Autor: David Provazník
Úvod
Esej se zabývá fenomenologií fanouškovství a fanouška. Cílem práce je tedy proniknout k podstatě fenoménu fanouškovství a představit bytí fanouška, jakožto bytosti zakoušející fenomén fanouškovství. Fenomenologická metoda, jež je v této práci aplikována nám neodpoví na otázky „Co je to fanouškovství?“ a „Kdo je to fanoušek?“, protože první otázka se táže po identifikaci a druhá otázka se táže po identitě. Prostřednictvím fenomenologie bychom měli do problematiky proniknout hlouběji a budeme se tedy ptát na otázky: „Jaká jest podstata fenoménu fanouškovství?“ a „Jaké jest bytí fanouška?“. Tyto otázky jsou hlavním předmětem zájmu této práce. K interpretaci fenoménu fanouškovství budeme vycházet z fenomenologie Edmunda Husserla a k interpretaci bytí fanouška budeme vycházet z fundamentální ontologie Martina Heideggera. Jelikož dílo těchto dvou myslitelů považuji za klíčové v oblasti tohoto bádání.
Fenomenologie a humanitní vědy
Vzhledem k rozsahu práce a esejistickému slohovému útvaru se nemůžeme podrobně zabývat fenomenologií jako takovou, a proto bude výklad velmi stručný. Prvotním cílem Husserlovy fenomenologie byla snaha navrátit vědě platnost. Husserl se domníval, že pouhá zkušenost nestačí k legitimizaci vědy. Fenomenologie je tedy nejzazší filozofií konkrétna.
Tímto se dostáváme k prvnímu problému. Fanouškovství ve své nejširší a nejobecnější perspektivě tvoří součást humanitních věd. Humanitní vědy se obecně nevyznačují konkrétnem, naopak jsou spíše produktem relativismu. Pojmy jako fanouškovství nebo fanoušek by bylo možné interpretovat z hlediska několika humanitních věd, například prostřednictvím historie, sociologie nebo psychologie. Nicméně je třeba uvést, že například psychologie či psychoanalýza fanouška by byla nepochybně zajímavou prací, ale neumožní nám nahlédnout k samotné podstatě jevu. Psychologie nemůže být klíčovou vědou, protože nemůže sebe sama zdůvodnit, taktéž se nemůže opřít ani o psychoanalytickou metodologii, protože je založená na kauzalitách a operuje s takovými pojmy jako je nevědomí, tedy druh vědomí, kterému se nedaří uchopit sebe sama jako vědomí specifikované. Fenomenologii zajímá, jaká je skutečná pravda a k tomuto cíli nemůžeme dojít pouze skrze empirismus, protože ten neposkytuje žádné právo na skutečný fakt. Fenomenologie sestupuje mnohem hlouběji než psychologie, sestupuje od skutečného prožitku ke skutečnému prožívání.
Fenomenologická redukce (epoché)
Husserlovo fenomenologické poznání směřuje k vědomí, tedy opačně než jsme zvyklí. Člověk zpravidla směřuje ke světu, ale Husserl nás obrací „do sebe“ (opouštíme přirozený postoj). Snažil se vyřadit tzv. „generální tezi přirozeného postoje“, tedy onen přirozený postoj. Uzávorkování generální teze přirozeného postoje Husserl nazývá termínem „epoché“. Epoché je zdržení se úsudku o dané věci, která se nám jeví. Cílem je „uzávorkovat“ veškeré poznatky a předpoklady o daném předmětu, které jsme považovali za pravdivé, včetně předpokladu skutečnosti. Primární funkcí epoché je odstranit veškeré předsudky, které jsme o daném předmětu mohli mít, abychom pronikli ke skutečnému fenoménu bytí. Odtud také pochází samotný název metody fenomenologie. Problematika poznání je způsobena vztahem mezi poznávacím a poznávaným, tedy mezi vědomím a předmětem. Vědomí je vždy vědomím něčeho a vědomí něco poznává, tudíž je vždy na něco zaměřené. Husserl charakterizuje tento stav vědomí pojmem „intencionalita“. Intencionalitu bychom mohli asi nejjednodušeji definovat jako: „vázanost na něco, co nás nutně transcenduje“.
