0

Mediální konstrukce druhých

Úvod

Tématem  eseje bude mediální konstrukce druhých, tedy menšin. Stěžejními pracemi, o které se bude autorka práce v následujícím textu opírat, budou Orientalismus od Saida a Van Dijkova esej Mediating Racism. Jako další vhodné stěžejní texty, jejichž východiska zde budou promítnuty, se jeví Goffmanovo Stigma a Beckerovi The Outsiders, kde se objevuje teorie nálepkování.

Důvodem výběru tohoto tématu je nejen fakt, že se autorka práce zajímá o reprezentaci menšin i ve své diplomové práci na téma Mediální obraz Prague Pride v hlavním televizním zpravodajství, ale také právě stálá aktuálnost problematiky stereotypizace všech menšin, a to nejen té LGBT, ale v současnosti i imigrantů a Romů. Média zcela jasně konstruují a kultivují naše představy o všemožných fenoménech, tím pádem je především v jejich moci, jak k těmto menšinám bude celá společnost přistupovat.

Mediální konstrukce druhých

Said i van Dijk patří svými pracemi a smýšlením do konstruktivistického paradigmatu, proto je třeba na ně touto optikou nahlížet. Je třeba říci, že realita existuje jak pro reflexivisty, tak i pro konstruktivisty, neboť média vybírají z reálných událostí v obou typech přístupů. Rozdíl je tedy dán ve významech. Zatímco reflexivismus objektivně popisuje události, konstruktivismus tyto události a jejich významy tvoří. Čili v reflexivním přístupu je známo, která strana je dobrá a která zlá, která událost je významná a která ne, média jsou jen zrcadlo, které veškeré hodnoty nezaujatě odráží, kdežto v rámci konstruktivistického přístupu média tyto významy a události aktivně tvoří. Samozřejmě, že i konstruktivistický přístup, tedy ten umírněný, předpokládá „prvotní“ realitu, kde se tyto události dějí, nicméně významy jsou později připisovány až samotným uchopením ze strany médií, jedná se o záležitost společenské domluvy a diskurzu. Dle Bergera a Luckmanna se tyto hodnoty a události utváří až v interakci mezi lidmi. Konstruktivistické paradigma tedy nabízí dva přístupy – radikální, kdy je svět uzavřený a samotný spektákl nemáme s čím porovnat a umírněný, kdy lze konstrukt s „vnější“ realitou porovnat. Vzhledem k tomu, že Said navrhuje zlepšení a u konstruktů poukazuje na fakt, že jsou vzdáleny realitě, lze jej s jistotou zařadit do umírněného konstruktivismu. Co se týče van Dijka, taktéž porovnává zprostředkovanou a vnější realitu, tedy zcela jistě také spadá do této umírněné větve konstruktivismu.

Zcela zásadní je u přistupování k jakémukoliv fenoménu jeho vlastní diskurz. Said diskurz chápe stejně jako Foucault. Oba diskurz vnímají jako fenomén v historickém kontextu, tedy diskurz je vytvářen mocnější stranou, stejně tak diskurz pomáhá vykonávat tuto moc. Veškerý jazykový projev je ovlivněn svým kulturním prostředím i dobou, ve které probíhá, tedy ke všem fenoménům je třeba tímto způsobem přistupovat. U Foucaulta je také u diskurzu důležitým aspektem samotná role moci. Diskurz může skrze moc ovlivňovat vědění, hodnoty, názory, subjekty, vztahy mezi nimi i jejich identity. S tím souvisí i Saidova inspirace Gramscim a jeho pojetím hegemonie. Hegemonie je obsažena v ideologii, což dle Saida umožňuje právě hegemonické uchopování orientalismu.

Ve svém textu také Said odkazuje na Reymonda Williamse, představitele “birminghamské školy”. Dle něj máme kulturu poznávat skrze členy té stejné kultury, tedy ne tzv. shora, kdy západ hovoří o orientální kultuře a hodnotí ji, aniž by v této kultuře žil. Tato teze v konečném důsledku právě velmi dobře koresponduje s foucaultovským diskurzem. Při výzkumech jiné kultury je tedy dobré používat etnografický výzkum, neboť jen tehdy je výzkumník schopen kulturu posuzovat „jejíma očima“.

