Whitewashing

Autorka: Ester Topolářová

Whitewashing je termín, který v oblasti mediálních a kulturálních studií označuje praktiky filmového průmyslu, kdy jsou bílí herci obsazeni do rolí ostatních etnických skupin, popřípadě kdy je historie převyprávěna tak, aby ukázala určité lidi nebo národy v pozitivnějším světle (Mohammed 2017). V původním významu je anglické slovo „to whitewash“ doslovně přemalovat něco bílou barvou. Posléze slovo nabralo metaforický význam jako akce zakrývání či zamlčení vady nebo viny. V současné době se termín používá ještě jinak: whitewashing označuje proces, kdy příslušník menšinové etnické skupiny přebírá normy většiny a tím ztrácí nebo opouští svoje tradice, kulturu a jazyk (Nguyen 2016). Současný význam tohoto výrazu a jeho použití v mediálních a kulturálních studiích se často překrývají a oba dva jsou spjaty se sociálním konstruktem rasy a rasismem. Whitewashing se vyskytuje nejenom ve filmech, ale i v knihách, časopisech, počítačových hrách, módě a dalších.

 Whitewashing ve filmech

Whitewashing ve filmech, jak jej známe dnes, se datuje již od roku 1921, kdy italsko-americký herec Rudolph Valentino hrál Araba ve filmu The Sheik (Aumer et al. 2017). I dnes je whitewashing rozšířený a vede k nedostatku reprezentace etnických skupin v mediích. Hollywood často argumentuje tím, že se na filmy s bílými herci lépe shání peníze a že publika bílé herce vyžadují. Výzkumy (Aumer et al. 2017) však ukázaly, že multietnické filmy vydělávají více než filmy pouze s bílými herci a herečkami. Ukázalo se také, že publika (jak bělochů, tak ostatních etnických skupin) nepreferují bílé herce, pokud se nejedná o klasické bělošské filmy (např. Harry Potter, Titanik), ale že mají předpojatost vůči asijsko-americkým hercům.

Formy whitewashingu ve filmech se s časem mění a některé se stávají neakceptovatelnými. Jednou je takzvaný blackface – praktika, kdy se bílí herci namaskovali jako černoši se zvýrazněním stereotypních rysů. Blackface byl poprvé použit ve filmu od Davida W. Griffitha Zrození národa (1915), který se zabýval formací Ku Klux Klanu po občanské válce ve Spojených státech amerických. Podobně se prosadily a poté zakázaly praktiky takzvaného yellowface – maskování bílých herců jako asijských charakterů, například ve filmu Dobrá země (1937) – a redface – líčení bílých herců jako původních obyvatel Ameriky, třeba ve filmu Poslední Mohykán (1920) (Lowrey).

Whitewashingem dnes je například výběr tří bílých protagonistů pro film Poslední vládce větru (2010), který je adaptací animovaného seriálu s Asií inspirovaným fiktivním světem (Lowrey).  Dalším je obsazení bílé herečky Emmy Stone jako Havajanky asijského původu ve filmu Aloha (2015) (Han Joon Magnan-Park 2018). Podle statistik medií Spojených států bylo v hlavních rolích mezi lety 2000 a 2009 pouze 14 % rolí obsazeno herci, kteří nebyli bílí (Lowrey).

Whitewashing se ale nevyskytuje pouze v mediích ve Spojených státech. Například i v Řecku, které není považováno za koloniální stát, se ve filmech často vyskytují rasové vtipy a v minulosti i blackface. Například ve filmu No Matter how much you Wash an Arápis you Waste your Soap (1973) se hlavní protagonista převleče za afrického otroka, aby si vydělal peníze (Kompatsiaris 2017). Whitewashing má také často více nuancí. Quentin Tarantino o svém filmu Nespoutaný Django (2012) prohlásil, že je to dar afroamerické komunitě, kdy se do role hrdinů dostanou Afroameričané. Mnoho lidí, mezi nimi i filmový režisér Spike Lee, prohlásilo, že film otroctví redukuje a prezentace Afroameričanů ve filmu je velmi stereotypní (Vogel 2018).

Whitewashing historie

Whitewashing historie je proces, kdy skupina lidí zamlčuje určitá historická fakta. Tím se skupina prezentuje lépe než ve skutečnosti. To se děje například v diskurzu na veřejná témata a v kolektivní paměti národů. Například diskurz o nasazení amerických vojáků v druhé světové válce je whitewashed, protože opomíjí sexuální zážitky vojáků v Evropě, specificky nemorální aspekty těchto zážitků. Tím se udržuje mýtus „dobré války“ (Clayton 2015). Některý whitewashing historie se váže explicitně k sociálnímu konstruktu rasy. Takovým příkladem je mediální reprezentace nepokojů ve městě St. East Luisu ve Spojených státech z roku 1917. Kvůli nespokojenosti bílých obyvatel s narůstající a bohatnoucí vrstvou Afroameričanů se v tomto segregovaném městě odehrály nepokoje, při kterých bylo zabito a zraněno mnoho afroamerických můžu, žen a dětí. Noviny však tuto událost popsaly pouze jako socioekonomický problém a naprosto ignorovaly rasové aspekty nepokojů. Zároveň nepokoje prezentovaly jako izolovaný event bez toho, aby jej zasadily do kontextu celonárodního afroamerického aktivismu (Bechelier 2017). Whitewashing historie se odráží i ve filmové produkci. Například film Stonewall (2015), pojednávající o Stonewallských nepokojích za práva homosexuálů v roce 1969, uvádí v hlavní roli maskulinně vypadajícího bílého muže. Historicky však byly Stonewallské nepokoje vedeny především travestity a lidmi různých etnických skupin, to znamená muži, kteří nebyli maskulinní nebo bílí. Jako travestité se v té době neoznačovali pouze travestité, jak je chápeme dnes, ale všichni gay muži, kteří se vyznačovali femininními charakteristikami (Stageman 2017). Obsazení maskulinního bílého gaye jako hlavní postavy filmu o Stonewallských nepokojích nereprezentuje historickou realitu – dochází k whitewashingu.

