Novinářka Milena Jesenská během svého studia i během své novinářské praxe inklinovala k feministickým myšlenkám. I přesto, že širší veřejnosti je známa pouze díky svému vztahu se spisovatelem Franzem Kafkou, je tato žena pozoruhodnou osobností české kulturní scény.
Mládí a Minerva
Abychom se však dostali k samotnému jádru věci, tedy k otázce feminismu v její tvorbě, je vhodné si nejprve uvést východiska, ze kterých její postoje a stanoviska vyplývají. Za jeden z vlivů na její názory lze považovat již její rané mládí a rodinné poměry, později však také studium na dívčím gymnáziu Minervě.
Milena Jesenská se narodila 10. srpna 1896 na pražském Žižkově. Její otec byl zubař a profesor stomatologie Jan Jesenský, o matce Mileně (rozené Hejzlarové) není příliš mnoho informací známo. Pocházela však ze zámožné rodiny a svými současníky byla považována za umělecky nadanou, nikdy se ale neprosadila. Otec se s postupným rozmachem zubařské praxe začal zapojovat do kulturního života hlavního města – hlásil se k mladočechům, po večerech navštěvoval klub. Se získanou vyšší prestiží změnil své chování k ženě i dceři – agrese a výbuchy vzteku zanechaly v dceři následky do budoucna, stejně jako nemoc její matky, o kterou se již jako dítě musela starat. Její dětství tedy nelze považovat za příliš šťastné.
V roce 1907, tedy ve svých jedenácti letech, se stala žákyní dívčího gymnázia Minerva. „Tato škola nabízela kromě kvalitního vzdělání ještě něco dalšího – identitu. Milena se stala „Minervistkou“.“[1] Toto gymnázium bylo založeno v roce 1890 Eliškou Krásnohorskou, nejprve jako společnost nazvaná Minerva, která měla pomoci prosadit v českých zemích představu dívčího vzdělávání (po dlouhých jednáních s vídeňskými úřady se podařilo tento záměr vybojovat). Jejím cílem bylo poskytovat dívkám stejného vzdělání, jakého se dostávalo chlapcům. Tímto byla tato instituce první svého druhu ve střední Evropě a tudíž považována za prestižní. Jejími spolužačkami byly dcery vážených mužů, úředníků či obchodníků. I přes otcovo konzervativní smýšlení chtěl pro ni nejlepší vzdělání – „..a tím nejlepším byla Minerva, radikální svým feminismem, konzervativní svou oddaností klasickému vzdělání a lákavá svou vírou v rozkvět českého národu.“[2]
Ještě během studia na Minervě (v jejích šestnácti letech) ji zemřela matka, avšak kromě smutku pocítila i značnou úlevu a štěstí ze znovunabyté svobody. Ve chvílích smutku se obracela k četbě a jednou z jejích hrdinek se již dříve v dětství stala Božena Němcová. Odůvodňuje to tím, že Němcová byla odvážná žena, feministka a socialistka, která se nebála vzdorovat okolnímu světu.
Po studiu na Minervě ji otec donutil se zapsat na lékařskou fakultu, to ji však nenaplňovalo a po dvou semestrech medicínu opustila a přihlásila se na konzervatoř. I přesto, že bylo válečné období, Praha byla na kulturním vzestupu. Milena Jesenská i se svými kamarádkami z Minervy navštěvovala divadla, galerie či kavárny – Praha té doby však byla rozčleněna na pražskou, německou a židovskou část. Jejich touha po poznávání je táhla do všech těchto sfér a díky ní se seznámily s mnoha židovskými literáty a novináři. Tak poznala i svého prvního manžela, literárního kritika Ernsta Pollaka, se kterým i přes prvotní odpor jejího otce odjela do Vídně.
Vídeň a počátek její novinářské aktivity
Ani tato etapa jejího života nezačala příliš šťastně, jelikož se ocitla v cizí zemi bez znalosti jazyku, bez blízkých přátel a bez materiálního zázemí. Její manžel pracoval v bance a brzy se začlenil mezi vídeňskou inteligenci, tudíž svou ženu začal zanedbávat. V té době (během podzimu 1919) začala psát články pro noviny Tribuna. Její neformální styl, kterým popisovala pražským čtenářům své zážitky a poznatky z poválečné Vídně (také módu, film či kulturní život) se stal vyhledávaným zdrojem informací. Překládala také významné německé autory. Jedním z nich byl také Franz Kafka, jejichž setkání bylo důležitým mezníkem v jejím životě. Byl pro ni velkou inspirací a podporou při nelehké životní situaci ve Vídni. I přesto, že byli oba v manželství a každý v jiné zemi, se po dlouhé sérii dopisů začali scházet osobně, avšak s dlouhými časovými rozestupy. To nakonec zapříčinilo i jejich následné odcizení, alespoň tedy po intelektuální stránce.
