Simulakrum

Autorka: Petra Sedláková

Obecná charakteristika

„Simulakrum není nikdy tím, co skrývá pravdu – je to právě pravda, která ukrývá, že žádná není. Simulakrum je pravdivé.“ [1]

Simulakrum (z latinského simulacrum) označuje v kontextu postmodernismu kopii či imitaci bez originálu. Je to znak, který nemá žádný referent v reálném životě, kde se simulace stává reálnější než skutečnost, přičemž tato domnělá skutečnost simulace se stane měřítkem skutečného. První zmínky o simulakrech pochází již z dob řeckých filozofů, například Platóna či epikurejců, odkazují ale k jinému chápání pojmu. V kontextu postmodernismu byl termín používán Gillesem Deleuzem a Fridrichem Jamesonem. Termín je však proslavený především francouzským filosofem a teoretikem Jeanem Baudrillardem (1929-2007), jehož klíčovým dílem na toto téma se stala kniha Simulacres et Simulation (1981). [2]

Jean Baudrillard

K Baudrillardovým hlavním tématům patří myšlenka, podle níž marxistické rozlišení užitné a směnné hodnoty zkrachovalo a bylo nahrazeno směnou znaků. Zboží proto dále nepředstavuje jen předmět s užitnou hodnotou určený pro proces směny, ale získává i symbolickou hodnotu, stává se zbožím-znakem. S příchodem moderní společnosti – digitálních technologií, komunikačních systémů, kybernetiky [3] – se podle Baudrillarda zhroutily základní distinkce – rozdíly mezi skutečným a neskutečným, veřejným a soukromým či uměním a realitou – a vznikla tak kultura simulaker a hyperreality. [4]

Simulakra a hyperrealita

Baudrillard popírá nutnost existence referentu před znakem. Můžeme říci, že tak obrátil tradiční ontologickou a chronologickou prioritu. Referent už nadále není původcem znaku, ale jeho účinkem. Podle Garyho Genoska je na tomto obratu důležité, že referent se projevuje a je popisován jako kdyby byl vzhledem ke znakovému systému, z něhož vychází, vnější, jako kdyby mu předcházel. Toto jako kdyby je pro Baudrillarda simulakrální. [5]

Moderní společnost je kontaminována znaky, které jsou produkovány jako komodity. Baudrillard označuje tuto dominanci znaků jako sémiokracii. [6] A protože znak ve skutečnosti neoznačuje žádnou externí realitu, ale klame a získává svůj význam výhradně ve vztahu k jiným znakům, nemá již vůbec nic, žádná sféra, žádný princip ani žádná hodnota vztah k realitě, ale vše funguje pouze jako znak v systému znaků a svůj význam nabývá právě a výhradně ve vztazích k ostatním znakům. V tento moment vzniká z jednotlivých simulaker třetího řádu, tzv. čistých simulaker, hyperrealita (simulace reality, která neumožňuje rozlišit mezi sama sebou a realitou). [7]

Řády simulaker

Historický model simulace a simulaker Baudrillard představil ve své práci Symbolická směna a smrt (1993). V tomto modelu rozlišuje tři řády simulaker, z nichž první má počátek v době renesance. Proměny řádů simulaker probíhají postupně, v paralele s proměnou chápání pojmu hodnota (z hodnoty čistě užitné k hodnotě symbolické). V devadesátých letech však ve svém díle Zprůhlednění zla: esej o extrémních fenoménech (1996) přidává Baudrillard k třem původním řádům simulaker nový čtvrtý řád, tzv. fraktální řád.

1. řád: Preindustriální simulakra

Dominantním schématem preindustriálních simulaker je padělek. Objevuje se v době renesance, kdy zanikal feudální řád. V době předcházející renesanci byla existence simulaker dle Baudrillarda zanedbatelná, neboť cirkulace znaků byla velmi omezená.