Van Dijk se ve svém textu také zabývá klasicky konstruktivistickým konceptem zpravodajských hodnot. To jsou kritéria, dle kterých novinář vybírá takové zprávy, které jsou hodny mediálního prostoru. Je třeba říci, že tyto hodnoty jsou ze strany novináře neuvědomělé a nese si je v sobě každý novinář. Tito novináři si dělají předpoklady o tom, co by recipienty mohlo zajímat a tomu se pak podvědomě snaží toto zpravodajství přizpůsobit. Jakmile si na tyto hodnoty a konkrétní podobu zpravodajství recipienti zvyknou, očekávají, že se zpravodajství bude nést stále s těmito hodnotami. Dále s tímto souvisí také teorie agenda setting – nastolování témat ve společnosti. Důležitá témata pro společnost určují sama média, a to nejen výběrem zprávy, ale i její frekventovaností v médiích. Jasným důkazem je rozsáhlé zpravování o imigrační krizi, ovšem jiné problémy jsou opomíjeny.

S tímto pojetím koresponduje i Gerbnerova kultivační teorie, neboť ve své podstatě jsou tímto způsobem kultivovány recipientovy představy o světě. Přestože se Gerbner v této teorii zajímal o vyobrazení násilí v televizi, lze ji aplikovat i jako rozvinutí van Dijkových myšlenek založených na zpravodajských hodnotách. Kultivační teorie totiž televizní vysílání pojímá jako uzavřený symbolický svět. Pokud je tomuto světu jedinec dlouhodobě vystaven, přizpůsobuje své představy o světě tomu, co je mu televizí předkládáno jako realita a tím pádem se i jeho vnímání vnější reality pozměňuje. Čili pokud je jedinci televizí neustále vtloukáno, že imigranti, Romové či jiné menšiny jsou špatné, i jedinec toto hodnocení přejme. Samozřejmě média explicitně nesdělují kdo je špatný a kdo ne, nicméně jde o to, v jakých souvislostech se o menšinách hovoří, jakým způsobem a jak často.

Dle van Dijka nás v přístupu k menšinám ovlivňuje nejen socializace a vědomosti, které během sociálního učení získáváme, ale také právě autority, elity, ti co nám vládnou. Ti získávají prostor v médiích kvůli nevědomým postupům novinářů, jež dávají slovo právě těmto elitám. Sama média jsou společností považována za důvěryhodného zdroje všech informací, společnost se nadále nepídí po prvotním původci informace. Velice často lze zaslechnout, že lidé své názory a stereotypní předsudky ospravedlňují argumentem, že „to bylo v médiích“. Sami sebe ve společnosti určujeme skrze Saidův pojem negativní definice. To znamená, že se sami umisťujeme do opozice s těmi druhými, těmi marginalizovanými. Když si toto uvedeme na příkladu všeobecnějšího rázu, Evropané se definují jako bílí, protože nejsou černí. Jinak – většinová populace v ČR se cítí jako pracovitý dobrý lid, neboť na rozdíl od Romů a imigrantů nepobírá takové státní příspěvky, jako právě oni. Detaily o této problematice se však už společnost nedozvídá či nechce vědět.

Když média hovoří o menšinách, často se uchylují ke stereotypizování. Dle Halla stereotypy redukují individuály na skupinu s pár základními, jednoduchými charakteristikami, jež jsou prezentovány jako přirozeně z těchto osob vyplývající. Stereotypy jsou užívány právě z toho důvodu, že mají moc klasifikovat a dělit společnost, stejně jako vylučovat ty, co by do této společnosti neměli patřit. S tím se váže Goffmanovo stigma a Beckerova teorie nálepkování. Sociální stigmatizování je jev, kdy jedince s určitou vlastností (nebo určitého vzhledu, rasy, národu či smýšlení), společnost na základě tohoto faktu odsoudí a jedincova identita je tak narušena. Stigmatizovaní pak jsou ti, kteří to stigma nesou. Bývají společností odloučeni, diskriminování, uráženi, jako tomu v případě menšin jako jsou bezdomovci či Romové často bývá. Becker ve své teorii nálepkování zjistil že „nálepkují“ ti, kteří disponují větším podílem moci.  To jsou nejen jedinci či politické a jiné elity, ale právě i média. Nálepky kategorizují ty jednotlivce, kteří se nechovají dle norem v dané společnosti. Toto tvrzení lze rozšířit na celkovou jinakost, jako právě jiná národnost, jiná sexuální orientace a podobně, což je svým způsobem porušení norem ve společnosti. Těm nezbývá než nálepku přijmout, a tedy i vykazovat chování spojené s těmito nálepkami.

