Teorie strukturace

Autor: Štěpán Klega

Teorie strukturace je považována za první myšlenkový směr, vytvořený speciálně pro společenské vědy. Vznikla v osmdesátých letech 20. století.

Podobně jako kritický realismus kombinovala více konceptů – věnovala pozornost jak aktérům (jednotlivcům), tak i strukturám (přičemž byla kritizována za kombinování neslučitelných principů). Ke klíčovým bodům teorie náleží problematika polidštění struktur, stability struktur v čase, jakož i možností jednotlivců pozměnit strukturu. Novým pojmem v metodologii vědy se díky Giddensovi stala moc. Jako jediná také teorie strukturace pracuje s konceptem času a časoprostoru.

Oddělení času a prostoru

Všechny předmoderní kultury měly svůj způsob počítání času. Čas byl však až do vynálezu hodin nutně spojován s místem – tj. nebylo možné přiblížit kdy? bez současného popisu kde?. Až rozšíření mechanických hodin umožnilo vznik tzv. prázdného času a ve výsledku přispělo k celosvětově akceptované sociální organizaci času.

Vyprázdnění času jde v ruku v ruce s tzv. vyprázdněním prostoru. V předmoderních společnostech byla prostorová dimenze společenského života vždy spojena s lokálními/místními aktivitami. V modernitě je dění v místě výrazně formováno společenskými vlivy, které jsou od místa značně vzdáleny (to, co strukturuje místo dění, není to, co je přítomno na scéně). Oddělení času a prostoru tak přerušuje vztahy mezi společenskými činnostmi a jejich lokálním kontextem, mj. tak osvobozuje společenské aktivity od omezení místními zvyklostmi a praktikami. Jednotná historie se v tomto podání stává celosvětovou, jedinou.

Jak konstatují Blažek a Uhlíř (2002), díky konceptu časoprostoru měla teorie strukturace velký ohlas v regionálním rozvoji, kdy přímo ovlivnila mnohé významné teorie regionálního rozvoje – např. diskusi o lokalitách, teorii flexibilní specializace později byla kombinována s hermeneutikou a dalšími koncepty (teorie „učících se regionů“).

Vztahem konceptu aktéra a konceptu struktury se Giddens snažil o překonání rozdílů mezi těmito přístupy. Rozhodujícími procesy jsou aktivita jednotlivců a vlastnosti jednotlivců. Aktivita jednotlivců totiž může změnit strukturu, a to dvěma způsoby: zaprvé jednotlivci jednají autonomně o své vůli (díky znalostem prostředí, jehož jsou zase na druhou stranu obrazem). Zadruhé se současně s tím mění vlastnosti aktérů, které nelze strukturalisticky vysvětlit, a tedy ani nelze předpovídat výsledek.

V teorii strukturace je důležité rozlišení sociální struktury a systému:

• sociální systém = uspořádání sociálních vztahů v čase a prostoru, které je neustále utvářeno a měněno sociálními praktikami, tedy činnostmi vědomých aktérů
• struktura = soubory pravidel a zdrojů, které organizují sociální systém a existují jen virtuálně, jako vlastnosti systému

Giddensova teorie strukturace akceptuje a rozpracovává Marxův výrok, že „lidské bytosti sice tvoří historii, nikoli však za podmínek dle jejich vlastní volby“. Snaží se spojit dva základní přístupy – tzv. objektivismus, který zdůrazňuje roli velkých ekonomických a sociálních struktur ovlivňujících činnost jedince a subjektivismus, který naopak prosazuje nutnost porozumět subjektivním pohnutkám aktéra. Giddens v teorii strukturace poukazuje na komplementaritu obou pohledů – tzv. dualita struktury. Struktura je jednak médiem a jednak výslednicí jednání subjektů. Lidské prostředí je vytvářeno identifikovatelnými/rozpoznatelnými aktéry, kteří se pohybují a jednají ve specifickém společenském kontextu. Vztah mezi agentem a strukturou je zprostředkováván skrze sérii institucionálních uspořádání, které buď umožňují či omezují aktivity agenta/aktéra. V teorii lze tedy pracovat se třemi úrovněmi analýzy – 1. strukturami, 2. institucemi, 3. a agenty/aktéry.

