Paradigma

Autorka: Milada Truhlárská

Obecná charakteristika

Pojem paradigma (z řeckého paradeigma) byl pojem původně srozumitelný jen lingvistům a několika málo filozofům vědy, nyní však patří k intelektuálnímu a komunikačními oběživu. Pojem byl používán již od 18. století, kdy byl zaveden do filozofie vědy Georgem Christophem Lichtenbergem. [1]

Termín paradigma je zpravidla vztahován k americkému teoretikovi vědy Thomasi Kuhnovi, který jej použil v knize Struktura vědeckých revolucí (1962, česky 1997). Jako paradigma zpravidla označujeme základní vzor vědy, jenž organizuje myšlení, zkoumání a porozumění vědců určitého oboru, vedené již přijatými a uznávanými vědeckými výsledky, které představují typy oborem řešených problémů a model jejich řešení. Pro Kuhna je pojem paradigma klíčovým při vysvětlování vývoje vědy, v němž se střídají období tzv. normální vědy a vědeckých revolucí. [2]

Paradigma Thomase S. Kuhna

Tento pohyb se uskutečňuje jako sled kumulativních stádií (tzv. normální věda) přerušovaný revolučními zlomy. Období normální vědy představuje vlastní artikulaci paradigmatu, kdy se vědecký program soustředí na jeho rozpracování do hloubky (řešení hlavolamů) a na vyčerpání všech jeho vnitřních možností. Žádné jednotlivé paradigma však nemůže uspokojivě vysvětlit všechny problémy, které před vědou vyvstávají. Nevyřešené problémy poukazují na meze explanačních schopností paradigmatu a vedou následně ke vzniku anomálií, kdy se pravidla normální vědy stávají neurčitá a nespolehlivá. I některé anomálie mohou však být vyřešeny v rámci daného paradigmatu jeho modifikací. Setrvávají-li anomálie navzdory těmto pokusům, nastává revoluční situace provázená obrovským tvůrčím oživením a radikálními názorovými střety. To je již známkou přechodu k novému paradigmatu. Jednotlivá paradigmata jsou v Kuhnově pojetí vzájemně nesouměřitelná a znamenají radikálně odlišný pohled na svět. [3]

Příkladem může být nahrazení kopernikovské vědy newtonovským paradigmatem nebo následné vystřídání klasické fyziky kvantovou mechanikou. Koncept paradigmatu se ale může rozvíjet i v humanitních a sociálních vědách, kde mohou být různé „perspektivy“ (funkcionalismus, symbolický interakcionusmus, strukturalismus, atd.) chápány jako paradigmata. Např. Stuart Hall tudíž charakterizuje kulturalismus a strukturalismus jako klíčová paradigmata ve vývoji kulturálních studií. [4]

Paradigma Roberta K. Mertona

Kuhn ale nebyl první, kdo s pojmem pracoval. V rámci sociologie jej v polovině 20. století používal strukturální funkcionalista Robert King Merton (1968), který se věnoval sociologii vědy, stanovil principy, jimiž by se měl řídit vědecký výzkum, a formuloval koncepci teorií středního dosahu. [5]

Merton používá pojmu paradigma k označení výsledku procedury, která má učinit zjevnými, explicitními všechna východiska a základní pojmy použité při analýze určitého partikulárního sociálního fenoménu. Paradigma funguje jako prostředek kodifikace základní sociologické teorie. Kodifikace paradigmatu popisuje zkušenosti získané výzkumem. Kodifikace nezavádí nové kategorie hodné výzkumu, nýbrž popisuje existující zkoumané problémy daného oboru. Formální analytické paradigma má významnou propedeutickou hodnotu. [6]

Díky paradigmatu lze připravit pole pro objektivní výzkum i v humanitních vědách, které tíhnou k popisování vlastního prožitku či pozorování vědce. Tím, že se zkoumání určitého jevu „paradigmatizuje“, minimalizuje se možnost nahradit sociologickou analýzu „literárním cvičením“, k němuž má sociologie časté sklony. Funkcí sociologie v tomto pojetí je totiž formulovat logicky vzájemně svázaná a empiricky potvrzená tvrzení o sociální struktuře a jejích změnách, o chování člověka v jejím rámci a o důsledcích tohoto chování.  K tomu má přispět právě „paradigmatizace“ sociologie. Jako příklady paradigmatu mertonovského typu mohou sloužit jím vyvinutá, známá typologie individuální adaptace (která zakládá jeho teorii deviantního chování), nebo jeho paradigma sociologie vědění. [7]