V prvním řádu je obraz jako podvrh reality snadno rozeznatelný. Simulakra padělají a imitují, ale beze snahy o zrušení diference mezi simulakrem a reálnem. Každý si uvědomuje, že se jedná o iluzi, imitaci. Znaky již dále nejsou závazné, ale jsou emancipované. Často však napodobují přírodu a přirozenost, aby podnítily zdání, že jsou skutečně a závazně propojeny se světem. Reálný vzor však stále existuje. Jako příklad preindustriálních simulaker – padělků – můžeme uvést například štukové interiéry, dřevěné římsy nebo malířův obraz krajiny. [8]

2. řád: Industriální simulakra

Dominantní schéma v průmyslové éře je produkce. Důsledkem zvýšené produkce je velmi obtížné rozlišit mezi originálem a kopií, obrazem a reprezentací. Simulakra druhého řádu absorbují diference v zákonu obecné ekvivalence, který dochází svého naplnění v produkci sériového zboží. Masově vyráběné produkty však nutně nejsou padělky, protože jsou a priori určeny ke vzniku v masovém množství. Mezi předměty je nyní vztah ekvivalence a indiference. Logika ekvivalence pak ničí vztah mezi originálem a kopií. Příkladem jsou fotografie kopírované za pomoci negativů, plakáty.

3. řád: Čistá simulakra

Čistá simulakra jsou spojena s moderní dobou. Toto období se vyznačuje generováním modelů, které jsou podmíněny kódem, jehož principem je digitalita. Velmi zjevně působí především v oblasti médií. Jedná se například o redakční systém či zpravodajské žánry, které novináři předem určují délku a základní parametry nutné k dosažení. Nejprve tedy existuje abstraktní model a až poté událost. Rozdíl mezi originálem a kopií je smazán. [9]

4. řád: Fraktální simulakra

Posledním řádem jsou fraktální simulakra. Teprve v tomto řádu je definitivně zrušena „odkazovatelnost“, jakýkoliv vztah mezi znakem a jeho referentem, nemá smysl uvažovat nad originálem a kopií. Fraktální simulakra odkazují k době kybernetiky, kdy si každý může vytvářet svou vlastní realitu nezávisle na pravdivosti, například prostřednictvím sociálních médií. Baudrillard přirovnává čtvrté stadium k procesům rakovinného bujení, náhodného rozptýlení nebo řetězové reakce, které již nepodléhají kontrole žádného kódu. [10]

Shrnutí

Simulakrum představuje znak, který nemá žádný referent v reálném životě a vytváří tímto hyperrealitu. Nejvíce teorii simulaker rozvedl francouzský filozof a teoretik Jean Baudrillard, který představil celkem čtyři řády simulaker. Tyto řády odpovídají postupnému vývoji vztahu mezi znakem a předmětem, ke kterému znaky referují.

Důležitost tohoto konceptu pro mediální i kulturální studia spočívá v Baudrillardově tvrzení, že „televize simuluje situace skutečného života ani ne proto, aby reprezentovala svět, ale aby uskutečňovala svůj vlastní svět jako simulakrum.“ [11] Hranice mezi sociálnem a médii se hroutí, realita a fikce tu splývají tak, že televize je svět. V dnešní době si můžeme obdobného splývání všimnout i u dalších typů médií, například sociálních sítí, při studiu a analýze veškerých médií je vhodné si tuto teorii uvědomovat. Koncept simulakra pak můžeme nalézt i v oblasti umění (tzv. fotorealismus, kdy je malba uskutečňována na základě fotografie) i populární kultury (například Matrix, Disneyland nebo Disney World).

 

Zdroje

[1] BAUDRILLARD, Jean. Simulacra and Simulations. University of Michigan Press, 1994, s.1.

[2] BARKER, Chris. Slovník kulturálních studií. Praha: Portál, 2006, s. 177.

[3] HORROCKS, Christopher. Baudrillard a milénium. Praha: Triton, 2002, s. 12.

[4] BARKER, Chris. Slovník kulturálních studií. Op. cit., s. 27.

[5] GENOSKO, Gary. Baudrillard and signs: signification ablaze. New York: Routledge, 1994, s. 40.

[6] BRÁZDA, Radim. Jean Baudrillard – reálný únik z hyperreality. Aluze: Revue pro literaturu, filozofii a jiné. 2007, (1), s. 70.

[7] ŠEBES, Marek. Simulace a hyperrealita: Kritická reflexe médií Jeana Baudrillarda. Brno, 2004. Magisterská diplomová práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce PhDr. Jaromír Volek, Ph.D., s.23.

[8] Ibid., s.24.

[9] Ibid., s.25.

[10] Ibid., s.32.

[11] BARKER, Chris. Slovník kulturálních studií. Op. cit., s. 177.

 

« Back to Glossary Index