Husserl k fenoménům zaujímá transcendentální postoj, který vypíná určitou sekci v pohledu na svět. Fenomény se jeví transcendentálnímu vědomí, tudíž se nejedná o psychologické jevy, ale o absolutní substance, které mají všeobecnou platnost.
Transcendentální vědomí míří na fenomény ve dvojím smyslu.
- Míří na jev, v němž se zjevuje předmětnost.
- Míří na předmětnost, pouze je-li zkoumána tak, jak se zjevuje v jevech, a to transcendentálně, tedy jsou-li vyřazena všechna empirická kladení.
Husserl se snažil popisovat veškeré jevy nezávisle na daném vědomí. Nicméně i přes tento transcendentální konstrukt si myslím, že jsme pořád v jevu poněkud subjektivně „namočeni“. Jako příklad bych uvedl promítání hororu v kině. Diváci v kině sedí naproti plátnu a postupně čelí jednotlivým scénám. Fenomenolog, který by chtěl poznat, jak film působí na diváky, by stál bokem k plátnu, aby měl přímý výhled na reakce diváků. Zjistil by, že si lidé kryjí obličeje, uhýbají nebo si zakrývají oči, zkrátka by došel k závěru, že diváci zakouší strach či děs, jenže aby došel k tomuto verdiktu, sám musí vědět, co je to strach a děs, tudíž se stejně nejedná o čistě objektivní zkušenost.
Diváci zakoušeli strach a děs, protože si uvědomovali svou vázanost na něco, tedy na nějaký korelát, v tomto případě na filmové plátno. Diváci, kteří film sledovali, vyvolávali intencionální akt (noese). Film byl intencionálním korelátem (noema). Ovšem problematické je, že každý divák mohl vidět film trochu jinak. Jestliže po skončení filmu divák vzpomínal na to, co viděl, popřípadě někomu pověděl, co ve filmu viděl, vytvořil divák další samostatné akty, které jsou odvozeny ze samotného dívání. Vyznat se ve strukturách jevení je velmi složité, nicméně prostřednictvím různých intencionálních aktů konstituujeme předmětný smysl filmu. Jednotlivá noemata na sebe vzájemně odkazují a tím rozpoznáváme pozorovaný předmět. Pokud by se v kině objevil divák, který šel na film zcela náhodně (nevěděl by ani, že šel na horor), stejně by v průběhu promítání poznal, že se jedná o horor, protože by postupně odkrýval předmětný smysl filmu.
Pokud je někdo fanouškem hororů, chodí do kina za účelem strachu, což je dle mého názoru jistý druh simulovaného strachu. Strach jakožto zakoušený pocit je reálný, ale neoprávněný, protože divák, který se v kině bojí, je v podstatě v bezpečí. Tohoto „podivného strachu“ by si fenomenolog pozorující diváky v kině zajisté všiml. Zakrývání očí, uhýbání, případně i nějaký výkřik či jakékoliv jiné reakce, které by mohly nastat, značí, že člověk přestává mít kontrolu sám nad sebou a přestává si sám sebe uvědomovat. Psycholog by mohl říct, že člověk se v kině bojí v reakci na hororové scény promítané na plátně, což by odkazovalo ke kauzálnímu smýšlení psychologie, která se do jisté míry opírá o spekulativnost psychologa.
