Subkultury mládeže

Autor: Michal Kvasnica

Obecná charakteristika

Obecný pojem subkultura můžeme definovat jako

soubor specifických norem, hodnot, vzorů chování a životních stylů, které charakterizují určitou skupinu v rámci širšího společenství [1],

případně tzv. dominantní kultury, jíž je tato skupina součástí. Stejně tak se termín vztahuje na specifickou skupinu, která tvoří a užívá zvláštní a odlišné normy, hodnoty, vzorce chování a životní styly. Důležitým prvkem subkultury je tedy odlišení od dominantní kultury (Petrusek  a kol. 1996).

Subkultury mládeže a „Birminghamská škola“

Podle Stuarta Halla, stěžejního teoretika kulturálních studií, představuje každá subkultura odlišné zacházení se surovinou společenské existence. Lidé totiž sice vytvářejí svou historii, ale ne tak, jak by si přáli, v podmínkách, které si sami určili, ale v podmínkách předávaných a přenášených z minulosti, a to vždy zprostředkovaně (Hall 1976). Důležitou roli tedy hrají historické okolnosti, o čemž mluvil už Karel Marx (Marx 1946). Dick Hebdige, přední teoretik subkultur v rámci raných kulturálních studií, v souvislosti se subkulturami zmiňuje pojem hluk, neboť právě subkultury narušují běžnou návaznost skutečných událostí a fenoménů s jejich reprezentací v médiích. S objevem nové subkultury vždy přichází vlna dvojznačné hysterie v tisku. Ta se pohybuje mezi hrůzou a okouzlením, hnusem a pobavením. Jako první se média většinou věnují stylistickým inovacím subkultury,

následně jsou policií, justicí a tiskem „objeveny“ deviantní nebo protispolečenské činy jako vandalismus, bitky apod., které poslouží k k vysvětlení původního překročení zvyklostí v oblékání [2].

Podle Hebdige se o subkulturách jako deviacích mluví až s příchodem punku. Kromě pozornosti médií mají subkultury schopnost přitahovat nové členy a vyvolávat odpovídající pobouřené reakce rodičů, učitelů a zaměstnavatelů (Hebdige 2012).

Subkultura mládeže je typ subkultury vázaný na specifické způsoby chování mládeže, na její sklon k určitým hodnotovým preferencím, akceptování či zavrhování určitých norem. Lze ji pochopit a vymezit pouze ve srovnání s hodnotami, chováním a životním způsobem dospělých v jedné a téže společnosti (Petrusek a kol. 1996). Stanley Cohen označuje subkulturu mládeže za kompromis, a to mezi potřebou vytvářet a vyjadřovat samostatnost a odlišnost od rodičů, ale na druhou stranu také potřebu uchovat si možnost identifikace s rodiči (Cohen 1972).

Užitím pojmu Antonia Gramsciho – hegemonie [3] – někteří autoři vykládají jednotlivé, po sobě následující kulturní styly mládeže jako efektní příznaky širší a všeobecné skryté opozice, charakteristické pro celé válečné období (Hebdige 2012).

Obecně evropská tradice

V Británií vychází zkoumání subkultur z tradic městské etnografie, počátky můžeme najít již v 19. století (např. Henry Mayhew, Thomas Archer, Charles Dickens či Arthur Morrison). V tehdejší západní Evropě je však pro rozvoj subkulturních přístupů k mladé generaci považována za klíčovou práce Marka Abramse z roku 1959. Jeho prakticky orientovaný výzkum britského trhu přinesl pro sociologické uvažování podklady pro definování tzv. kultury teenagerů. Ta byla kladena do souvislosti zejména s volným časem a zbožím určený pro užívání ve volném čase. Podle Abramse jsou sice mezi mladými a staršími lidmi markantní rozdíly, ale nezakládají relevantní konfliktní jednání. Většina mladých lidí zůstává zakotvena ve svých klíčových institucích – rodině, škole a zaměstnání, jeho výzkum byl tak pokládán za důkaz svébytné subkultury mládeže, která nepodléhá autoritě, normám a hodnotám dospělých (Smolík 2010: 97). Je složité určit absolutní hranici mezi komerčním zneužíváním na jedné straně a kreativitou nebo originalitou na straně druhé, přestože většina subkultur tyto kategorie ve svých hodnotových systémech staví přísně proti sobě. Hebdige dále doplňuje,

že každá nová subkultura zakládá nové trendy, vytváří nový vzhled a zvuky, které zpětně napájejí příslušná průmyslová odvětví (Hebdige 2012).

V České republice se společnost s některými subkulturami seznamovala již od šedesátých let 20. století, detailněji však spíše až v letech osmdesátých. V tomto období byli příznivci subkultur označováni za nepřítele režimu, asociální živly apod. Bouřlivý rozvoj subkultur mládeže a nejrůznějších životních stylů pak nastal až po roce 1989. V současnosti se velice těžko popisují všechny subkultury, styly a scény v České republice, mezi ty nevíce početné, vyprofilované a dlouhodobě vnímané však patří například skinheads, fotbaloví chuligáni, punk, metal, gothic rock či emo (Smolík 2010).

V současnosti se o pojmu subkultura mládeže hovoří jako o vyprázdněném pojmu, protože je nadužívaným zastřešením pro mnoho uskupení a s původními subkulturami mládeže již nemá příliš co do činění. Jako náhradní termín se začal objevovat pojem kmen (tribe).

Bibliografie

COHEN, Stanley. Breaking out, smashing up and the social context of aspiration. In: Riven, B. (ed) Youth at the Beginning of the Seventies, London: Martin Robertson. 1972.

HALL, Stuart (ed.) a Tony JEFFERSON (ed.). Resistance through rituals: youth subcultures in post-war Britain. 2nd ed. New York: Routledge, 2006, 252 s. ISBN 0-203-35705-1.

HEBDIGE, Dick. Subkultura a styl. V Praze: Dauphin, 239 s. ISBN 978-80-7272-197-9.

MARX, Karel. Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta. 1946.

REIFOVÁ, Irena. Slovník mediální komunikace. Vyd. 1. Praha: Portál, 2004, 327 s. ISBN 80-7178-926-7.

SMOLÍK, Josef. Subkultury mládeže: uvedení do problematiky. Vyd. 1. Praha: Grada, 2010, 281 s. ISBN 978-80-247-2907-7.

Velký sociologický slovník. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 1996, 747 s. ISBN 80-7184-164-1.

[1] Petrusek a kol.  1996: s. 1248.

[2] Hebdige 2012: s. 143.

[3] Komplexní a otevřený proces působení mocenských praktik, jimiž vládnoucí skupiny ve společnosti udržují status quo, a to preventivním budováním souhlasu podřízených skupin se společenským řádem. Podstaným znakem hegemonie je budování obecného souhlasu, tedy přijetí idejí vládnoucích sociálních skupin všemi sociálními skupinami (Reifová 2004: s. 73).