V souvislosti s reprezentací menšin je ale třeba položit si otázku: Jsme schopni o skupinách, jež nejsme členy, v principu vypovídat nestranně, objektivně a nezaujatě, čili bez předsudků a stereotypů? Nejsme. Objektivity jako takové se nelze dobrat. Přestože ze žurnalistického hlediska je třeba chápat a přistupovat ke všem skutečnostem co nejvíce objektivně, vždy se bude jednat o interpretaci toho konkrétního jedince. Lze s jistotou říci, že interpretace té stejné události by nikdy nebyla do detailu naprosto totožná. I kdyby tento žurnalista v dané komunitě žil a se všemi by mluvil, vždy k ní bude přistupovat v rámci svého diskurzu. Dalším důležitým poznatkem je, že tito jedinci mají také svůj vlastní diskurz.

Další otázkou, kterou je třeba si klást, je: Kdo ty stereotypní konstrukty vytváří? Na tuto otázku navazuje další: Mohou na tyto konstrukty reagovat samotní příslušníci menšin? Dle van Dijka je v médiích zastoupení členů menšin nižší, nežli zastoupení většinové společnosti. Menšiny, kterým je poskytnut mediální prostor můžeme rozdělit na menšiny jako aktéry a menšiny jako mluvčí, zároveň je ale třeba podotknout, že menšiny jsou málokdy tím mluvčím, mnohem častěji je divák svědkem situace „o nás bez nás“, v tomto případě „o nich bez nich“. Čili menšiny jsou posuzovány optikou většiny a na konstruktu se moc nepodílejí, čímž se opět dotýkáme Saidovy a Williamsovy teze, že kulturu druhých je třeba poznávat skrze její členy. Mediální pracovníci, a tím pádem i celá společnost má tendenci považovat menšiny jako mluvčí za málo objektivní zdroj informací, neboť jsou spojováni s těmi vyobrazenými problémy, nejsou institucionalizovaní, nemají své oficiální tiskové mluvčí, nepatří do elity, nejsou organizovaní. Dalším problémem je, že samotní novináři na případné mluvčí ze strany menšin nemají správné kontakty a jejich získání je velice obtížné a pro novináře nepohodlné nejen z hlediska času. S tímto se také pojí mediální rutiny (Rees, Shoemaker) a mediální logika (Tuchmanová), neboť tento způsob nakládání s informacemi je svým způsobem stereotypizace novinářské práce, jež spíše připomíná pásovou výrobu, neboť je omezena časem, prostorem, technikou a samozřejmě penězi.

Přestože logicky i menšiny mají potenciál být oficiálním mluvčím u různých událostí, a to nejen s nimi spojenými, lidé tak na ně nahlížet nebudou právě z důvodu, že mluvčími nikdy nebyli. Menšiny lze také dělit na ty, o kterých se nemluví, neboť pro média nejsou ničím atraktivním a na ty, o nichž se referuje přespříliš. V prvním případě lze zmínit bezdomoveckou menšinu, v druhém pak imigranty, jež jsou velmi populárním tématem v celosvětovém měřítku.

Said stereotypní konstrukci reality ze strany médií uvádí právě na orientu. Dle něj byl a je orient, stejně jako nyní jakékoliv menšiny, předmětem zájmu z toho důvodu, že jsou jiní. Výzkumníci orientu, stejně jako v současnosti mediální pracovníci, elity či vědci vůči menšinám, vyzdvihují jinakost, a to z toho důvodu, aby udržovali nadvládu, kterou mají. Tyto elity také vytváří instituce, které menšiny ovládají.