Fenomenologické východisko
Z tohoto příkladu bychom mohli vyvodit, že podstatou fanouškovství hororu je cílevědomé zakoušení simulovaného strachu. Lidé chodí na horory, protože se dobrovolně chtějí bát způsobem, který horor nabízí. Otázkou je, co z tohoto příkladu můžeme určit pro podstatu fanouškovství obecně? V první řadě je fanouškovství časovou aktivitou. Do každého fanouškovství vkládáme to nejdůležitější, co máme, a to je čas. Člověk je bytostí časově omezenou a časový limit, který člověk má, je neznámý a poměrně krátký. Dalším důležitým aspektem je, že svůj podíl času investujeme do fanouškovství dobrovolně. Otázkou je, proč svůj krátký čas vkládáme zrovna do fanouškovství. Co nám fanouškovství nabízí? Jedním z důvodů, proč se člověk začne zabývat nějakým fandomem je, že mu fandom nabízí určité bytostní rozpoložení. Bytostní rozpoložení, které nabízí horor, je simulovaný strach. Nicméně i například filatelista se nachází zcela jistě v nějakém specifickém rozpoložení, když sbírá poštovní známky. Filatelista nesbírá známky proto, aby měl kompletní sbírku známek, protože nikdo nemůže vlastnit kompletní sbírku všech známek. Filatelista sbírá známky pro ono sbírání samotné. Samotná činnost vztahující se k nějakému fandomu nabízí specifické bytostní rozpoložení. Jestliže fandomy poskytují bytostní rozpoložení, dochází u fanouška k určité reidentifikaci. V nejzazším případě můžeme být pohlceni nějakým fandomem do takové míry, že se stáváme někým jiným. V podstatě přestáváme být sami sebou z vlastního přesvědčení, ovšem intenzita tohoto stavu nevědomosti o sobě závisí na individuální fanouškovské investici. Fanoušek je pohlcen jevem a zároveň s daným jevem svobodně nakládá. Člověk se tedy začne definovat jako fanoušek, a proto bychom se nyní zaměřili na analýzu fanouška, která nám také může pomoci s konkretizací fenoménu fanouškovství.
Fandom, svět a vědomí
Z Husserlovy fenomenologie víme, že prostřednictvím epoché vyprošťujeme subjekt z odcizení přirozeného světa. Ovšem fanoušek je bytostně propojen s nějakým konkrétním fandomem. Každý fandom je nitrosvětským fenoménem, proto bychom u analýzy fanouška opustili Husserla a vypůjčili bychom si Heideggerovu analytiku pobytu. Navíc fanoušek je také v přímé konfrontaci s „druhým“ a tento problém Husserl nikdy nedořešil. Vezměme si například fanouška Elvise Preslyho. My se setkáváme s Elvisem prostřednictvím jeho hudby. Vnímáním Elvisovy tvorby se Elvis dostává do našeho vědomí. Hudba na něho přímo odkazuje. Obecně se dnes již nežijící Elvis stává součástí vědomí prostřednictvím historie, což je velmi problematické. My se nerodíme do nějaké syrové reality, nýbrž do reality kulturní, jazykové, zvykové…, proto se už nemůžeme nadále v této práci opírat o Husserlovu fenomenologii.
Husserl ve svých meditacích navazoval na Descarta. Tito dva myslitelé zpochybnili existenci vnějšího světa, což je dle mého názoru velká chyba, a proto shledávám za důležitějšího Kanta, který dokázal existenci vnějšího světa a Heideggera, který s vnějším světem pracuje. Kant byl přesvědčen o existenci vnějšího světa a přišel s teorií, že pokud něco existuje, musí to existovat v čase, musíme být schopni říci, jak dlouho to existuje a kdy to existuje. Otázkou je, jak tato teze souvisí s naším vědomím. Vědomí je nekonečným proudem prožitků, a pro označení toho, co se právě děje můžeme použít slovo „nyní“, což není určitý čas, protože kdykoliv řeknu nyní, vědomí se změní. To znamená, že nelze zakoušet čas samotný, ale lze jej zprostředkovaně zakoušet pouze prostřednictvím věcí, jež se pohybují a mění. Výborným příkladem jsou hodiny ukazující čas ve vztahu k číslům na ciferníku. Vůči nim je čas viditelný. Prostředky pro měření nyní jsou tedy mimo nás. Kant dospěl k názoru, že existovat znamená určitý bod v čase, což vyžaduje aktuální vnější svět, v němž čas plyne. Vnější svět je tedy stejně jistý jako naše existence.