Návrat do Prahy
Na jaře roku 1921 se Milena Jesenská vrátila na určitou dobu do Prahy k otci a navštěvovala redakci Tribuny, na doporučení otce a jeho sestry Růženy Jesenské také Národní listy. Jelikož byla během pobytu ve Vídni odloučena od kulturní situace v Praze, postupně objevovala avantgardní směry, jež za dobu její nepřítomnosti vznikly (např. Devětsil). Následně se vrátila zpátky do Vídně, avšak Prahu stále častěji navštěvovala. V únoru roku 1923 vzbudila mezi čtenáři Národních listů pobouření svým článkem o ženské emancipaci, ve kterém se věnovala otázce „jak spojit touhu po rovnosti pohlaví s důsledky jejich nepopiratelné fyzické odlišnosti: “Veliký, nezměnitelný, strašlivě neproblematický, ohromný přírodní zákon, že žena potřebuje devět měsíců, aby porodila dítě, a muž potřebuje několik okamžiků, aby zplodil dítě“.“[3] Její novinářské postřehy se tedy začaly více zaobírat problematikou nerovnosti pohlaví a jinými feministickými myšlenkami. Mnohé ze čtenářek tento postoj uvítaly, a to ji dodávalo ještě větší tvůrčí sebedůvěru. Pod svou správu dostala ženskou stránku Národních listů a příležitost shromáždit kolem sebe skupinu spolupracovnic – žen, velká část z nich byly minervistky. “Je to vlastně poprvé, kdy ke společenskému a kulturnímu výkvětu určité doby budou ve větším počtu náležet také ženy, a to tak říkajíc samy za sebe, nikoli prostřednictvím svých manželů či otců.“[4] Ženská stránka otevřela možnost přímočaře hovořit k čtenářkám a snažila se jim vštípit koncepci moderního života a člověka.
Když v červnu 1924 zemřel Franz Kafka, rozhodla se rozejít se svým manželem a na deset měsíců odjela ke známým do Německa. Odsud se již vrátila zpátky do Prahy, kde se znovu zapojila do kulturního života. Po volbách v roce 1925, které vyloučily levici a tedy čtenáře časopisů jako Kmen či Revue Devětsilu, byla nucena se přiklonit ke komunismu, se kterým se seznámila již ve Vídni. Díky tomu také nemohla příliš publikovat v Národních listech, a na podzim roku 1926 vytvořila spolu se svými přáteli vlastní časopis Pestrý týden. Ten se hrdě hlásil k demokratickým ideálům, obsahoval básně, kresby, fotografie, ale také články o vztazích mužů a žen a jejich vzájemné rovnoprávnosti. Toto období lze považovat za jedno z nejúspěšnějších v jejím životě – znovu se provdala, kariérně rostla, její kulturní život byl na vrcholu, čekala dítě. Čtenářkám radila s výběrem šatů, smyslem jejich životů či rodičovstvím. Jelikož však její radikální smýšlení nevyhovovalo vedoucím Pestrého týdne, byla propuštěna. Po porodu, vážné nemoci a zranění kolene zůstala delší dobu v pracovní neschopnosti díky užívání morfia, jež ji tlumil bolest a na který si vytvořila závislost. S postupem času dále přispívala do Národních listů, a mimo módní reference se účastnila například debaty na téma: „Jsou za zjevný „morální úpadek“ odpovědní muži, nebo ženy?“ [5] Tento článek vzbudil pobouření u čtenářů, jelikož nedokázali přijmout představu samostatné, emancipované ženy, jež ke svému životu nepotřebuje muže. I díky tomuto se pro Národní listy stala příliš radikální a ona je naopak považovala za příliš nacionalistické. Také z tohoto důvodu se následně obrátila na redakci Lidových novin, jejichž šéfredaktorem byl uznávaný intelektuál Ferdinand Peroutka, který ji považoval za talentovanou a nabídl ji tedy práci. Tu však následně z důvodu užívání morfinu ztratila, a jelikož se zdála být příliš radikální pro liberální tisk, nepublikovala v té době žádné články. Manželova častá nepřítomnost v domácnosti ji sblížila s Juliem Fučíkem, který byl v té době redaktorem Rudého práva. Jejich vztah přispěl k její inklinaci ke komunistickému hnutí, čili začala navštěvovat jejich stranické schůze a účastnit se demonstrací. To ji opětovně otevřelo pracovní možnosti a začala psát pro kulturní magazín Tvorba a později i pro fotožurnál Svět práce.
