Autor: Adam Kamír
Definice sexuality
Definicí sexuality nalezneme hned několik. Například Oakley popisuje sexualitu jako chování vztahující se k pohlavnímu uspokojení. (Oakley, 2000: 79)
Dle Weekse je sexualita společným produktem historických a sociálních sil. Zároveň tvrdí, že je to fiktivní jednotka, která nikdy neexistovala a také nikdy existovat nebude. Sexualita představuje lidský výmysl, historickou konstrukci spojující velké množství odlišných biologických a psychických vlastností a možností jednotlivce, mezi něž patří genderová identita, tělesné odlišnosti či reprodukční schopnosti. Prvky, které konstitují sexualitu mají svůj zdroj jak v těle, tak v mysli a svůj význam získávají v sociálních vztazích. (Weeks, 1986: 15)
Další definice pochází od Hartla a Hartlové, kteří sexualitou rozumí soubor vlastností a jevů vyplývajících z rozdílů pohlaví. Jedná se o projev lidského chování a cítění, které je následkem tělesných a také psychických rozdílů mezi pohlavími a zahrnuje odlišnosti reprodukční, hormonální, anatomické a rovněž rozdílné sociální role. Sexualitou lze také nazvat fyziologické uspokojení či psychickou slast, ta je spojená se sexuálními aktivitami sbližování, vzrušení a spojení (Hartl a Hartlová, 2009).
Vývoj vnímání sexuality veřejností
To, co je pojímáno jako normální či nenormální v rámci sexuality je v naší společnosti určováno skrze významy pojmů heterosexuální a homosexuální. Tato dualita má svůj počátek v církvi, která se plně soustředila na sexuální vztah muže a ženy, jejichž soužití bylo potvrzeno manželstvím a jehož cílem byla následná reprodukce. Myšlenky křesťanství a rozvoje vědy začaly během 18. století do popředí klást diskurz medicínský, který se stal jedním z hlavních diskurzů formujících zviditelnění sexuality v očích společnosti. (Weeks, 1986)
S pomocí medicínského diskurzu byla založena vědní disciplína zabývající se sexualitou jedinců, která si kladla nárok na definice správnosti a normality, a také se snažila pokoušet nápravu v případě nežádoucí či nesprávné podoby sexuality. Mohl tak vzniknou vědní obor jako je například sexuologie, jejímž cílem je určit normu a učinit ji společensky přijatelnou. (Foucalt, 1999)
V naší kultuře existuje všeobecně přijímaná představa, že sexualita jedince je ta nejspontánnější a nejpřirozenější věc. Skrze ni získáváme „správnou“ genderovou identitu (mužskou či ženskou) a pomocí ní se chápeme jako homosexuální či heterosexuální, tedy jako normální či abnormální součást společnosti. Jak říká Weeks, sexualitu není možné považovat za přirozenou, jelikož její žádoucí podoba je společensky ovlivněná – je tedy sociální konstrukcí.
Jak je chápán společenský rozdíl mezi mužem a ženou je ve značné míře podporováno argumenty biologického determinismu, což znamená, že postavení muže a ženy, a také z toho plynoucí vlastnosti a povinnosti mají původ v jejich biologické přirozenosti. Jedná se o. tzv. typicky mužské a typicky ženské charakteristiky, které splňují společenské očekávání o genderových kategoriích. (Weeks, 1986: 13)
S výše zmíněnou normalitou souvisí pojem heteronormativita. Tu definuje např. Habarthová, která ji přirovnává k privilegování heterosexuality, což vede ke společenským tlakům na podvolení se heterosexuálním rolím. To znamená, že heteronormativita přímo ovlivňuje, jak jedinci vnímají sebe a také ostatní v kontextu sociální reality. Dá se říci, že koncept nastavuje předpoklad říkající, že heterosexualita je normou, dle které jsou další formy sexuální zkušenosti považovány za abnormální. (Habarth, 2008)
Základní pojmy vztahující se k sexualitě
Sexuální identita značí ztotožnění se se svou vlastní sexuální rolí, tedy, že žena se cítí jako žena a muž se cítí být mužem. Základ sexuální identity spočívá kromě vrozeného základu také ve vlastním sebevnímání osoby, které se utváří během sociálního a také kognitivního učení.
Sexuální role představuje chování, jaké se od jedince společností očekává a takové, jaké je pro něj v určitých situacích vhodné. Tato role je spojena s projevem sexuální identity a na utváření této role se podílejí kulturně-společenské vlivy, ty bývají zprostředkovány nejčastěji rodinou. Právě rodiče jsou pro děti nejdůležitějšími postavami při utváření či rozvoji postojů a vzorců chování směrem k opačnému pohlaví. (Capponi, 1994)
Sexuální chování označuje praktiky jako jsou schopnost sexuálního vzrušení, orgasmu, sexuální satisfakce a zamilovanosti. Vývoj daného chování je spjat s rozvojem sexuálních emocí, k jejichž rozvoji dochází zejména v období adolescence.
Sexuální preference zpodobňuje způsoby dosažení sexuálního uspokojení a také zahrnuje to, jaký objekt osoba k uspokojení potřebuje. (Weiss, 2008)
Dělení sexuality
Sexualitu je možné dělit dle následujících pojmů. Prvním je heterosexualita, která označuje náklonost k osobám opačného pohlaví, jinými slovy se dá dle Sigmunda Freuda označit slovy alloerotismus. Heterosexualita se dá ve společnosti považovat, jak již bylo uvedeno výše, za normalitu.