Z této teorie můžeme vyvodit, že člověk se bytostně nachází uvnitř reálného světa a je s ním navzájem propleten, čímž se eliminuje rozdíl mezi vnitřním a vnějším. Pro teorii fanouškovství to znamená, že fanoušek, tedy člověk zakoušející nějaký fandom, je bytostně propojen s nějakým konkrétním nitrosvětským fenoménem, který není ještě fandomem v pravém slova smyslu, protože fandom vznikne až po propojení vědomí s nějakým nitrosvětským fenoménem, v podstatě s jakýmkoliv. Fandom ve fenomenologickém smyslu chápu jako jev, který zakouší vědomí a následně z tohoto jevu činí předmět fanouškovství, ke kterému se vědomí vztahuje. Fandom je tedy produktem intencionality, stále bychom měli mít na paměti, že neexistují noese bez noemat. To znamená, že nemůžeme využívat intencionální akt bez intencionálního korelátu, tedy nemůžeme vidět něco, jestliže nic není zjevné, protože bychom tak zvaně „viděli na prázdno“, což nedává smysl. My jsme schopni vidět světlo, pouze pokud má co osvětlovat. Problémem fandomu je, že neexistuje fenomenálně sám o sobě. Fandom je pouze esenciálním konstruktem zakoušejícího vědomí. Fandomem se může stát například nějaký film, seriál, platforma jako je třeba youtube či nějaká osobnost (zpěvák, herec, spisovatel…). Fandomem tedy může být velmi nesourodá množina fenoménu, které nevznikly za účelem fanouškovství. Fandomem se tyto jevy stávají „dodatečně“ až po zakoušení původního fenoménu nějakým vědomím. My dodáváme těmto jevům jakousi vykonstruovanou podstatu, která není původní součástí onoho fenoménu. Na základě této skutečnosti si můžeme všimnout, jak je člověk „namočen“ do struktury světa, a proto bychom nyní přistoupili k analýze samotného fanouška.
Fanoušek a Heideggerova analytika pobytu
Heideggerovu filozofii asi není třeba nějak blíže představovat. Vzhledem k rozsahu eseje už nezbývá mnoho prostoru, a proto představím pouze základní teze, které by mohly být klíčové k analýze fanouška. Podle Heideggera je nejdůležitější být sám sebou, tváří v tvář životním okolnostem a rolím, které nám vnucuje společnost. Základní otázkou, kterou si musíme položit, je „Jaké je být člověkem?“ popřípadě „Jaké je bytí člověka?“. Heidegger byl Husserlovým žákem, a není tedy překvapivé, že nám na tuto otázku odpovídá z vnitřku člověka, nikoliv z vnějšku.
Heidegger přichází s výbornou diferencí pobytu a výskytu. Za výskyt bychom mohli považovat veškerá jsoucna, která jsou zainteresována pevně ve svém bytí, to znamená, že se nemohou nijak transcendovat. Například stůl bude vždy stolem a nikdy nezíská vlastnosti židle. Zatímco pobyt neboli „dasein“ je takovým druhem bytí, kterému na svém bytí záleží, tudíž pobytu není lhostejné, jak jest. Takovýmto druhem bytí oplývá člověk. Člověk si sám o sebe dělá starost, a právě starost je nejzákladnější charakteristikou pobytu. Heidegger říká, že člověk je do světa vržen a vzhledem k faktu své konečnosti si musí svůj život rozvrhnout. Být člověkem znamená, být ponořen v každodenním světě. A právě svět, do kterého jsme vrženi, nám poskytuje možnosti seberealizace.
