Gender

Obecná charakteristika

Gender je běžně tematizován v souvislosti s hovorem o biologickém pohlaví, různé teoretické náhledy se liší v chápané míře souvislosti mezi oběma. Například Michal Bočák pohlaví charakterizuje jako „souhrn vrozených biologických vlastností, především vnějších a vnitřních pohlavních orgánů, konfigurace pohlavních chromozomů, přítomnosti pohlavních hormonů v krvi.“ (Bočák, 2007: 5; překlad ze slovenštiny I. J.) V západní společnosti jsou pak lidé zařazováni do dvou definičních kategorií – muž a žena, toto podvojné dělení (a možnost fixní charakterizace genderu) zpochybňuje existence intersexuálních jedinců. Intersexuálové jsou osoby vymykající se představě o striktně oddělené existenci ženského a mužského pohlaví, jelikož mohou disponovat oběma sadami, ne nutně identifikovatelnými na první pohled. (Ibidem: 6) Podoba intersexuality se odvíjí od jednotlivce čili nelze obecně říci, jak se liší od  běžné chromozomální skladby, podstatné je, že se liší a vyvrací tak představu pouze dvou možných „modelů“.

Pojem gender lze v češtině překládat jako rod, případně sociální pohlaví, od obou se ale v současnosti upouští, neboť nešikovně konotují biologické pohlaví. Bočák gender vymezuje „jako sociálně konstruovanou roli náležící vrozenému pohlaví jednotlivce. (…) Status maskulinity (mužskosti) a femininity (ženskosti) se v různých (sub-)kulturách liší, což zpochybňuje teorii vrozenosti rodu..“. (Bočák, 2007: 6; překlad ze slovenštiny I. J.) Jedinec je společností akceptován jen v případě, že adekvátně provádí genderové vyjádření (gender expression), tedy je „správnou“ ženou nebo „správným“ mužem. (Ibidem: 6) Definici genderu dále rozvíjí například Fafejta: „Gender je sociální konstrukt a jako takový se mezi společnostmi liší a lze ho sociálně měnit. (…) Není pevný, závazný je pouze na základě sociálních norem.“ (Fafejta, 2004: 30)

Gender jako sociální role

Gender je obvyklé chápat i jako sociální roli, to je patrné nejen v Bočákově vymezení, ale také např. v pojetí Judith Butler (1990), Erwinga Goffmana (1989), Kessler a McKenny (1978) a samozřejmě dalších. Není však možné gender vnímat na stejné úrovni jako další sociální role typu učitel, žák, matka, sestra atp. Genderovou roli nelze jednoduše opouštět na základě vhodného sociálního kontextu jako je běžné u některých sociálních rolí (především kariérních). Srovnání se sociální rolí má spíše poukázat na neukotvenost genderového konceptu a zároveň možnost normativního vynucování konkrétního genderu, tedy „správné“ bytí ženou či mužem.

Sociálně rolové uchopení genderu je typické pro tzv. sociální konstruktivismus. Postoje konstruktivistické se zásadně vymezují vůči náhledům esencialistickým. Esencialismus obecně předpokládá existenci fixního jádra, které posléze determinuje různé výchozí fenomény, popřípadě lidské jednání. Z hlediska genderové tematiky tedy existuje představa rozdílu žen a mužů v jejich principu (jejich jádru). Velice často je toto fixní jádro stavěno na roveň biologické determinaci. Esencialistický přístup byl vystaven mnohé kritice. Jedním z kritiků je i R. W. Connell, který vidí slabinu esencialismu v možné volbě samotné esence. Tvrzení o nějaké esenci má dle Connella (2005: 69) vypovídat spíše o člověku, který takové tvrzení vyřkl, než o konkrétní esenci. Příkladem sporu esencialistických a konstruktivistických pohledů může být vymezení poststrukturalistického feminismu vůči humanitnímu feminismu a feminismu diference. Jak píše Barša: „Diferencialistická esencializace pohlavního rodu i humanistická esencializace abstraktního jáství představují pro ně [poststrukturalistické feministky, pozn. I. J.] jen dva příklady falešné „naturalizace“ a „univerzalizace“ výtvorů historicky a kulturně partikulárních praktik. Rod i abstraktní já vytěsňují komplexní počátky každé – individuální i skupinové – identity.“ (Barša, 2002: 18)

