Autorka: Adéla Blažková
Stále více společensky významných komunikačních aktivit, které mohou mít ekonomickou, politickou i kulturní povahu, se odehrává prostřednictvím médií. Média se stávají rozhodující institucí socializace a identifikace se společností. V mnohých případech mohou dokonce zastínit rodinu či školu – mají zřejmý dopad na chování jedince i společnosti, na životní styl nebo na kvalitu života jako takovou. Přitom musíme brát v potaz, že sdělení, která jsou v médiích nabízena, mají různorodý charakter. Vyznačují se osobitým vztahem k přírodní i sociální realitě a jsou tvořena různými, v mnohých případech nepřiznanými, tedy potencionálně manipulativními záměry (Jirák – Wolák, 2007: 6).
„Aktivní vstup médií do sociálně komunikačního života společnosti zvyšuje potřebu členů společnosti znát povahu, podstatu, určující faktory a pravidelnosti tohoto působení. Utváří se tak nová svébytná kompetence – mediální gramotnost.“ (Jirák –Wolák, 2007: 6)
Mediální gramotnost se týká dovedností, znalostí a porozumění, jejichž prostřednictvím mohou spotřebitelé efektivně a bezpečně užívat média. Mediálně gramotní lidé by tak měli být schopni provést informovanou volbu, pochopit povahu obsahu a služeb a rovněž být schopni využít celou škálu příležitostí, kterou nabízejí nové komunikační technologie. Měli by být schopni lépe ochránit sebe a své blízké před škodlivým nebo urážlivým obsahem. A právě kvůli výše uvedeným důvodům je potřeba rozvoj mediální gramotnosti ve všech oblastech společnosti podporovat a pečlivě sledovat jeho pokrok (Směrnice Evropského parlamentu a rady, 2007/65/ES, článek 37).
Osvojování mediální gramotnosti
Tato kompetence se u jednotlivých účastníků komunikační interakce zdokonaluje nerovnoměrně. Lidé pracující v médiích i média samotná se stále více profesionalizují a mají k dispozici neustále větší množství informací o postupech své práce a jejich dopadech na příjemce. Mediální gramotnost lépe ovládají rovněž ti, kteří se v médiích snaží prosadit, jako například inzerenti nebo osobnosti politického života. Opačně je tomu u uživatelů médií, kteří si tuto kompetenci osvojují výrazně pomaleji. (Jirák – Wolák, 2007, 6 – 7)
Proto se v řadě zemí, především těch demokratických, zavádí v průběhu druhé poloviny 20. století myšlenka, že člověk žijící ve společnosti přesycené médii potřebuje k tomuto životu určitou základní výbavu – tedy mediální gramotnost. Takovéto rozšíření mediální gramotnosti do podvědomí občanů demokratických zemí se váže k dvěma základním principům – první z nich je zachování svobody projevu a tím druhým posilování možnosti občana provést svobodnou a kompetentní volbu. (Pastorová – Jirák, 2015, 16) V řadě zemí se postupem času zformovala potřeba systematického vzdělávání veřejnosti a uživatelů mediální komunikace, která následně přešla do podoby mediální gramotnosti jako součásti všeobecného vzdělání. Dnes je tedy vnímaná jako kompetence, která je nezbytná pro plnohodnotný život ve společnosti. (Jirák – Wolák, 2007, 6 – 7)
Rozvoj mediální gramotnosti v českém prostředí
Rozvoj mediální gramotnosti můžeme rozdělit do tří složek či rovin. První z nich je mediální výchova, kterou můžeme rozlišit na školní a mimoškolní (kroužky, dětské a mládežnické organizace apod.). Převážně se jedná o systematické předávání poznatků o médiích v rámci nejrůznějších aktivit.
Druhou složkou je profesní či odborná příprava, do které řadíme vzdělávání učitelů a novinářů, nebo také studium vysokoškolského, či vyššího odborného studia vybraných profesí.
Tou poslední je mediální osvěta, která je realizována prostřednictvím médií, informací pro veřejnost (například informace o klasifikaci audiovizuálních pořadů z hlediska jejich potencionální škodlivosti), nebo občanských aktivit. Nejčastěji ji zprostředkovávají samotná média a to například skrze mediální kritiku v tisku, vzdělávacími pořady ve vysílání nebo osvětovými a kritickými weby. (Pastorová – Jirák, 2015, 17)
Výuka mediální výchovy
Mediální výchova, která je součástí mediální gramotnosti, je vyučována buď jako samostatný předmět, nebo je začleněná jako průřezové téma předmětů jiných (nejčastěji mateřský jazyk, dějepis nebo výchova k občanství). Od roku 2006 je v ČR mediální výchova součástí rámcového vzdělávacího programu (RVP) a je chápána jako praktický prostředek pro zvyšování kvality soukromého života jednotlivce i jeho veřejného bytí. (Jirák – Wolák, 2007, 7)
Mediální gramotnost a mediální studia
Zřejmě nejpropracovanější realizaci mezi jednotlivými liniemi mediální gramotnosti má v českém prostředí profesní/odborná příprava mediálních profesionálů. Prvky mediální gramotnosti jsou samozřejmě zahrnuty i v profesní přípravě novinářů, ovšem v porovnání s osvojením si samotných profesí v praxi jsou ve výsledku nevýrazné a nesoustavné. (Pastorová – Jirák, 2015, 19)
Shrnutí
Mediální gramotnost je souborem kompetencí, jejichž prostřednictvím mohou spotřebitelé efektivně a bezpečně užívat média. V dnešní době je vnímána jako kompetence, která je nezbytná pro plnohodnotný život ve společnosti. Mediálně gramotný člověk by měl být schopen provést informovanou volbu, pochopit povahu obsahu a služeb a rovněž umět využít celou škálu příležitostí, kterou nabízejí nové komunikační technologie. Mediální gramotnost se skládá ze tří složek, a to z mediální výchovy, profesní či odborné přípravy a mediální osvěty.
Provázanost mediálních studií a mediální gramotnost spočívá v tom, že se mediální studia snaží vycházet vstříc potřebě zlepšit úroveň mediální gramotnosti.
Zdroje
JIRÁK, J. – WOLÁK, R.: Mediální gramotnost – nový rozměr vzdělávání. České Budějovice. 2007
PASTOROVÁ, M. – JIRÁK, J.: K integraci mediální výchovy. 2015
Směrnice Evropského parlamentu a rady 2007/65/ES – článek 37. /online/ – Dostupné z: https://esipa.cz/sbirka/sbsrv.dll/sb?DR=SB&CP=32007L0065. [cit. 2019-01-03].
« Back to Glossary Index