Podle Heideggera má pobyt dva módy seberealizace
- Mód autenticity – přijímáme sami sebe, bereme na sebe břemeno existence a rozvrhujeme si řádně svůj život ve vztahu ke smrti.
- Mód neautenticity – zapomínáme na smrt, která odněkud přijde, prcháme před tíhou svého bytí, žijeme tak, jak žijí ostatní, přežíváme v přítomnosti.
Otázkou je, zda bychom měli fanouška obecně kategorizovat do módu autenticity či módu neautenticity. Bohužel z této velmi krátké charakteristiky módů je obtížné stanovit nějaké rozhodnutí. Proto by bylo vhodné představit ještě dva Heideggerovy termíny (upadání a předběh k možnosti).
Upadání bychom mohli chápat jako rozptýlení svého bytí ve světě, v podstatě ztrácíme sebe sama ve víru veřejnosti. Pobyt se odvrací od svého bytí a propadá světu a „bytí spolu“. Upadání je jev, kterým se vyznačuje mód neautenticity. Je třeba ještě zdůraznit, že neautentický mód znamená nevlastní, nikoliv nejsoucí, i pobyt, který rozptýlí svoje bytí do spolubytí, neztrácí jsoucnost. Neautentický pobyt nezmizí ze světa, naopak je plně pohlcen světem a spolupobytem ostatních. Upadání neoznačuje směrovost pobytu, není to pád z nějakého vyššího stavu do nižší fáze. Spíše dochází k odevzdání se, odevzdání své jedinečnosti. Prostřednictvím upadání dochází k propojení s „živelným provozem světa“.
Druhým termínem je předběh k možnosti. Jak již bylo řečeno, pobyt je do světa vržen a ve vztahu k smrti si rozvrhuje své bytí. Předběhem k možnosti si pobyt tak zvaně „odemyká“ své možnosti ve světě. A právě v tomto odemykání pobyt rozumí svému nejzazšímu „moci být“ a rozvrhuje se plně v autentickém módu.
Zásadní otázkou je, zda je fandom pro fanouška předběhem k možnosti nebo způsobem upadání, protože by nám to mohlo pomoci určit, zda je fanoušek v módu autenticity či neautenticity. Nejdříve bychom se zaměřili na fanouška z hlediska bytostného upadání. Fanoušek zcela jistě může „propadnout“ nějakému fandomu, může ho odvrátit od vlastního bytí tedy i od vlastního života. Fandom může převzít iniciativu nad rozvrhem fanouška, to znamená, že se pobyt stane sám sobě nevlastní. Na druhou stranu může být fandom i jednou z možností světa, ve které se dotyčný fanoušek může plně autenticky rozvrhnout. Otázka autenticity je otázkou autonomního rozhodnutí. Tento vztah asi nejlépe vyjádří nějaký konkrétní případ. Vezměme si například nějakého cosplay fanouška.
Tito muži na fotografii očividně zpodobňují komiksové/filmové postavy Thora a Kapitána Ameriku. Budeme je považovat za ideální fanoušky těchto postav. Příklad cosplay fanoušků je zajímavý i v tom, že bytí fanoušků je v tomto okamžiku překryto identitou postav, které ztvárňují. Fanoušci si dobrovolně volí struktury chování, které jim nejsou vlastní a jdou této struktuře dobrovolně vstříc. Nepředpokládáme, že fanoušci cosplay se převlékají za někoho jiného z nějaké vnější nutnosti, podstatou je tedy autonomie. Proto bychom mohli říct, že i takovýto druh fandomu, ve kterém svoje bytí zakrýváme „něčím cizím“ je v podstatě autonomní a tedy autentický. Je to jedna z možností člověka, jak se seberealizovat. Je nepravděpodobné, že tito dva muži bytostně upadají, právě proto, že jsou fanoušky Marvel produkce. Za zmínku ještě určitě stojí fanouškův čas. Tato perspektiva by nám také mohla napovědět ohledně autenticity fanouška.
