, ale i industriální, kulturní a sociální. Ve světě mediální konvergence je vypravován každý důležitý příběh, i každá značka je prodávána skrze různorodé mediální platformy. Rozsah prostoru, ve kterém se pohybují, se rozšiřuje i pro mediální konzumenty. (Tamtéž)
Participativní kultura
Pod pojmem participativní kultura si lze představit opozitum k dřívější představě pasivního publika, kdy producenti a konzumenti tvořili dvě striktně oddělené skupiny. Henry Jenkins se staví proti tomu, aby konvergentní kultura byla vnímána pouze jako technologická změna. Důležitým prvkem je podle něj i změna, která se udála na straně publika.
„Cirkulace mediálního obsahu, skrze různé mediální systémy (…) závisí především na konzumentské aktivní participaci.“ [2] (Jenkins, 2006: 3)
Zdůrazňuje schopnost publika vyhledávat a propojovat informace v prostředí rozptýleného mediálního obsahu.
Ke změně došlo i v případě rolí konzumentů a producentů, které prizmatem konvergentní kultury Jenkins nevnímá jako oddělené skupiny, ale vidí je spíše jako participanty, kteří spolu mohou participovat podle nově nastavených pravidel. Nicméně nelze tvrdit, že by si obě skupiny byly rovny. Autor totiž dodává, že i přes tyto změny mediální korporace, ale i jednotlivci v rámci korporátních médií, stále ještě vykonávají větší moc, než kterýkoli konzument, ať už jako jednotlivec nebo skupina. (Tamtéž)
Kolektivní inteligence
Mediální spotřeba se v proměňujícím se prostředí stala kolektivním procesem, to je změna, kterou Jenkins popisuje pojmem kolektivní inteligence.
„Uživatelé se k transmediálnímu vyprávění vztahují z pozice členů vědomostních komunit (knowledge communities), které jsou komunitami spojenými zájmem o text, jeho redistribuování, rekonfigurace a reinterpretace, komunitami otevřenými interpretační synergii svých členů a zesilujícími uspokojení těchto členů ze sdílené kontroly nad textualitou.“ (Macek, 2010: 142)
Samotný pojem kolektivní inteligence pochází od francouzského teoretika Piéra Lévyho. Můžeme ji také vidět jako alternativní zdroj mediální moci. Jak tuto moc využívat se učíme v každodenních interakcích v rámci konvergentní kultury, protože nikdo nemůže vědět všechno, ale každý ví něco. Tyto části se mohou dát dohromady a publikum může sdílet zdroje a dovednosti. (Jenkins, 2006: 4) Konvergence se tak netýká jen mediálních přístrojů, ale odehrává se v myslích individuálních konzumentů a skrze jejich sociální interakce s ostatními. (Jenkins, 2006: 3)
Shrnutí
Konvergentní kulturu tedy tvoří ve výsledku všechny výše zmíněné aspekty změn týkajících se mediálních obsahů, jejich produkce i jejich konzumace. Mediální korporace mají mnoho důvodů, proč využívat změn, které konvergence přináší. Strategie založené na tomto stylu produkování obsahů jim umožňují rozšířit cesty, jak obsah příjemcům prodat. Někdy je konvergence využívána ve snaze formovat chování publika právě ze strany mediálních korporací. Stejně tak se ale projevují tlaky ze strany publika, které je náročnější a v podstatě nutí mediální průmysl, aby byl citlivější k jejich zájmům a požadavkům. (Jenkins, 2006: 243)
Konvergentní kultura se proto netýká jen jedné strany mediálního systému, ale jde o označení jednání, kulturních hodnot i očekávání, která lze prostřednictvím technologií provádět a naplňovat. (Macek, 2011: 51) Nelze ji tak ztotožňovat pouze s technologickou konvergencí, která je součástí celého komplexu změn.
Maximalizovat svoji moc nad distribucí a příjmem obsahů se tedy snaží jak média, tak i příjemci. Mediální korporace vytvářejí obsahy, které jsou takzvaně vyprávěny skrze různá média, ale i publika se podílejí na budování alternativních distribučních sítích a vztahují se k obsahům prostřednictvím vědomostních komunit. Ty mezi sebou sdílejí obsahy i jejich interpretace ve snaze zintenzivnit svůj prožitek z konzumace mediálních obsahů. Příkladem mohou být například fanouškovské weby. Klíčovým prvkem konvergentní kultury je tak především participace publik, proto Jenkins mluví o této kultuře také jako o participační kultuře. (Macek, 2011: 51)
Bibliografie:
JENKINS, Henry. Convergence culture: where old and new media collide. London: New York University Press, 2008
JENKINS, Henry. Who the &%&# Is Henry Jenkins? (cit. 4. 1. 2016) Dostupné z: http://henryjenkins.org/aboutmehtml
MACEK, Jakub. Poznámky ke studiím nových médií. Disertační práce. Brno. Masarykova Univerzita, 2010
MACEK, Jakub. Úvod do nových médií. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2011
[1] Henry Jenkins vyučuje na Univerzitě v Jižní Kalifornii, kde se věnuje tématům spojeným s komunikací, žurnalistikou nebo kinematografií. Je autorem mnoha publikací, které se věnují různým aspektům nejen médií, ale i populární kultury. Jedním z takových textů je například Textual Poachers: Television Fans and Participatory Culture. Věnuje se ale i tématům jako je gender ve spojitosti s hraním her, fanouškovství, blogování nebo právě konceptu konvergentní kultury. Henry Jenkins je znám pro svůj optimistický přístup. Další svoje práce a postoje zveřejňuje na blogu henryjenkins.org.
[2] V originále: This circulation of media content (…) depends heavily on consumers active participation.“(Jenkins, 2006: 3)
« Back to Glossary Index