Tyto stereotypní konstrukce pomáhají udržovat hegemonii a legitimizují roli, kterou máme ve světě, tedy například v případě imigrantů je EU ta, kdo o nich rozhoduje, ne oni samotní. Dále si tímto způsobem vymezujeme vlastní kulturu, tedy imigranty, Romy a další menšiny označujeme jako ty nevzdělané a prosté, kdežto sebe jako většinu označujeme právě jako ty vzdělané, kulturní. V krajním případě těmito stereotypy legitimizujeme válku, protože by nebylo možné kolonizovat ty, kteří jsou již kulturní, byli bychom odsouzeníhodní a vnímáni právě jako ti nevzdělaní „barbaři“.

Co takové konstrukce způsobují stereotypizované straně? Samozřejmě, že jsou si stereotypního pohledu na ně vědomi. Zároveň si ale uvědomují, že násilná rezistence akorát podpoří tyto stereotypní konstrukce. Tedy nebrání se a z toho důvodu jsou v té stereotypizaci uvěznění. Samotné rasistické skupiny pak fungují jako tzv. obětní beránci státního rasismu, neboť média si nemohou dovolit být otevřeně rasistická. Nicméně tyto rasistické názory a hodnoty předávají dál právě prostřednictvím poskytování názoru rasistům a dalším odpůrcům menšin.

Závěr

Závěrem je třeba zdůraznit, že nic, co se objevuje v médiích, není komplexní obraz reality, neboť takového obrazu se nelze dobrat. Veškeré mediální výpovědi jsou ovlivněny vědomými i nevědomými procesy celé organizace i samotných jedinců. Proto je žádoucí, aby divák veškeré obsahy kriticky hodnotil a snažil se zachytit výpovědi všech zainteresovaných stran. Pokud samotné vyjádření některé strany, jako tomu bývá často u menšin, chybí, divák by měl zpozornět a věnovat pozornost tomu, proč ta konkrétní výpověď chybí.

Stejně jako Said ve svém doslovu z roku 2003 podotýká, že i arabský svět sdílí stereotypní obraz Ameriky, lze se domnívat, že veškeré menšiny – Romové, imigranti, LGBT komunita a další – sdílí také stereotypní obrazy o většinové společnosti. Ač jsou stereotypy špatné, neboť jsou zjednodušující a pokřivující, jsou všudypřítomné a nelze se jim tedy zcela vyhnout.

Seznam zdrojů

BECKER, Howard S. Outsiders : studies in the sociology of deviance. 1st ed. New York, N. Y. : Free Press, c1963. viii, 215 s. ISBN 0-684-83635-1.

BERGER, Peter L a Thomas LUCKMANN. Sociální konstrukce reality: pojednání o sociologii vědění. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1999, 214 s. ISBN 80-85959-46-1.

FOUCAULT, Michel. Archeologie vědění. Praha: Herrmann & synové, 2002, 318 s. ISBN 80-239-0124-9.

GERBNER, George, Larry P GROSS a William H MELODY. Communications technology and social policy: understanding the new “cultural revolution,“. New York: Wiley, 1973, xxviii, 573 p. ISBN 04-712-9670-8.

GOFFMAN, Erving. Stigma: poznámky k problému zvládání narušené identity. Vyd. 1. Překlad Tomáš Prášek. Praha: Sociologické nakladatelství, 2003, 167 s., sv. 3. ISBN 80-864-2921-0.

HALL, Stuart (ed.). Representation: cultural representations and signifying practices. 1st pub. London: SAGE Publications, 1997, 400 s. Culture, media and identities. ISBN 0-7619-5432-5.

SAID, Edward W. [PŘELOŽILA PETRA NAGYOVÁ]. Orientalismus: západní koncepce Orientu. Vyd. 1. Praha: Paseka, 2008. ISBN 8071859214.

VAN DIJK, Teun A. Mediating racism [online]. s. 199 [cit. 2016-02-02]. 1989. DOI: 10.1075/ct.7.15dij. Dostupné z: https://benjamins.com/catalog/ct.7.15dij

MedKult

MedKult

Stránka MedKult navazuje jmenovitě i obsahem na vrstevnaté štěpení kultury v různých prizmatech jejího zkoumání. Volně se proto zařazuje k termínům jako highcult, masscult, midcult, popcult a dalším, které slouží k pojmenování právě těchto kulturních vrstev. MedKult je platformou interdisciplinárního zkoumání napříč zejména dvěma obory, těmi jsou kulturální studia a mediální studia.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *