0

Pablo Escobar – Život a pád ve dvaceti hodinách

FOTO: Narcos

Užívání tzv. antihrdinů, tedy hlavních postav, kterým diváci nesmírně fandí, i když moc dobře vědí, že to jsou nenapravitelní padouši, je v posledních letech velkým seriálovým trendem. Možná také proto se v loňském roce do řady antihrdinů postavil (hned za masového vraha Dextera Morgana, prohnaného politika Francise Underwooda či výrobce pervitinu Waltera Whitea) další padouch, a to ten prozatím nejvýraznější – extrémně nemilosrdný, zvráceně sympatický a děsivě reálný Pablo Emilio Escobar Gaviria v seriálu Narcos.

V tomto směru je samozřejmě nutné brát slovo „fandit“ trochu s nadsázkou. Nikdo se zdravým rozumem nemůže Escobarovi doslova fandit vzhledem ke stovkám lidí, kteří na jeho příkaz zemřeli, nicméně osobnost tohoto kolumbijského narkobarona (alespoň ta seriálová) v čele s jeho inteligencí, cílevědomostí, smyslem pro humor a nezměrnou láskou k rodině v nás divácích vyvolá určitou dávku sympatie, ať chceme nebo nechceme. Nakonec stejně budeme ohromeně sledovat jeden díl za druhým a s obdivem čekat, kam až je Escobar schopný pro dosažení svých cílů zajít. Aneb jak řekl americký agent protidrogového oddělení (DEA) Steve Murphy, jenž patří do skupiny lidí snažících se Escobara dopadnout: „Ve Spojených státech mafie nechá zmizet svědky, aby nemohli u soudu vypovídat. V Kolumbii nechal Pablo Escobar zmizet celý soud.“

Aspektem, který do značné míry napomáhá vyvolat jisté sympatie při pohledu na Pabla Escobara, je to, že seriál jeho osobu neznázorňuje pouze jako drogového bosse, vraha a teroristu. Celý příběh zahrnuje poměrně široký časový úsek (něco přes dvacet let), s Pablem Escobarem se tak seznamujeme v době, kdy sice provozuje jisté nelegální činnosti, ale zároveň je miláčkem chudých obyvatel, kteří ho považují za „Robina Hooda z Medellínu“, jenž jim rozdává své peníze a staví pro ně domy, a dokonce si ho zvolí do Kongresu. Až postupem času, s přibývajícími policejními zásahy proti Escobarovým mužům, zvyšujícím se počtem nepřátel a nebezpečím hrozícím jeho rodině se z něj stává nelítostný vrah nevinných lidí a původce několika bombových útoků se značným množstvím obětí.

První série Narcos nám poměrně svižným tempem a často skokově poskytuje pohled na velmi mocného muže přesvědčeného, že se jednou stane prezidentem Kolumbie. Nebojácného obchodníka s kokainem s tolika penězi, že je musí zakopávat po celé zemi na polích. Na muže, z něhož mají strach úplně všichni, zatímco on z nikoho. Na muže, který celý svůj život postavil na strategii „Plata o Plomo“ (stříbro, nebo olovo), jinými slovy: buď se mnou budete spolupracovat a já vám za to bohatě zaplatím, anebo nebudete a já vás zastřelím. Druhá série se naopak velmi pomalu, krůček po krůčku zaměřuje na postupný pád tohoto drogového barona, který si za svůj život vytvořil množství nepřátel v čele s jeho obchodními konkurenty, americkými DEA agenty i samotnou kolumbijskou vládou. Je prakticky jasné, že i Escobar proslavený tím, že je vždy přede všemi o krok napřed, jednou onen krok nestihne včas udělat…

Je nutné upozornit, že se rozhodně nejedná o naivní příběh vyprávějící o boji zlých narkobaronů proti hodným policistům. Postavy nejsou zobrazovány černobíle – i obchodníci s drogami mají city a někdy projeví lásku, strach i lítost. A na druhé straně policisté a další „kladné“ postavy také často lžou, podvádějí, mučí kvůli informacím nebo vyvraždí bar plný lidí jen proto, že čtyři z návštěvníků si to „zaslouží“. Opět vše přesně vystihuje výrok agenta Murphyho, jehož voiceover mimochodem celým příběhem provází: „Jednu věc jsem se tady v Kolumbii naučil – dobrý a špatný jsou relativní pojmy.“