Gender performativní

Mezi poststrukturalisticky vnímané feministky patří i teoretička Judith Butler, její koncept performativu (představený v knize Gender Trouble: Feminism and the Subversion of Identity) patří mezi nejpropracovanější a nejuznávanější genderové teorie. Butler se explicitně staví proti esencialistické představě preexistence fixní genderové identity. „Není zde žádná genderová identita za genderovým vyjádřením; ta identita je performativně konstituována samotným vyjádřením, které je řečeným východiskem.“ (Butler, 1990: 25; překlad z ang. I. J.) Předchozí citace již naznačuje aspekty performativní koncepce genderu. Jedná se o smýšlení, jež nepředpokládá primární existenci nějaké fixní genderové identity, nýbrž ji chápe jako stále znovu ustavovanou jejím opakovaným prováděním v lidských interakcích. Butler uvádí příklad travesti imitace genderu poukazující na jeho neexistující danost: „V imitaci genderu, travestita implicitně odhaluje imitativní strukturu genderu samotného – stejně jako jeho nahodilost.“ (Butler, 1990: 137; překlad z ang. I. J.) Butler se tedy snaží vytvořit představu, že žádná hmatatelná esence genderu neexistuje, jelikož ten není fakticky existující entitou, ale pouhou ideou. Gender má být v jistém smyslu ustavován a znovu stvrzován „genderovým jednáním“. „Jako v jiných sociálních rituálech, genderové jednání vyžaduje performanci, která je opakována.“ (Butler, 1990: 140; překlad z ang. I. J.)

Judith Butler koncepci performativu rozvíjí a dovysvětluje ve svém dalším díle Bodies that Matter: On the Discursive Limits of „Sex“, tam rovněž reaguje na potenciální nedorozumění, která z prvotní formulace performativity mohla vyplynout. Upozorňuje především na nutnost chápání performativity nejen jako jednotlivého aktu, ale opakovaného jednání, kteréžto jako svůj produkt konstruuje vědomí materiálního těla (viz Butler, 1993: 2). Nejen samotný gender, ale i představa esenciality (biologické determinace) genderu je tak nutně konstrukcí. Dále se Butler vymezuje vůči nesprávnému chápání genderového performativu jako jakési volné hry či divadelního představení (ibidem: 95).

Z předchozích řádků je patrné, že genderové identity jsou ze zásady fluidní. Jak sama Butler píše: „Toto opakované posouvání ustavuje fluiditu identit, která naznačuje otevřenost resignifikaci a rekontextualizaci (…) imitace, jež efektivně posouvají význam originálu, imitují mýtus originality samotné.“ (Butler, 1990: 138; překlad z ang. I. J.) Maskulinita a femininita by tedy neměly být vnímány jako předem dané entity, ale především jako ideální typy, kterým se jednotlivci konkrétní společnosti snaží dostát, a kteréžto ideální zpodobnění je společností vyžadováno, až vynucováno. (Podrobněji viz Butler, 1993: 230-251) Zásadní je zároveň vzít v potaz, že i přes existenci ideálních typů jedné „správné“ maskulinity a jedné „správné“ femininity, by mělo být o obou kategoriích uvažováno v plurálu, neboť zmiňovaná genderová fluidita logicky vylučuje existenci jediného správného modelu.

Bibliografie:

BARŠA, Pavel. Panství člověka a touha ženy: Feminismus mezi psychoanalýzou a postrukturalismem. Praha: Soiologické nakladatelství, 2002. 323 s. ISBN 8086429067.

BOČÁK, Michal. Viditeľné a neviditeľné v diskurze pohlavia, rodu a sexuality. [online]. 2007, s. 1-13 [cit. 2013-03-24]. Dostupné z: http://www.issuu.com/michalbocak/docs/bocak_pohlavie-gender-sexualita_diskurz_2007

BUTLER, Judith. Bodies that Matter: On the Discursive Limits of „Sex“. 1 vyd. New York, London: Routlege, 1993. ISBN 0-415-90365-3.

BUTLER, Judith. Gender Trouble: Feminism and the Subversion of Idetity. 1 vyd. New York, London: Routlege, 1990. ISBN 0-415-90042-5.

CONNELL, Raewyn. Masculinities. 2. vyd. Berkley, Los Angeles: University of North Carolina Press, 2005. 324 s. ISBN 978-0-520-24698-0.

FAFEJTA, Martin. Úvod do sociologie pohlaví a sexuality. Věrovany: J. Piszkiewicz, 2004. 156 s. ISBN 80-86768-06-6.

GOFFMAN, Erwing. Gender Advertisment. New York: Harper Torchbooks, 1989. 84 s. ISBN -06-132076.

KESSLER, Suzanne J. a MCKENNA, Wendy. Gender An Ethnomethodological Approach. New York: Wiley, 1978. 252 s. ISBN 0226432068.