Posthistorie

Autorka: Petra Hanusová

Termín posthistorie je nejčastěji spojován s pomyslným koncem dějin, s obdobím, kdy se nepředpokládá, že přijdou výrazné změny ve společnosti. Lze hovořit o období po konci lidského vývoje, avšak nejedná se o definitivní konec dějin, pouze nejsou očekávány další inovace. Poprvé tento pojem použil německý sociolog a filosof Arnold Gehlen. S užíváním termínu posthistorie je dále pak spojován i německý sociolog Helmut Schelsky. (Hauer, 2014: 134) K významný osobnostem, jež rozvinuli pojem se řadí Vilém Flusser a Francis Fukuyama.

Tomáš Hauer přibližuje, že termín posthistorie vzniká proto, že stále méně historiků akceptuje fakt, že jsou dějiny jakýmsi jednotným organickým procesem. To, co bylo dříve považováno jako jednotné dějiny, je v současné době bráno jako množství „historií“, které nelze umístit kolem nějaké jednotné narace, například pochod směrem k pokroku či triumf rozumu. Došlo k rozštěpení dějin a ty postrádají nějaký jednotný sjednocující prvek. (Tamtéž: 92 – 93)

Pojem posthistorie v pojetí Viléma Flussera

O termínu posthistorie hovoří i český filozof Vilém Flusser. Ten právě označuje dobu, ve které žijeme jako posthistorii. V našem současném světě už neexistují klasické dějiny. Žijeme ve světě, kde je patrná všudypřítomnost technických zařízení a z toho důvodu se přestaly dále vyvíjet samotné dějiny. „Ztratili jsme touhu po jiných dějinách než po těch simulovaných technickými obrazy.“ (Šimůnek, 2010: 85 – 96) Na konci minulého století došlo k výraznému zrychlení dějin. Moderní dějiny se ocitají v násosce obrazů, především obrazů televizních, které snímají pokrok. Touha po této dokumentaci nás žene vpřed. Vilém Flusser taktéž zdůrazňuje uvědomění si limitů těchto technických aparátů a automatizace a snažil se zpochybňovat tyto vzorce. Flusser pak také připomíná, že u technických vymožeností jako je právě například fotoaparát není cenný jeho vzhled a to, co ho utváří – jeho plastový obal, ale to, co je uvnitř – jeho software. Moc technického aparátu už tedy není v rukou vlastníka, ale v rukou programátora. V posthistorickém světě se podle něj stírají hranice mezi realitou a fikcí či vědou a uměním.

Pojem posthistorie v pojetí Francise Fukuyamy

Francis Fukuyama hovořil o tom, že svět bude rozdělen na dvě části, tedy na část posthistorickou a tu, která stále vězí v dějinách – svět historický. V posthistorické části světa bude probíhat komunikace na hospodářské úrovní. Zmiňuje, že ač vztahy v Evropě budou stále ovládány hospodářskou silou Německa, nebudou se cítit bezpečnostně ohroženi a nebudou mít potřebu se vojensky ozbrojovat. „Svět bude rozdělený na národní státy, ale jednotlivé nacionalismy naleznou kompromis s liberalismem a budou se stále častěji projevovat jen ve sféře soukromého života.“ (Fukuyama, 2002: 165 – 168)  Historický svět budou stále rozdělovat náboženské, národnostní a ideologické konflikty. „Státy jako Irák a Libye nepřestanou napadat své sousedy a svádět krvavé bitvy.“ (Tamtéž) Hlavní stát bude nadále představovat hlavní těžiště politické moci. Lidé podle něj mohou stále vyvracet, že žijí v posthistorickém světě s poukazováním, že se může objevit nový diktátor, impérium, neuspokojené nacionalismy nebo nová náboženství toužící po uznání. Hovoří také o možnosti, že si lidé posthistorismem vytvořili jistý ukrýt před všemi možnými nebezpečími jakou jsou právě zmíněné politické hrozby.

Shrnutí 

Ač oba hlavní autoři používají termín v odlišné situaci, v obou se hovoří o jakémsi „konci dějin“. Vilém Flusser hovoří o vzniku nových technických aparátů urychlujících vývoj světa, který je zachycován především pomocí obrazů, dnes už technických obrazů. K tomu podle něj slouží právě fotoaparáty, jejichž skutečnou moc mají v rukou programátoři softwarů, pomocí niž tyto přístroje fungují. Zdůrazňuje, že bychom si však měli uvědomovat, že i tyto vymoženosti mají své limity a nejsou všemocné. Jako je právě to, že skutečnou moc nad těmito přístroji nemáme už my sami. Francis Fukuyama naopak užívá termín ve spojení s politickým uspořádáním světa. Tvrdí, že svět bude rozdělen na modernější a liberálnější svět posthistorický (dnešní západní svět) a oproti tomu svět historický, kde životy budou nadále sužovat náboženské, národnostní a ideologické konflikty. Mimo Flussera a Fukuyamy se k posthistorismu vyjadřoval i francouzský filozof Jean Baudrillard, který se právě ve svých dílech zaměřuje na rozvoj postmoderních filosofických disciplín. Zastává názor, že stojíme tváří tvář neradostnému světu, ve kterém se nic neděje, ve kterém ani nic nemůžeme očekávat. (Hauer, 2014: 134) Baudrillard se shoduje s podobnou definicí termínu posthistorie jako tomu je u ostatních představitelů. Hovoří taktéž statickém obrazu konce dějin s nedynamickým opakováním jako tomu bylo u Gehlena či Schelskyho. Teoretici často hovoří tak, jako by se již vše podstatné stalo a my jsme už nemohli očekávat větší inovace, například i v oblasti nových médií. Zatím nelze říci, zda přijde nějaká lepší novější alternativa, či jsme se ocitli na prahu onoho konce dějin a v tomto případě i na konci pokroku.

Literatura

FUKUYAMA, Francis. Konec dějin a poslední člověk. Praha: Rybka, 2002.

HAUER, Tomáš. Skrze postmoderní teorie. Praha: Karolinum, 2014.

ŠIMŮNEK, Michal. Technické obrazy v sociálních vědách. Brno: Masarykova Univerzita, 2010.