Autor: Tomáš Holešovský
Sémiotika (název dle Američana Charlese Sanderse Peirce) nebo také sémiologie (název dle švýcarského lingvisty Ferdinanda de Saussera) je disciplína, zabývající se produkcí, distribucí a interpretací významů, které jsou vloženy do základní jednotky reprezentace reality – znaku. Znaky se seskupují dle určitých pravidel do kódů. Tyto systémy znaků, kódy, pak vždy fungují v rámci určité kultury. Odlišnost pojmů u de Saussera a Peirce není dána nějakou rivalitou, ale tím, že oba na svých konceptech strukturálního poznávání reality pracovali zároveň, nezávisle na sobě. Přesto oba šli po velmi podobné cestě uvažování, a i když každý z nich nakonec představil odlišnou koncepci strukturalismu, základní myšlenky jsou si velmi podobné. Strukturalismus je sociálněvědní paradigma, které považuje realitu za výsledek objevování významu ve strukturách; tyto struktury jsou složitými systémy prvků a vztahy mezi těmito prvky. Prvky i vztahy, do kterých vstupují, pak lze analyzovat. Nejdokonalejším systémem struktur je pak dle de Saussura jazyk.
Významné osobnosti a koncepty
Ferdinand de Saussure studoval v Ženevě a Paříži, později také v Lipsku, kde se zaměřil právě na lingvistiku. Byl uznávaným odborníkem na sánskrt a praindoevropštinu. Zakladatelské dílo sémiologie – Kurz obecné lingvistiky byl vydán až po jeho smrti jeho osmi žáky jako ucelené poznámky z de Sausserových přednášek (Gvoždiak, 2014a: 55). Ve svých 18 letech se stal členem Pražského lingvistického kroužku, seskupení „otců zakladatelů“ strukturalismu a funkční lingvistiky. Dle de Saussera je sémiologie nauka, která se zabývá znaky, tedy entitami nesoucí významy, v lidské společnosti. Systémů znaků ale existuje hned několik, vedle přirozeného jazyka to je např. systém dopravního značení, vojenských povelů, … Jazyk však de Saussure pokládal za systém nejvýznamnější. V jazyce jako řeči pak rozlišil dvě základní složky: langue a parole. Langue de Saussure vysvětluje jako soubor pravidel jednotek jazyka jimiž se jazyk sám řídí a jeho uživatelé jej respektují za účelem dorozumění se. Parole je konkrétní, individuální užití jednotek langue v tomto systému, tedy vlastní promluva (ať už psaná nebo písemná) (Hawkes, 1999: 9). Dále de Saussure vysvětlil, jak se vlastně konstruuje onen „znak“. „Znak označuje celek a je tedy kombinací pojmu a akustického obrazu. Tyto termíny pojem a akustický obraz mohou být nahrazeny termíny označované a označující – ty potom označují protiklad, který je jednak odlišuje od sebe, jednak od celku, jehož jsou částmi“ (de Saussure, 1996: 97). Znak se tedy dle něj sestává jednak z „pojmu“ (concept), tedy obecná ale konkrétní forma a ze „zvukového obrazu“ (image acoustique), tedy představy v dané entity v mozku. „Zvukový obraz“ ale není fyzikálními zvukovými vlnami, nýbrž vyvolaný obraz v našem mozku. Později si ale de Saussure uvědomil problematičnost těchto termínů, a proto se začala užívat dvojice signifiant (označující; pojem – koncept) a signifié (označovaný; zvukový obraz – image acoustique). Nazýváme tento model struktury znaku dyadickým. Vedle složek znaku definoval de Saussure také jeho primární vlastnosti: arbitrárnost – neexistuje žádný vnitřní vztah mezi konkrétním předmětem reality a jeho „označujícím“ znakem, např. mezi písmeny p-e-s (signifiant) a pojmem pes (signifié) (Gvoždiak, 2014a: 55); lineárnost – přímočarost, značí že v jeden okamžik na stejné pozici nemohou stát dva znaky zároveň, například nemůžeme přečíst a vnímat dvě slova zároveň a diskontinuita – znak je jasně ohraničen od jiných znaků. Ferdinand de Saussure zemřel v roce 1913.
Charles S. Peirce se narodil v Cambridge, ve státě Massachusetts a studoval matematiku, přírodní vědy a logiku. Během celého života se však jako koníčku věnoval filosofii, zejména epistemologii poznání, zabýval se také utvářením a reprodukcí významu – a to skrze znak. Na rozdíl od de Saussura (se kterým se ale dle zdrojů nikdy nesetkal a ani nejsou důkazy o tom, že by navzájem věděli o stejném předmětu zájmu – studiu znakových systémů) a jeho dyadického modelu, vytvořil Peirce model triadický. „Znak neboli representamen, je něco, co pro někoho něco zastupuje z nějakého hlediska nebo v nějaké úloze: je to cokoli, co vztahuje něco jiného (jeho interpretans) k nějakému objektu, k němuž se samo vztahuje (svému objektu)“ (Peirce, 1972: 17). Znak je tedy vztažen, zastupuje něco – objekt pro někoho, kdo si tento vztah uvědomuje – interpretans. Znak také zastupuje něco pro někoho nějakým způsobem – tedy podstata znaku. Proces, ve kterém fungují znaky jako entity zastupující realitu se nazývá proces semiózy = udělování významu. Dále Peirece rozlišil znaky podle toho, jak „blízká“ je reference znaku a reálné entity, kterou reprezentuje, dle „způsobu vztahu mezi znakem a objektem nebo označujícím a označovaným“ (Hawkes, 1999: 109): Ikon – ikonický znak je nejvíce „podobný“ representované skutečnosti, např. fotografie (obraz na fotografii není obrazem samým, ale referuje k nějaké skutečnosti existují mimo aktuální stav věcí, na fotografii je něco, co tady bylo ale už není; referuje v rámci podobnosti); dále pak index – ten je „indikátorem“, značí přítomnost něčeho jiného, existuje kauzální, fyzický vztah znaku a označovaného objektu (například kouř je indexem ohně); nakonec symbol – zde jde o vztah čistě arbitrární, nelze vysledovat žádná reálná, fyzická spojitost mezi objektem a znakem, mezi označovaným a označujícím (například barvy na semaforu – červená = stůj, zelená = jeď) (Hawkes, 1999: 104).
Dle dalšího amerického logika a filosofa Charlese Williama Morrise, díky kterému se začalo pohlížet na sémiologii jako na samostatnou vědu, lze sémiotiku rozdělit do tří dílčích rovin: rovinu syntaktickou, sémantickou a pragmatickou, přičemž všechny tyto roviny postihují problematiku významu, který je do znaku uložen. „Syntaktika je takový aspekt významu, který je založen na vztazích mezi znaky, jde tedy o proces ustavování významu na základě vztahů mezi znaky“ (Gvoždiak, 2014a: 17). „Sémantickými vlastnostmi znaku se pak rozumí vztahy mezi znakem a objektem, který zastupuje“ (Gvoždiak, 2014a: 18). „Pragmatickými vlastnostmi znaků se rozumí vztahy znaku a uživatelů“ (Tamtéž).
Další vlastnosti znaků
Veškeré znaky fungují ve dvou sférách. Syntaktické a paradigmatické. „Vztahy jednotek, které mohou existovat současně, se nazývají syntagmatické. Vztahy jednotek nepřítomných, vzájemné se vylučujících pak paradigmatické” (Gvoždiak, 2014b: 37). Jinými slovy, znaky se řadí do struktur dle určitých pravidel – syntagmatických pravidel. Do těchto struktur vybíráme prvky – znaky z určité „nabídky“ či souboru – paradigmatu.
Parametrem, kterým se liší pojetí znaku u de Saussera a Peirce, tedy kromě toho, že Švýcar nebere v rámci svého modelu znaku v potaz reálný objekt reality, který znak reprezentuje, je tzv. motivovanost znaku. Zatímco pro de Saussera je z logiky věci znak naprosto nemotivovaný, u Peirece se znak pohybuje na škále motivovanosti (ikon – nejmotivovanější, symbol – nejméně motivovaný). Motivovanost jako taková znamená vztah podobnosti mezi znakem a tím, co reprezentuje (Švantner, 2014: 65).
Dalším, dá se říct antagonistickým pojmem, je arbitrárnost znaku. Arbitrární znaky jsou takové, jejichž vztah mezi nimi samými a objektem reality, který zastupují je konvenční, náhodný, kulturně sdílený (de Saussure, 1996: 160).
Shrnutí
Sémiotika nebo také sémiologie, záleží na tradici „otce zakladatele“ Charlese S. Peirce, respektive F. de Saussure, je věda, zabývající se studiem znaků. Znaky představují kulturně sdílené entity, které zastupují něco, co tu v dané chvíli není. Základní charakteristiky znaku jsou arbitrárnost, lineárnost a diskontinuita. Znaky jsou užívány ve skupinách – kódech. Znaky do kódů jsou řazeny/jsou užívány dle syntagmatických a paradigmatických pravidel. Dle de Saussera je znak tvořen označujícím – „formou“ a označovaným – „mentálním konceptem“ reálného objektu. Dle Peirce je základní charakteristikou znaku jeho motivovanost – očividnost vztahu mezi reálným objektem a znakem. Dělí pak znaky na ikony, indexy a symboly. Morris chápe sémiotiku jako souhrn třech rovin, ve kterých znak reprezentuje významový vztah: syntaktická, sémantická a pragmatická.
Zdroje
GVOŽDIAK, Vít. 2014a, Základy sémiotiky 1. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. Qfwfq. ISBN 9788024442945.
GVOŽDIAK, Vít. 2014b, Základy sémiotiky 2. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. Qfwfq. ISBN isbn978-80-244-4317-1.
HAWKES, Terence. 1999, Strukturalismus a sémiotika. Brno: Host. Strukturalistická knihovna. ISBN 8086055620.
PEIRCE, Charles Sanders. Lingvistické čítanky. I: Sémiotika. Sv. 1. Vyd. 1. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972.
SAUSSURE, Ferdinand de. 1996, Kurs obecné lingvistiky. Vyd. 2. Praha: Academia. ISBN 8020005609
ŠVANTNER, Martin. O jedné bouři v čajovém hrnku: CH. S: Peirce, U. Eco a sémiotická metafyzika objektů. Filozofia. Praha, 2014, 69(1), 63-76.
Další literatura
BACHTIN, Michail M., VOLOŠINOV, Valentin N. 1986, Marxizmus, freudizmus, filozofie jazyka. Bratislava: Pravda.
BARTHES, Roland. 1967, „Základy sémiologie“. In: Nulový stupeň rukopisu / sémiologie. Praha: Československý spisovatel, s. 60–129.
BARTHES, Roland. 2004, „Rétorika obrazu“. In: Císar, K. (ed.) Co je to fotografie? Praha: Hermann & synové, s. 51–61.
BARTHES, Roland. 2004, Mytologie. Praha: Dokořán.
BAUDRILLARD, Jean. 1981, For the Critique of the Political Economy of the Sign. St. Louis: TelosPress.
DELEUZE, Gilles. 1993 Podla čoho rozpoznáme štrukturalizmus? Bratislava: Archa.
DELEUZE, Gilles. 1994, Difference and Repetition. New York: Columbia University Press.
DELEUZE, Gilles. 2013, Logika smyslu. Praha: Karolinum.
ECO, Umberto. 1984, Semiotics and the Philosophy of Language. Basingstoke: Macmillan.
ECO, Umberto. 2002, O zrcadlech a jiné eseje. Praha: Mladá fronta.
ECO, Umberto. 2004, Meze interpretace. Praha: Karolinum.
ECO, Umberto. 2009, Teorie sémiotiky. Praha: Argo.
ECO, Umberto. 2010, Lector in fabula. Role ctenáre aneb Interpretacní kooperace
ECO, Umberto. 2011, Kant a ptakopysk. Praha: Argo.
ECO, Umberto. 2012, Od stromu k labyrintu. Praha: Argo.
FOUCAULT, Michel. 1983, This Is Not a Pipe. Berkeley – Los Angeles – London: University of California Press.
HALL, Stuart. 1980, „Encoding/decoding“. In: Hall, S. – Hobson, D. – Lowe, A. – Willis, P. (eds.) Culture, Media, Language. Birmingham: Centre for Contemporary Cultural Studies, University of Birmingham, s. 117–127.
HJELMSLEV, Louis. 1971, Jazyk. Praha: Academia.
HJELMSLEV, Louis. 1972, O základech teorie jazyka. Praha: Academia.
KRISTEVA, Julia. 1986, „Semiotics: A Critical Science and/or a Critique of Science“. In: Moi, T. (ed.) The Kristeva Reader. New York: Columbia University Press, s. 74–88.
KUHN, Thomas A. 1997, Struktura vedeckých revolucí. Praha: OIKOYMENH.
LÉVI-STRAUSS, Claude. 2006, „Struktura mýtu“. In: Strukturální antropologie. Praha: Argo, s. 182–204.
LOTMAN, Yuri M. 1990, Universe of the Mind. A Semiotic Theory of Culture. Bloomington – Indianapolis: Indiana University Press.
PEREGRIN, Jaroslav. 1994, „Richarda Rortyho cesta k postmodernismu“. Filosofický časopis 3 (42), s. 381–402.
PROPP, Vladimir J. 1999, Morfologie pohádky a jiné studie. Jinocany: Nakladatelství H&H.
RORTY, Richard. 2012, Filosofie a zrcadlo přírody. Praha: Academia.
SEARLE, John R. 1994, Mysl, mozek a veda. Praha: Mladá fronta.
VAN LEEUWEN, Theo. 2005, Introducing Social Semiotics. London – New York: Routledge.
WITTGENSTEIN, Ludwig. 1993, Filosofická zkoumání. Praha: Filosofický ústav AV CR.
« Back to Glossary Index