Struktury zahrnují dlouhodobé, hluboce zakořeněné sociální praktiky, které řídí a určují každodenní život (patří sem např. právo, rodina apod.). Instituce představují fenomenální formy struktur (např. státní aparát). Aktéry jsou potom ovlivnitelné lidské bytosti, které určují a vyvolávají výsledky sociálních interakcí. Znovu tedy platí, že naše chování jako aktérů je omezeno a směřováno v rámci struktur, na druhou stranu však toto jednání tyto struktury neustále pozměňuje a přestavuje.

Strukturace je pokusem o překonání tradičních dichotomií, zejména objektivismu a subjektivismu:

• objektivismus: spoléhá na utlačivou sílu sociálních objektů existujících nezávisle na individuích, vychází z teze, že společnost má vždycky prioritu nad aktérem
• subjektivismus: proklamuje prioritu aktéra, neboť bez porozumění jednání nelze porozumět ničemu

Strukturační teorie tento dualismus překonává tím, že poukazuje na to, že jde o opozita jen zdánlivá, ve skutečnosti komplementární; ta se projevuje v konceptu duality struktury: struktura je médiem i výslednicí jednání, struktura jednání organizuje, přičemž strukturní vlastnosti sociálního systému neexistují vně jednání, ale jsou trvale přítomny v procesech sociální produkce a reprodukce; struktura není jen donucení, ale i médiem lidských činností. Struktura na jedné straně omezuje jednání, a na druhé straně ho umožňuje (bez struktur bychom byli neustále dezorientováni), dává jednajícím aktérům „praktické vědomí“. Rutinnost jednání vytváří ontologické bezpečí

Souvisejícím geografickým tématem je dočasnost a prostorovost společenského života. Základním tématem je zde realita, vzorec a kontext každodenního života, který považujeme za daný, a proto ho nepodrobujeme každodennímu vědomému zkoumání a zpochybňování. Dochází k něčemu, co nazýváme rutinizace individuálních a společenských praktik v čase a prostoru.

Lze rozeznat 3 základní úrovně dočasnosti sociálního života. Tzv. longue-durée je svázána s etapami vytváření a vývoje struktur (rodiny, práva). Jde o tzv. dlouhý čas, překračující horizont individuálního bytí. Tzv. dasein (nebo též life-span) je charakterizován životním cyklem rodin a individuí, tj. podmínkami panujícími v rámci jedné konkrétní generace. Durée of daily life (durée každodenního života) je vytvářena každodenní interakcí individua se strukturami či institucionálním uspořádáním.

Giddensova teorie strukturace se zabývá nejvíce tím, nakolik je jedinec svobodný a nakolik determinovaný sociálním okolím. Tato teorie však ovlivnila i debaty kolem charakteru postmoderní společnosti v návaznosti na marxistické práce. Na rozmezí 80. a 90. let zasáhla také regionální teorie, které se zabývali tzv. výrobnímu okrsky a jejich aglomeračními výhodami. Teorie strukturace má stále významnou roli v regionálních teoriích. Poznatky a koncepty, které vzešly z této teorie, se stále využívají v debatách o „učících se regionech“, které v mnohém odkazují na hermeneutiku a stále se zde pracuje s koncepty interpretace významů, kontrola a moc.

Literatura

Blažek, J. – Uhlíř, D. Teorie regionálního rozvoje. Praha: Karolinum Press, 2011.

Giddens, A. Sociologie. Praha: Argo, 1999.

Petrusek, M. Spor o teorii dtrukturace Anthonyho Giddense v západní sociologii. In: Sociologický časopis 26, č. 5, 1990.

Petrusek, M. – Vodáková, A. Velký sociologický slovník. Sociologický ústav AV ČR, 1996.