Speciesismus

Autor: Petr Beneš

Obecná charakteristika

Speciesismus (angl. speciesism) je pojem označující druhovou nadřazenost, tedy stav, kdy jsou přisuzována rozdílná práva či hodnoty na základě příslušnosti k určitému živočišnému druhu. Pojem je často připodobňován k rasismu nebo sexismu, kde jsou rovněž rozdílné charakteristiky chápány podle příslušnosti k určité skupině. Užívání pojmu není striktně vymezeno, nejčastěji však znamená morální vyloučení těch, kteří nepatří k lidskému druhu. Používá se ve spojitosti s nadvládou, diskriminací, nebo vykořisťováním zvířat ze strany lidské společnosti. Může však znamenat také upřednostňovaní určitého zvířecího druhu před jiným druhem, např. že pes má vyšší status či hodnotu než kráva nebo naopak. (Waldau, 2001, s. 38; Horta, 2010, s. 244-255; Ryder, 1998, s. 320)

Vznik pojmu

Pojem poprvé použil Rychard Ryder v roce 1970 (Ryder, 2010), je odvozen z latinského slova species (druh). V češtině se jako ekvivalent používá pojem druhová nadřazenost, nebo také počeštělá podoba původního výrazu – speciesismus. Pojem v roce 1975 rozpracoval a zpopularizoval filozof Peter Singer v knize Osvobození zvířat.

Podle speciesismu se člověk jakožto druh homo sapiens považuje za nadřazeného vůči ostatním živočišným druhům, tato nerovnost však podle Singera nemá morální oporu. Zvířata by se neměla posuzovat podle toho, jestli dokáží myslet nebo mluvit, ale zda dokáží prožívat utrpení či radost. (Singer, 2001, s. 23, 33) Singer, jakožto představitel utilitarismu, se ve své obhajobě druhové rovnosti odkazuje např. na slova Jeremyho Benthama, který napsal:

„… černá barva kůže není důvodem, aby lidská bytost byla ponechána napospas vrtochům svého mučitele. Možná, že jednou přijde i den, kdy uznáme, že počet nohou, ochlupenost kůže nebo zakončení os sacrum nedostačují jako důvody k tomu, abychom nechali citlivou bytost propadnout stejnému osudu“ (Bentham In: Singer, 2001, s. 22-23).

Právě schopnost trpět, prožívat emoce jako je radost a štěstí, je podle Singera společné pro vše živé, a to by se mělo stát základním měřítkem pro rovný a morální přístup ke všem zvířatům.

Speciesismus se stal důležitým pojmem pro hnutí za práva zvířat. Ochránci zvířat se staví do pozice anti-speciesistů, oproti tomu zastánci druhové nadřazenosti bývají označování za speciesisty.

Kritika

Například Carl Cohen považuje přirovnání speciesismu k rasismu nebo sexismu jako neoprávněné, jelikož mezi rasami nebo pohlavími nejsou tak výrazné rozdíly. Mezi lidmi a zvířaty však významné rozdíly jsou a také nezapadají do Kantova pojetí morálky. Cohen proto tvrdí, že jelikož zvířata nejsou schopna morálního úsudku, nemohou mít žádná práva. (Cohen, 1986, s. 866-867; Horta, 2010, s. 257) Společným argumentem v obraně speciesismu je, že lidé mají právo využívat jiné druhy v zájmu zachování vlastního druhu.

Dále bývá obhajován z náboženských či vědeckých důvodů, např. nutnosti využívat zvířata pro bio-medicínské účely. (Graft, 1997; Cohen, 1986)

Bibliografie

Cohen C.: The Case for the Use of Animals in Biomedical Research. New England Journal of Medicine. 1986, 315: 865-870.

Graft, D.: Against strong speciesism. Journal of Applied Philosophy, 14(2). 1997 HORTA, O.: What is Speciesism? Journal of Agricultural. 2010, 23(3), 243-266.

Singer, P.: Osvobození zvířat. Vyd. 1. Praha: Práh, 2001.

Ryder, R.: Speciesism. In: Bekoff, M. & Meaney, C. (Eds.), Encyclopedia of animal rights and animal welfare. Chicago: Fitzroy Dearborn, 1998.

Ryder, R.: Speciesism Again: the original leaflet. Critical Society Issue 2, Spring, 2010 pp. 1-2. Waldau, P.: The specter of speciesism: Buddhist and Christian views of animals. Oxford: Oxford, University Press, 2001.