Žijeme v době, která se k dříve tolik tabuizovaným heteronormativním odchylkám staví stále s větším a větším pochopením, společnost se stává otevřenější tomu, co se dříve (chybně) považovalo za nepřijatelné a veřejně nekomunikované. Mezinárodní soutěž Eurovision Song Contest vyhrál rakouský gay drag queen umělec a zpěvák známý jako zpěvačka Conchita Wurst, slavná herečka z filmu Hunger Games Amandla Stenberg začátkem minulého roku skrze Snapchat světu odhalila svou bisexuální orientaci a věcně dodala: „Sexuality is not something you choose.”[1] Nevlastní otec světoznámé Kim Kardashian Bruce Jenner v roce 2015 podstoupil operativní změnu pohlaví a otevřeným přiznáním vlastní transsexuality se stal hrdinou mnoha bojovníků za rovnoprávnost. Od roku 2015 nabízí sociální síť Facebook ve svém nastavení uživatelům vedle původních kategorií „žena“ a „muž“ uvést vlastní identitu, se kterou se ztotožňují. Uvedené příklady jsou jen zlomkem skutečnosti, která svědčí o tom, že si toto téma buduje své místo na poli veřejné debaty a tolerance ve společnosti narůstá, ač se stále zdaleka neblíží dokonalosti. Jednou z osob, které se o tento posun velkým způsobem zasloužily, je Judith Butler, žena která dala feministickému a genderovému uvažování nový směr a podílela se tak na utváření tolerantnější, a tedy i lepší, společnosti.
1.OSOBNOST JUDIT BULTER
Judith Butler je filozofka a feministická myslitelka původem z Anglie, autorka knih, jež, jak ona sama uvádí, se i přes její vlastní očekávání staly „provokativní intervencí“ do oblasti feministické teorie. (Butler, 2006) Její originální pohled na danou oblast tkví v propojení poststrukturalismu Michaela Foucalta a Jacquese Derridy s psychoanalýzou Jacquese Lacana a teorií mluvních aktů. (Barker 2006: 29) Význam děl Gender Trouble (česky Potíže s rodem, vydáno v roce 1990) a Bodies That Matter (překládáno jako Závažná těla, rok vydání 1993) přirovnává významná britská feministka a kulturální teoretička Angela McRobbie ve své knize Aktuální témata kulturálních studií dokonce k významnému dílu Druhé pohlaví autorky Simone de Beauvoir, které svým poselstvím šokovalo veřejnost už v roce 1949 a které, dle McRobbie, ovlivnilo feministické myšlení stejně důrazně, jako knihy Judith Butler. (McRobbie 2006: 86) Ve svých pracích navazuje Butler na „Zlatý věk“ CCCS, kdy se centrum pod vedením Stuarta Halla začalo mimo jiné věnovat otázkám genderu a heteronormativity, což jsou témata, kterými se tato autorka obsáhle zabývá na stranách svých knih. Jak sama uvádí v knize Gender Trouble, fakt, že ve feministické teorii té doby vládla heteronormativita (názor, který říká, že být heterosexuálem se ve společnosti považuje nejen za normální, ale dokonce normativní), ji značně znepokojoval. (Butler, 2006) Jelikož se problematika jediné správné orientace promítala také do feministického hnutí té doby, jež se ženami lesbické orientace příliš nepočítalo, začala se Butler ptát, s jakými ženami se ve feminismu tedy vlastně počítá. Kdo vlastně jsou ty ženy, o než jde? Na které z nich je zaměřena jeho politika? A které ženy feminismus naopak vyčleňuje? (McRobbie 2006: 86-87)
2. KRITIKA FEMINISTICKÉ KONSTRUKCE „ŽENY“
V obou knihách se Butler vymezuje vůči feministickým tvrzením na adresu žen a současně kritizuje nároky a privilegia z těchto tvrzení plynoucí. Aby feministky dosáhly svého, aby mohlo jejich hnutí vystupovat jako kritická praxe, musí být vystavěno na pohlavně odlišných charakteristikách ženského těla. Tím vlastně vyzývají k „jednotě, založené na předpokladu sdíleného útlaku a usilující o to, aby se ženy spojily, aby zapomněly na to, co je odlišuje a sjednotily se pod vlajkou feminismu, který by je tak mohl reprezentovat.“ (McRobbie 2006: 90) Butler v této souvislosti myšlenku jednoty všech žen a jejich identifikaci s některými společnými znaky kritizuje, jelikož se tak děje pouze z potřeby zástupců feministického hnutí usilujících o legitimizaci svého tvrzení, že zastupují celé ženské pohlaví. (McRobbie 2006: 91) Následně toto hnutí jejich jménem vznáší požadavky týkající se například legitimizace interrupce či antikoncepce dodávané ženám zdarma, čímž však z množiny „všech žen“ vyčleňuje velké množství těch, které matkami nejsou, nebo dokonce ani být nemohou (např. neplodné ženy, lesbicky orientované ženy). Naopak typ heterosexuální ženy-matky se zde stává určitým subjektem, který je automaticky předpokládán a „jehož specifické potřeby slouží k definování toho, co žena per se potřebuje k rovnoprávnosti.“ (McRobbie 2006: 91) Tyto ženy-nematky jsou tak vyčleňovány ze skupiny, jež se lživě tváří, že zastupuje všechny, a logicky u nich tak dochází k vyvolání pocitu, že feminismus není pro ně, popřípadě pokud nejsou z jakéhokoliv důvodu mateřství schopné, vyvolává v nich jeho „znormativňováním“ pocity vlastní nedostatečnosti, myšlenku, že nejsou skutečnými ženami. Z této skutečnosti jasně vyplývá, že takováto teorie není vyhovující a měla by spět ke svému obrodu, k větší otevřenosti, měla by se posunout novým směrem. (McRobbie 2006: 92) Stabilita a také sama existence kategorie ženy, kolem níž se do té doby soustřeďovala celá feministická politika, byly tedy zpochybněny.
Judith Butler. Zdroj: VersoBooks.com
3. PROBLEMATIKA GENDERU A JEHO ZPOCHYBNĚNÍ
Butler tedy „odmítla bojovat za uskutečnění ,pravého‘ lidského subjektu či ,pravé‘ ženské identity, údajně potlačených patriarchátem.“ (Barša 2002: 272) Na rozdíl od feminismu diference, který zdůrazňuje, že ženy a muži jsou zcela odlišní, nebojuje za ženství proti mužství, ale právě proti rozdělování společnosti do dvou odlišných skupin muž/žena bez existence jakékoliv další rodové alternativy. Rodovou identitu vnímá tato revoluční myslitelka nikoli jako sebetotožnou podstatu a příčinu dějů, ale jako skutečnost vzniklou působením institucí, praktik a diskursů, které disponují plurálními a rozptýlenými začátky. (Butler 2006: xi) Odlišení „pohlavnosti“ těl je tedy, stejně jako vzájemná touha opačných pohlaví, kulturní konstrukcí. Jedná se o jakýsi mýtus, který se snaží tvářit jako nějaký daný neutrální fakt, který existoval dávno před svou kulturní interpretací. Tuto naturalizaci pohlaví a sexuálního pudu dle autorky užívá systém nucené heterosexuality jako svou hlavní ideologickou zbraň. (Barša 2002: 272) Subjektivizace poté údajně probíhá na základě sledů jazykových aktů, které se tváří, že realitu pouze pojmenovávají, ačkoliv ve skutečnosti ji svým neustálím opakováním utvářejí. „Subjekt se tedy konstituuje opětovnými citacemi norem, které jsou v zásadě normami binární genderové příslušnosti.“ (Fulka 2016: 322) Tento koncept se v hlavních myšlenkách podobá teorii hegemonie od Antonia Gramsciho, na rozdíl od něho však tento nenápadný nátlak nemá charakter primárně politický, nýbrž je prováděn v oblasti formování těla a jeho obalu, tlakem v oblasti intimního života a s ním spjatou sexualitou a identitou. V této souvislosti poté autorka přichází s pojem „performativita“, tedy procesuální a probíhající aktivitou, která vytváří to, co zdánlivě pouze popisuje. (McRobbie 2006: 102) V případě genderu to poté znamená, že neutrální popis typu „je to holčička“ teprve popisované vyváří. Gender tak v tomto případě není nijak podmíněn lidskou anatomií ani vrozeným pohlavím, je naopak zcela diskurzivní a kulturní kategorií, je to regulativní ideál. (McRobbie 2006: 102-108)
Nutno podotknout, že nedostatečné pochopení této teze vedlo ve feminismu k nejasnostem, které se mohly jevit tak, že se člověk ráno probudí, projde si nějakou tajnou skříň a najde si takový gender, který se mu pro následující den bude zamlouvat, přičemž večer tento „genderový oblek“ opět uloží zpět na své místo. (Butler 2016: 10) Toto tvrzení však není legitimní, neboť gender musí vždy vytvořit kultura, jelikož žádné esenciální Já, které by se mohlo odhodlat k tvorbě vlastního genderu bez kultury, neexistuje.