Někdy okolo roku 1935 opustila Milena Jesenská názorové přívrženství ke komunismu a Sovětskému svazu, čímž přišla o pracovní možnosti i mnohé přátele. Díky politické situaci v okolních zemích (fašismus, zákony proti Židům, apod.) a nemožnosti psát propadla depresi a znovu své závislosti na lécích, které se zbavila až díky odvykací kúře v Bohnicích. Za to však byla následně „odměněna“ prací pro Přítomnost, kterou vedl Peroutka.
Přítomnost a válečné období
Úkolem Mileny Jesenské v liberálních novinách Přítomnost bylo reagovat na politickou situaci a vytvářet rozsáhlé politické reportáže. Orientovala se však spíše na problémy sociální, jako zaměstnanost, školství, emigraci či ženskou emancipaci. V rámci této tiskoviny si zpátky vydobyla své místo v kulturní sféře, byla uznávanou a oblíbenou autorkou i pro své fejetony.
Zvrat přišel na konci třicátých let, po Mnichovské dohodě, kdy byla zpřísněna cenzura v tisku. I přesto se ji dařilo vydávat články také o emancipaci žen, o jejich pracovním nasazení v továrnách, které však neodpovídá jejich platovému ohodnocení a odkazuje je tedy ke starosti o svůj zevnějšek, díky kterému naleznou svého živitele.
Po německé okupaci a vyhlášení protektorátu se stala Milena Jesenská otevřenou vlastenkou, která se snažila čtenáře povzbuzovat a podporovat. Po tom, co byl Peroutka uvězněn, se stala místo něj redaktorkou. Pak také začala spolupracovat s vydavateli a spisovateli na ilegálním necenzurovaném tisku, publikaci V boj. Po jednom ze svých článků, kritizujícím vzniklou politickou a společenskou situaci, ji byl Němci odebrán pas, byla ji zakázána novinářská činnost a byla zrušena Přítomnost – a zůstala tedy opět bez zaměstnání.
Vězení a smrt
Navzdory opatrnosti, se kterou byl ilegální V boj produkován a distribuován, byla tiskárna v listopadu gestapem odhalena a Jesenská zatčena. Necelý rok na to, v říjnu 1940, byla převezena do ženského koncentračního tábora Ravensbrück. I tam si stále stála za svými postoji orientujícími se antikomunisticky, za což byla mnohými spoluvězenkyněmi kritizována a osočována, našly se však i takové, které její neustálou odhodlanost obdivovaly. Hovořila tam však také o svých životních osudech a emancipačních snahách, a to takto: „Tak tohle je výsledek celé té emancipace, se kterou jsme nadělaly kdysi tolik křiku a kraválu!“[6]
Po dlouhodobé nemoci ledvin však ve věku 47 let 17. května 1944 zemřela.
Závěr
Je zřejmé, že osoba Mileny Jesenské působila ve své době a působí i v té současné velmi kontroverzně. Její odpor k moci, k nastolenému režimu, k nadvládě mužů a útlaku žen, k politické situaci byl však odrazem jejího životního příběhu, který započal již v útlém dětství. Agresivní a ponižující chování jejího otce, brzká ztráta matky i studium na dívčím gymnáziu udávaly následně směr myšlenkám, které ve svých textech předávala čtenářkám. Dalšími směrodatnými událostmi jejího života pak byla setkání s různorodým spektrem osobností kulturního a politického života, jež ovlivnily novinářčin životní osud a částečně zapříčinily i její brzkou smrt.
Zdroje:
- ČERNÁ, Jana. Adresát Milena Jesenská. Praha: Torst, 2014. 189 s. ISBN 978-80-7215-481-4
- HOCKADAY, Mary. Kafka, láska a odvaha: Život Mileny Jesenské. Praha: Pragma, 1995. 207 s. ISBN 80-7205-677-8
- WAGNEROVÁ, Alena. Milena Jesenská. Praha: Argo, 2015. 225 s. ISBN 978-80-257-1485-0
[1] HOCKADAY, Mary. Kafka, láska a odvaha: Život Mileny Jesenské. Praha: Pragma, 1995. s 18.
[2] HOCKADAY, Mary. Kafka, láska a odvaha: Život Mileny Jesenské. Praha: Pragma, 1995. s 19.
[3] HOCKADAY, Mary. Kafka, láska a odvaha: Život Mileny Jesenské. Praha: Pragma, 1995. s 96.
[4] WAGNEROVÁ, Alena. Milena Jesenská. Praha: Argo, 2015. s 117.
[5]HOCKADAY, Mary. Kafka, láska a odvaha: Život Mileny Jesenské. Praha: Pragma, 1995. s 131.
[6] ČERNÁ, Jana. Adresát Milena Jesenská. Praha: Torst, 2014. s 19.