Účinek whitewashingu

Stejně tak jako média mají efekt na společnost, tak i whitewashing v médiích ovlivňuje společnost. Reprezentace do určité míry určuje stereotypy ve společnosti. Opomenutí některých identit, tedy whitewashing, může mít negativní efekt na děti, které si poté často myslí, že nejsou normální a nepatří či nezapadají do společnosti (Nelson 2016, Lowrey). Díky globalizaci se filmy, které obsahují whitewashing, dostávají do celého světa. Například v Bhútánu, kde je většina medií importovaných ze zahraničí, díky médiím změnily generace svoje chování od jídla až po oděv. Například standart krásy se změnil z obličeje tvaru úplňku v nejčastější barvě kůže Bhútánců (tmavě hnědá) na bílý obličej, tvarem připomínající panenku Barbie (Rinchen). Na twitteru se často používá #whitewashed, kdy členové různých etnických skupin přiznávají svoji vlastní ztrátu kultury a adaptaci majoritní kultury. Tím poukazují na problém whitewashingu, ale zároveň se sami vylučují ze svých vlastních etnických skupin a vytvářejí vlastní kategorie (Nguyen 2016). Whitewashing obecně napomáhá internalizaci stereotypů o jakékoliv skupině, v tomto případě především internalizaci rasismu a rasových stereotypů etnických skupin, které nejsou považovány za bílé.

Shrnutí

Whitewashing je dlouhodobý trend, který odráží historii a současnost evropské a západní hegemonie. Ačkoliv většina studií whitewashingu pochází ze Spojených států, je tato praktika rozšířena i do ostatních částí světa. Whitewashing jako zamlčení či opomenutí nějakého problému nebo etnicity se z filmů rozšířil jak do veřejného diskurzu, tak i do jiných oblastní zábavy. Samozřejmě existuje i vzdor proti whitewashingu. Například při obsazování bílých herců a hereček do Asií inspirovaných filmů Aloha (2015), Doctor Strange (2016) a Birth of the Dragon (2016), vytvořili Asioameričtí filmaři twitterovou kampaň #WhiteWashedOut, aby upozornili na ignoranci whitewashingu v Hollywoodu (Han Joon Magnan-Park 2018). Také praktiky fandomů, kdy fanoušci přetvoří obsazení filmu tak, aby obsahovalo lepší reprezentaci identity, jsou typem vzdoru proti whitewashingu (Gilliland 2016). I před vzdor proti whitewashingu je tato praktika stále častá a široce akceptovaná.

Zdroje

Aumer, Katherine, Devin Blas, Kelsea Huston, Christine Mabuti a Ning Hsu. Assessing Racial Preferences in Movies: The Impact of Mere-Exposure and Social Identity Theory. Psychology. 2017, 8, 1314-1325 s.

Bechelier, Samathé. Hidden History: The Whitewashing of the 1917 East St. Louis Riot. The Confluence. 2017, Fall 2017/Winter 2018, 16-25 s.

Clayton,Daniel M. Whitewashing WWII Sexual Memory. War, Literature & the Arts: An International Journal of the Humanities. 2015, 27, 1-22 s.

Gilliland, Elizabeth. Racebending Fandoms and Digital Futurism. Transformative Works and Cultures. 2016, 22.

Han Joon Magnan-Park, Aaron. Leukocentric Hollywood: Whitewashing, Alohagate and the dawn of Hollywood with Chinese characteristics. Asian Cinema. 2018, 29(1), pp. 133–162.

Kompatsiaris, Panos. Whitewashing the nation: racist jokes and the construction of the African ‘other’ in Greek popular cinema. SOCIAL IDENTITIES. 2017, 23(3), 360–375 s.

Lowrey, William. People Painted Over: Whitewashing of Minority Actors in Recent Film. Palm Beach State University. 11 s.

Mohammed, Fadumo O. White heroes and princes of the East – A Critical Discourse Analysis of the representational practices of Whitewashing. Stockholm University. 2017, 30 s.

Nelson, Kai. Where’s the Representation?: The Impact of White Washing on Black Children. Johnson & Wales University. 2016, 1-12 s.

Nguyen, Naomee-Minh. I tweet like a white person tbh! #whitewashed: examining the language of internalized racism and the policing of ethnic identity on Twitter. SOCIAL SEMIOTICS. 2016, 26(5), 505-523 s.

Rinchen, Kinley. Media and Public Culture: Media Whitewashing. Royal University of Bhutan. Trimphy: Ministry of Education. 1-38 s.

Stageman, Sam. Whitewashing of the Stonewall Riots. Western Oregon University. 2017, 1-51 s.

Vogel, Joseph. The Confessions of Quentin Tarantino: Whitewashing Slave Rebellion in Django Unchained. The Journal of American Culture. 2018, 41(1), 17-27 s.