Fanouškovský čas
Jak již bylo řečeno, fanouškovství vyžaduje čas, respektive se vztahuje k „volnému času“. Smysl našeho bytí je nekompromisně spjat s časem. Nutnost vyplnit čas je nutností zaplnit existenciální prázdnotu. Tuto existenciální prázdnotu nejlépe vystihl Sartre, který říkal, že: „Člověk je bytost, jíž přichází na svět nicota.“ Ovšem, co si mají lidé s takovou moudrostí počít? Náš rozvrh není nijak určený, pobyt se sám rozvrhuje. Může se rozvrhnout například v hledání lásky, učením latiny, můžeme vést národy či strávit život v hospodě, anebo můžeme být fanouškem komiksů. Tento výčet relativně nesourodých činností poskytuje určité alternativy, kterými bychom mohli naplnit existenciální čas. Z Heideggera se ale nedozvíme, co z toho je důležitější. Heidegger byl ontolog, zatímco toto je už otázkou hodnot, tedy axiologie, která není předmětem této práce. To znamená, že pokud se nějaký fanoušek rozhodne vytvářet fanouškovskou fikci, jedná se o stejně autentický počin, jako když se Heidegger rozhodl napsat Bytí a čas.
Závěr
Heidegger si uvědomoval, že naše rozhodnutí se vztahují k existujícím vztahům a závazkům. Podle Heideggera vycházíme z daných okolností, v nichž se ocitáme. Tyto okolnosti jsou náhodně přisuzovány při narození, nejsou součástí žádného božího plánu. Narozením je nám dán soubor životních podmínek, které jsme si nevolili, prostě jsou takové. Člověk se od narození stává nositelem společenských masek. My bohužel nemůžeme člověka poznat úplně, můžeme o něm přemýšlet z hlediska jeho společenských funkcí (právník, lékař, prodavač, bratr, matka, fanoušek). Člověk je samozřejmě víc, než jenom společenskou funkcí, kterou zastává, ale v daném okamžiku je to vše, co o něm víme, a proto s ním z této pozice jednáme. Pokud se znovu podíváme na fotografii mužů převlečených za superhrdiny, přistupujeme k nim jako k fanouškům příslušných superhrdinů, protože o nich nemůžeme říct nic jiného. Nevíme, zda vedou autentické či neautentické životy, nicméně pokud žijí neautenticky, není to zásluhou nějakého fandomu. Fanouškovství je jedna ze společenských tváří, kterou lidé přijímají autenticky, autonomně se pro ni rozhodují. Je mylné chápat fanoušky jako nějaké podivíny, kteří ztrácí sami sebe pro nějaký fandom. Být fanouškem znamená mít možnost publikovat, produkovat, vytvářet… to jsou možnosti, ve kterých se člověk může seberealizovat. Dokonce i obyčejná fotografie je fanouškovským produktem. Naši „superhrdinové“ mohli vytvořit tuto fotografii z mnoha důvodů. Určitě si chtěli pořídit hmatatelnou vzpomínku, dále prostřednictvím fotografie mohli komunikovat a zároveň si díky této fotografii vytvářeli vlastní identitu, přestože na sebe brali indentu, která jim nepatřila. Fanouškovství vypovídá o předmětu zájmu, o kulturní aktivitě a kreativní tvorbě. Jedná se o fenomén, který si určitě zaslouží větší pozornost, protože fanouškem čehokoliv, může být kdokoliv, tudíž se jedná o jev vztahující se ke každému.
Seznam literatury
HEIDEGGER, Martin. Bytí a čas. Překlad Ivan Chvatík. 2., opr. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2002. 487 s. Knihovna novověké tradice a současnosti; sv. 10. ISBN 80-7298-048-3.
HUSSERL, Edmund a PATOČKA, Jan. Idea fenomenologie: a dva texty Jana Patočky k problému fenomenologie. Vyd. 1. Praha: OIKOYMENH, 2001. 103 s. Oikúmené.ISBN 80-7298-023-8.