Merton (1964) uvádí následujících pět funkcí paradigmatu kvalitativního výzkumu v sociologii a) zaznamenání klíčových pojmů a jejich vzájemných vztahů; b) omezení výskytu skrytých předpokladů a odhadů, neboť všechny pojmy mezi sebou musí mít jasné logické vztahy a jejich definice jsou tedy vzájemně nerozporné. Za c) paradigma podporuje kumulaci logických interpretací. Pokud existuje interpretace, již nelze odvodit z předchozích, musíme ji považovat za nový přístup k problému. Předpoklady správnosti takového přístupu je potom nutné ověřit. Za d) paradigma představuje systematické uspořádání klíčových pojmů, svou systematičností upozorňuje i na minoritní vztahy mezi pojmy a přispívá k logické struktuře výzkumu. Za e) paradigma umožňuje popsat kvalitativní výzkum stejnými přísně logickými prostředky jako výzkum kvantitativní. [8]

Paradigma funkční analýzy v sociologii zahrnuje standardizované jednotky výzkumu, tedy opakované vzorce chování a jednání jako například sociální role nebo emoční vzorce jednání. [9]

Shrnutí

Existence paradigmatu umožňuje formulovat postuláty pro následnou funkční analýzu problému. Paradigma zároveň umožňuje vyhodnocovat širší okruh vztahů mezi poznatky a reálným světem, v němž žije zkoumané společenství. [10] Díky paradigmatu lze formulovat mezioborové vztahy v jednotlivých (nejen humanitních) vědách. V současném diskurzu sociálních věd se však termín paradigma používá ve významu, jenž přesně neodpovídá ani pojetí Kuhnovu, ani Mertonovu. Za paradigma je považován rámec uvažování vědecké komunity, v němž jsou kladeny vědecké otázky a hledány jejich odpovědi. Paradigma je způsob vidění světa vědcem, který zahrnuje přijímané příklady aktuální vědecké práce v oboru. Může být spojeno s určitou tradicí v oboru, navazovat na výzkumy určité školy nebo konkrétního vědce. [11]

Paradigmatem v sociologii lze také rozumět určitý specifický pohled na společnost nebo její podstatnou část, který zahrnuje výklad (teorii) společnosti nebo její části, který je obvykle vyjádřen v určitém specifickém jazyce (terminologii), vyplývá z určité specifické metodologie nebo naopak takovou metodologii zakládá. [12] Paradigma jako způsob vnímání a interpretace světa nám tedy umožňuje připisovat význam jednotlivým faktům, která popisují vnější svět, a to v rámci dané teorie nebo její nutné modifikace. [13] Paradigma popisuje svět určitým jazykem, neboť pojmy v rámci paradigmatu vnímáme jako vzájemně provázané.

[1] PETRUSEK, M. Teorie a metoda v moderní sociologii. Karolinum, Praha 1993. Str. 19.

[2] SEDLÁKOVÁ, R. Výzkum médií: Nejužívanější metody a techniky. Grada, Praha 2014. Str. 32.

[3] PETRUSEK, M. Velký sociologický slovník II. Karolinum, Praha 1996. Str. 751.

[4] BARKER, CH. Slovník kulturálních studií. Portál, Praha 2006. Str. 139.

[5] SEDLÁKOVÁ, R. Výzkum médií: Nejužívanější metody a techniky. Grada, Praha 2014. Str. 32.

[6] MERTON, R. K.  Social theory and social structure. The Free Press of Glencoe, Glencoe: 1964, Str. 12-13.

[7] PETRUSEK, M. Teorie a metoda v moderní sociologii. Karolinum, Praha 1993. Str. 19-20.

[8] MERTON, R. K.  Social theory and social structure. The Free Press of Glencoe, Glencoe: 1964, Str. 14-15.

[9] MERTON, R. K.  Social theory and social structure. The Free Press of Glencoe, Glencoe: 1964, Str. 50.

[10] MERTON, R. K.  Social theory and social structure. The Free Press of Glencoe, Glencoe: 1964, Str. 55.

[11] SEDLÁKOVÁ, R. Výzkum médií: Nejužívanější metody a techniky. Grada, Praha 2014. Str. 31-32.

[12] PETRUSEK, M. Teorie a metoda v moderní sociologii. Karolinum, Praha 1993. Str. 22.

[13]  viz např. KUHN, T. S. Struktura vědeckých revolucí. Oikoymenh, Praha 1997. Str. 125.