Druhým pojmem je homosexualita, která znamená to, že je osoba přitahována jedinci stejného pohlaví. Avšak ne vždy musí homosexuální chování korespondovat s homosexuální orientací, jako příklad může sloužit chování ve věznicích, kdy jedinci mají touhu ukojit své sexuální touhy, ale nemají přístup k opačnému pohlaví. (Borneman, 1990)
Bisexualita je identita, ve které jedinec nedokáže vyjádřit preferenci pohlaví druhé osoby, a které ho přitahuje více. Capponi uvádí, že se jako za bisexuální označují často i osoby homosexuální, jelikož je bisexualita méně odmítaná. Dané tvrzení je ale sporné, jelikož na bisexualitu je nazíráno mnoha jedinci skepticky. (Capponi, 1994)
Asexualita označuje to, když jedinec necítí k druhým sexuální přitažlivost, a tudíž ve vztazích nepotřebuje, aby docházelo k pohlavnímu styku. To může být pro společnost z hlediska toho, jak fungují vztahy nepochopitelné. Na asexualitu je také někdy nazíráno jako na nemoc, k vyřešení daného i předchozího problému například Barkerová navrhuje nazírat na milostný vztah jinou optikou než doposud, v níž není nutný fyzický kontakt. (Barker, 2012)
Výše zmíněné pojmy se dají zahrnout pod zastřešující pojem, a to konkrétně sexuální orientaci. Dále lze rozlišovat transvestitismus, který lze zařadit pod sexuální identitu. Pojem je utvořen z latinských slov trans (přes) a vestis (šat). Weiss tvrdí, že transvestité dosahují vzrušení převlékáním se do oblečení a vystupováním v rámci druhého pohlaví. Přičemž je důležité odlišovat od sebe termíny transvestita a transsexuál, jelikož první termín označuje někoho, kdo se v případě muže při převlékání do ženských šatů cítí být stále mužem, kdežto transsexuál se uvnitř cítí jako člověk opačného pohlaví. (Weiss, 2008) S transvestitismem souvisí transgenderismus, který je transsexualitě nadřazeným pojmem a zahrnuje kromě transsexuality veškeré další odklony od připsaného genderu dané osoby. Za transgender osoby jsou považováni také ti, kteří vnímají nesoulad mezi genderem a pohlavím, ale přesto se netouží přiblížit opačnému pohlaví vzhledem. (Stryker, 2008)
Jako poslední termín uvádím sexuální deviaci. Jedná se o stav, kdy lidé mají změněné sexuální motivace. (Zvěřina, 1992) Formou sexuální deviace je například fetišismus, což se jedná o preferenci neživých předmětů či částí lidského těla. Další deviací je voyerismus, kdy k sexuálnímu vzrušení dochází při sledování osob provozujících pohlavní styk či jiné intimnosti, přičemž platí, že dané osoby o pozorování nevědí. Pedofilie je deviací, kde je sexuální zaměření směřováno na osoby ve věku před pubertou. (Weiss, 2008)
Shrnutí
Z uvedených definic lze odvodit, že sexualita je chováním, které vyplývá z rozdílů pohlaví vztahující se k pohlavnímu uspokojení, přičemž platí, že se jedná o sociální konstrukt. Vnímání sexuality na základní rovině je založeno na dichotomii normální a nenormální, což odpovídá heterosexualitě a homosexualitě. Mezi základní pojmy vztahující se k sexualitě patří sexuální identita, role, chování a preference, které spolu dá se říci souvisí a navazují na sebe. Dělit sexualitu lze zejména dle preferencí pohlaví přitahované osoby, kam se řadí již zmiňovaná heterosexualita – jedinec je přitahován opačným pohlavím; homosexualita – je přitahován stejným pohlavím; bisexualita – je přitahován oběma pohlavími. V textu je také uveden transvestitismus, přičemž je nutné odlišit transvestitu, jenž se cítí ve svém pohlaví konformně a pouze se převléká do šatů pohlaví druhého, kdežto transsexuál se vnitřně cítí jako opačné pohlaví.
Literatura
BARKER, Meg. Rewriting the Rules: An Integrative Guide to Love, Sex and Relationships. London: Routledge, 2012. ISBN 978-0415517638.
BORNEMAN, Ernest. Encyklopedie sexuality. Praha: VICTORIA PUBLISHING, 1990. ISBN 80-85605-17-1.
CAPPONI, Věra; HAJNOVÁ, Růžena; NOVÁK, Tomáš. Sexuologický slovník. Praha: Grada Publishing, 1994. ISBN 80-7169-115-1.
FOUCALT, Michel. Dějiny sexuality I.: Vůle k vědění. Praha: Herrmann & synové, 1999. ISBN 80-238-5090-3.
HABARTH, Janice, Mary. Thinking „straight“: Heteronormativity and associated outcomes
across sexual orientation. A dissertation. [online]. [cit. 2019-01-19]. Michigan: The University of Michigan, 2008. Dostupné online na: https://deepblue.lib.umich.edu/bitstream/handle/
2027.42/60664/jhabarth_1.pdf?sequence=1&isAllowed=y
HARTL, Pavel; HARTLOVÁ, Helena. Psychologický slovník. Vyd. 2. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-262-0873-0.
OAKLEY, Ann. Pohlaví, gender a společnost. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-403-6.
STRYKER, Susan. Transgender History. Berkeley, CA: Seal Press, 2008. ISBN 978-1580052245.
WEEKS, Jeffrey. Sexuality: Key ideas. London: Routledge, 2009. ISBN 978-0415497121.
WEISS, Petr. Sexuální deviace: klasifikace, diagnostika, léčba. Vyd. 2. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-419-9.
ZVĚŘINA, Lékařská sexuologie. Praha: H & H, 1992. ISBN. 80-85467-04-6.
« Back to Glossary Index