Zmíněný voiceover je zajímavostí, kterou se Narcos odlišuje od většiny novodobých seriálů. Na první pohled možná trochu “oldschool” prvek audiovizuálních obsahů, po několika epizodách si ho však zamilujete. Podává nám totiž spoustu pro příběh potřebných informací ve velmi krátkém čase, což umožňuje udržovat rychlé tempo a detailněji se zaměřovat jen na ty nejdůležitější, zajímavé, emotivní nebo akční části příběhu. Skvělou volbou byl výběr vypravěče, tedy Boyda Holbrooka v roli již zmíněného agenta Murphyho, který je v příběhu jednou z hlavních postav, a jeho vyprávění tak není jen nudně popisné a neutrální. Naopak, lze z něj vyčíst jeho nenávist k Pablu Escobarovi, která se však (alespoň zpočátku) střídá s lehkým obdivem Escobarova sebevědomí, umění vyjednávat i schopnosti získat si „obyčejný lid“ na svou stranu. Tedy v podstatě stejné emoce, jaké cítí řada diváků. Vše pak podtrhuje Holbrookův velmi poslouchatelný hlas, stejně jako jeho styl vyprávění – bez zbytečného vyumělkování či strojové spisovnosti, prostě jako by celý příběh vyprávěl přátelům u piva.

Další nespornou výhodou vypravěče a jeho voiceoveru je, že umožňuje zajímavou práci s tokem děje. Murphy například zastavuje obraz, aby připomněl určitou postavu nebo potřebné informace, upozorňuje na podstatná jména, která bychom si měli zapamatovat, nebo navnadí naznačením zlomové scény, aby se rázem vrátil klidně i o několik let zpátky a my si na danou scénu museli počkat několik dalších dílů. Seriál také pracuje s reálnými fotografiemi a videozáznamy, jež kombinuje s hranými scénami, a právě vypravěčův hlas je zde propojovacím prvkem zajišťujícím, že vše dohromady dává smysl.

A na závěr nelze opomenout ani výborné herecké obsazení, v čele s Wagnerem Mourou v roli Pabla Escobara. V celém seriálu nenajdeme herce, který by svou roli hrál špatně nebo by se na ni nehodil. Tvůrcům se navíc poměrně zdařile podařilo udržet podobnost herců s reálnými postavami, což je vzhledem k propojování hraných scén a reálných záznamů zvlášť důležité.

Zkrátka a dobře, seriálu Narcos není, z mého pohledu, co vytknout. Jedná se o velmi zdařilé propojení dokumentárního žánru s akčním seriálem vyprávějícím o člověku, který dokázal bezmezně milovat a zároveň nelítostně zabíjet. Ačkoliv je nutné mít neustále na paměti, že seriál je skutečnými událostmi pouze inspirován a realita mohla být v mnoha ohledech úplně odlišná včetně povahových rysů hlavní postavy.

Otázkou nyní zůstává, jak se seriál vyrovná s následujícími sezónami a zda je vůbec možné s novými narkobarony zaujmout znovu tak, jako se jim to podařilo s tímto kokainovým králem z Kolumbie. Producent Eric Newman na tento často pokládaný dotaz reagoval větou: „Existuje důvod, proč jsme seriál pojmenovali Narcos a ne Pablo Escobar. Narcos je o kokainu a kokain pokračuje i mimo Escobara.“ To je rozhodně pravda, to však nic nemění na tom, že s Pablem Escobarem si tvůrci seriálu sami sobě nasadili laťku opravdu vysoko a nebude jednoduché se jí v dalších sériích udržet.

Autorka: Alžběta Kotrbová

MedKult

MedKult

Stránka MedKult navazuje jmenovitě i obsahem na vrstevnaté štěpení kultury v různých prizmatech jejího zkoumání. Volně se proto zařazuje k termínům jako highcult, masscult, midcult, popcult a dalším, které slouží k pojmenování právě těchto kulturních vrstev. MedKult je platformou interdisciplinárního zkoumání napříč zejména dvěma obory, těmi jsou kulturální studia a mediální studia.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *