Subkultura
Subkultury představují významné sociologické téma již od 20. let minulého století. Za tu dobu se však významně proměnily způsoby jejich konceptualizace i důvody jejich studia. Současně s tím, jak se měnily perspektivy, skrze které byly subkultury nahlíženy, měnila se i jejich samotná povaha. V průběhu vývoje tak bylo studium subkultur například analýzou diverzity norem lidského chování, normativních zdrojů deviantního chování, způsobů reakce na statusové problémy, následně studiem forem konfliktů či odporu vůči hegemonii dominantní kultury. V současném paradigmatu dochází k depolitizaci. Zájem směřuje k subjektivním významům a motivaci aktérů a do popředí se dostává koncept identity. V dnešní době se rozšiřují možnosti různých zdrojů identifikace a pro komunikaci a udržování identity narůstá význam komodit a spotřebních praktik. Post-subkulturní teoretici se dnes zabývají subkulturou jako stylistickou preferencí v kontextu pozdně moderních životních stylů, tematizují uskupení organizovaná okolo individuálního životního stylu a spotřebních voleb.[1]
Pierre Bourdieu chápe subkultury jako specifické a významné pole s vlastními odlišitelnými měřítky statusu, v němž cirkulují různé formy kapitálu, určující jeho strukturu – zvláště pak subkulturní kapitál, potažmo kulturní kapitál, představuje klíčovou formu. Ten plní roli strukturačního principu, který jednotlivce v rámci subkultury rozřazuje stejně, jako je rozřazuje kapitál v jiných sférách společnosti.[2]
Studium subkultur
První výzkumy subkultur, jak je známe dnes, mají původ v tzv. Chicagské škole. Tradice studia subkultur vychází ze zájmu o průzkum neobvyklé diverzity lidského chování v městském prostředí.[3]
Jedna z prvních systematických moderních studií deviantní subkultury je Cohenova kniha Deliquent Boys, v níž byla subkultura chápána jako specifický kolektivní způsob vyrovnávání se se sdílenými problémy sociálního přizpůsobení, především s problémy sociálního statusu. Deviantní chování spojené se subkulturami bylo vnímáno jako prostředek adaptace na strukturální zátěž, kterou představuje dominantní kultura ztělesňující hodnoty střední třídy.[4]
Během 60. a 70. let vzniklo ve Velké Británii interdisciplinární pole kulturálních studií, přinášející radikálně odlišný přístup k subkulturám. Participace v subkulturách přestala být vnímána jako forma deviace, ale především jako forma odporu, který odráží širší třídní boje a představuje snahu vytvořit prostor pro utlačované a odcizené. Poválečné kultury dělnické mládeže byly studovány prostřednictvím strukturálního marxismu spojeného s Gramsciho konceptem ideologické hegemonie. Prostřednictvím tohoto rámce bylo podle Birminghamské školy a Centra pro současná kulturální studia (CCCS) možné zmapovat stylistické reakce poválečných kultur dělnické mládeže na socio-ekonomické tlaky, kterých si samotní aktéři nemuseli být vědomi. Primárním cílem bylo lokalizovat subkultury ve vztahu k širším kulturním strukturám, jako je dělnická třída, kultura rodičů, dominantní či masová kultura, tedy jako součást širšího kontextu třídních vztahů.[5]
Autoři Birminghamské školy a CCCS byli zaujati vztahem mezi ideologiemi a formou a zaměřovali se na distinktivní vzhled a způsoby, kterými subkultury manifestují svou identitu prostřednictvím materiálních statků. Byl odhalen homologický vztah mezi zájmy, aktivitami, strukturou, kolektivním obrazem skupiny a spotřebovávanými objekty. Objekty užívané subkulturami, tak v souhrnu utváří homologický styl. Jsou to ovšem objekty, které existují a obsahují význam i v dominantní kultuře. Proto musí dojít k transformaci významu. Tato kreativní konstrukce souboru objektů, které nesou nový význam, byla pojmenována jako bricolage.[6]
Subkulturní kapitál
Autorkou termínu subkulturní kapitál je Sarah Thornton (1996), Představila jej ve své studii tanečních/klubových subkultur, kde ho využila jako prostředku k popisu znalostí, zkušeností a schopností, které propůjčují status a představují kritéria uznání a rozpoznání uvnitř subkultury. Její práce explicitně vychází z teoretického konceptu Pierra Bourdieu a jeho pojetí kulturního kapitálu, který zastává v jeho analýze hierarchické diferenciace centrální roli. Bourdieu demonstruje, jak je vkus a styl spojený s kulturním kapitálem odlišný v závislosti na sociální pozici ve společnosti a jak preference stylu a vkusu mají konkrétní dopady na reprodukci sociálních hierarchií na základě rozdílů ve schopnosti zvládnout kód legitimní kultury.[7]
Bourdieu chápe kulturní kapitál jako vědění, které bylo získáno (i bez úmyslného vštěpování) a je vyjadřováno skrze vkus – chápání a oceňování kulturních hodnot, rituálů a tradic. Je to vědění, schopnost, kvalifikace, která je ve své elementární podobě spojena s tělem a předpokládá ztělesnění. Ztělesněný kapitál, jako integrální součást osoby, nemůže být přenesen okamžitě darem, odkazem, koupí či výměnou.[8]
Thornton (v souladu s takto nastíněným chápáním kulturního kapitálu) ztělesněný subkulturní kapitál chápe jako zasvěcenost, chápání, užívání slangu, znalost a schopnost užívat aktuální taneční styl. O tom, co aktéři označují za „hipness“, hovoří jako o subkulturním kapitálu – tedy jako o kapitálu, který uděluje status svému držiteli v očích relevantního pozorovatele. Subkulturní kapitál je produkován bojem mezi skupinami či jedinci o to, co by mělo či nemělo být považováno za dobrý vkus, atraktivní či žádoucí uvnitř subkultury.[9]
Symbolická moc kategorizovat něco jako subkulturní kapitál je uvnitř subkultury nerovnoměrně distribuována a závisí na množství subkulturního kapitálu, který aktér už má, tedy na jeho statusu či prestiži uvnitř subkultury. Stejně jako kulturní i subkulturní kapitál může být objektivizován skrze spotřebu symbolického zboží, které dává najevo takové vědění. Subkulturní kapitál je tvořen artefakty a znalostmi, charakteristikami, styly a formami jednání, jež jsou uvnitř specifické subkultury rozpoznávány jako vkusné a sofistikované a jsou oceňovány obdivem a statusem. Z hlediska funkce tedy mezi kulturním a subkulturním kapitálem není rozdíl.[10]
Thornton ale tvrdí, že rozdíl mezi kulturním a subkulturním kapitálem je právě v jejich možnostech přeměny na ekonomický kapitál. Jedna ze zásadních definic kulturního kapitálu je jeho schopnost směny za ekonomický kapitál, přičemž subkulturní kapitál směnitelný tak lehce a se stejnými finančními benefity není. Zdrojem příjmů se v rámci subkultury stává samotný subkulturní kapitál. Hudebníci, provozní klubů, návrháři oblečení, hudební žurnalisté nebo různé nahrávací společnosti žijí přímo ze svého subkulturního kapitálu. Mimo to, v rámci klubové kultury, se řadě profesionálů dostává respektu nejen díky jejich vysokému subkulturnímu kapitálu, ale také díky jejich roli, skrze kterou samotnou subkulturu definují a utváří.[11]
Dalším rozdílem je podle Thornton povaha směny subkulturního kapitálu na ekonomický. Pokud je subkulturní kapitál směnitelný, není natolik vázaný třídně, jako kulturní kapitál. Přesto ale třídní koncept není v rámci subkulturního kapitálu bezvýznamný. Není například neobvyklé, když si studenti soukromých škol osvojí charakteristiky dělnické třídy.[12] Subkulturní kapitál je prostředkem k útěku před „útlakem rodičovské třídy“ mezi mladými lidmi – hudba je jedním z hlavních rysů charakterizujících subkulturu a zároveň hudební vkus je výrazně závislý na věku, a to může být zdrojem častých konfliktů v rodině.[13]
Shrnutí
Pro správné pochopení výše zmíněného, můžeme pojem subkulturního kapitálu – jenž vychází z práce Pierra Bourdieu a jež dále rozpracovala a stanovila Sarah Thornton – srozumitelně shrnout jako znalosti a předměty spojené s danou subkulturou, jejichž hromadění zvyšuje prestiž daného člena subkultury a odlišuje jej na jedné straně od mainstreamové společnosti, na straně druhé pak od členů jiných subkultur.[14] Kapitál spočívá především ve vědění, jak dobře zapadnout do subkultury, jak v ní získat určité postavení a jak na základě ní vybudovat svou vlastní autenticitu.[15] Každá ze subkultur má rozdílné složky subkulturního kapitálu, které jsou specifické pouze pro ni a nelze je využít u jiné subkultury. Například složky subkulturního kapitálu využívané mezi punkery, nemají žádný smysl pro subkulturu hippies.
Zdroje
BOURDIEU, P. The forms of capital. In: RICHARDSON, J. (ed) Handbook of Theory and
Research for the Sociology of Education. New York, 1986.
HEBDIGE, D. Subkultura a styl. Praha, 2012.
JANEČEK, P. Folklor atomového věku. Kolektivně sdílené prvky expresivní kultury v soudobé české společnosti. Praha, 2011.
NOVOTNÝ, M. Statusová struktura uvnitř subkultury spotřeby. Brno, 2013.
THORNTON. S. General Introduction. In: GELDER, K.; THORNTON, S. The subcultures reader. London/New York, 1997.
THORNTON, S. Club cultures: music, media, and subcultural capital. Hanover, 1996.
[1] NOVOTNÝ, M. Statusová struktura uvnitř subkultury spotřeby. Brno, 2013. s.7
[2] BOURDIEU, P. The Forms of Capital. In: RICHARDSON, J. Handbook of Theory and Research for the Sociology of Education. New York, 1986. s.46-51.
[3] THORNTON. S. General Introduction. In: GELDER, K.; THORNTON, S. The subcultures reader. London/New York, 1997. s.1-11.
[4] NOVOTNÝ, M. Statusová struktura uvnitř subkultury spotřeby. Brno, 2013. s.10.
[5] Tamtéž.
[6] HEBDIGE, D. Subkultura a styl. Praha, 2012. s.13.
[7] NOVOTNÝ, M. Statusová struktura uvnitř subkultury spotřeby. Brno, 2013. s.22.
[8] BOURDIEU, P. The Forms of Capital. In: RICHARDSON, J. Handbook of Theory and Research for the Sociology of Education. New York, 1986. s.46-51.
[9] THORNTON, S. Club cultures: music, media, and subcultural capital. Hanover, 1996. s.13.
[10] JENSEN, S. Q. Rethinking subcultural capital. In: NOVOTNÝ, M. Statusová struktura uvnitř subkultury spotřeby. Brno, 2013. s.23.
[11] THORNTON, S. Club cultures: music, media, and subcultural capital. Hanover, 1996. s.27-28.
[12] Typický znak pro subkulturu Skinheads, která se vyčlenila v 50. letech 20. století z dělnické třídy ve Velké Británii a v dnešní době již s dělnickou třídou přímo nesouvisí.
[13] THORNTON, S. Club cultures: music, media, and subcultural capital. Hanover, 1996. s.27-28.
[14] HEŘMANSKÝ, M., NOVOTNÁ, H. Hudební subkultury. In: JANEČEK, P. Folklor atomového věku. Praha, 2011. s.89-110.
[15] THORNTON, S. Club cultures: music, media, and subcultural capital. Hanover, 1996. s.105.
« Back to Glossary Index