Jako příklad utváření naší genderové identifikace a zakořenění heteronormativity ve společnosti lze uvést časopis Mad about boys, který vycházel ve Velké Británii a byl určen dívkám ve věku sedmi až deseti let. Spousta lidí podávala stížnosti na nevhodný obsah, který by mohl neblaze narušit dětství dívek, nikdo se však nezabýval tím, že časopis předpokládal jejich heterosexuální orientaci. Časopis sice vycházel jen krátce (několik měsíců), idea zájmu mladých dívek o chlapce (zejména chlapecké hudební skupiny) dala však směr dalším dívčím časopisům a značkám, které obchodovaly s dětskou heterosexualitou.
3. KRITIKA DÍLA JUDITH BUTLER
Po tak zásadní „provokativní intervenci do feministických studí“ (Butler 2006), které se autorka dopustila v knize Gender Trouble, se samozřejmě setkala s kritikou. „A co materialita těla, Judy,“ (Butler 2016: 10) ptají se názoroví oponenti Butler, přičemž vznášejí proti její teorii námitky spojené s údajnou ignorací nejazykové fyzické podoby těla a z teoretického budování světa, ve kterém (jak píše například feministická filozofka Susan Bordo) jazyk absorbuje úplně vše. (Fulka 2016: 322) Co nepopiratelnost menstruace, menopauzy, porodu a oblých tvarů, které nám připomínají, k jakému pohlaví patříme? (McRobbie 2006: 107) Autorka tyto pochyby nenechává bez reakce a vydává právě již zmíněnou knihu Bodies That Matter, ve které se se vznesenými námitkami vyrovnává. Tvrdí, že nelze samozřejmě tvrdit, že žádné materiálno neexistuje, nýbrž že „postulování nějaké nevýznamové materiální ,základny‘, která by logicky i chronologicky předcházela ,nadstavbě‘ v podobě významů, je neudržitelné.“ (Fulka 2016: 322) Samotná fyzická stránka subjektu „není nikdy odloučena od signifikací a symbolických struktur, a tím pádem ani od jejich regulačního, normativního působení a nátlaku.“ (Fulka 2016: 323) Butlerová v tomto případě přichází s myšlenkou, že je to právě jazyk je nástrojem, který zpětně utváří obraz materiality, která by mu přitom měla předcházet. (McRobbie 2006: 107)
ZÁVĚR
Angela McRobbie spatřuje obrovský význam prací Judith Butler mimo jiné také v tom, že „nám umožňují porozumět tomu, jakým způsobem si ,heterosexuální model‘ v rámci pop-kultury zachovává své dominantní postavení.“ (McRobbie 2006: 88) Jak z výše uvedených informací vyplývá, její přínos je však znát i v dalších rovinách. Výrok „zveřejnění Gender Trouble koincidovalo s řadou publikací, jejíž autoři tvrdili, že ,šaty dělají ženu‘ jenže já osobně jsem si nikdy nemyslela, že rod by byl jako šaty či že šaty dělají ženu,“ (Butler 1999: 761) poté perfektně ilustruje její revoluční způsob nazírání na svět, který se zasloužil o posun nejen feminismu, ale celé naší společnosti směrem k větší toleranci a nabourání stereotypizujících tendencí.
Autorka: Karolína Jirouschková
[1] Česky: „Naše sexualita není něco, co bychom si mohli vybrat.“ Stenberg 2016
POUŽITÁ ODBORNÁ LITERATURA A DALŠÍ ZDROJE
BARKER, Chris a Kateřina GILLÁROVÁ. Slovník kulturálních studií. Praha: Portál, 2006,ISBN 8073670992.
BARŠA, Pavel. Panství člověka a touha ženy: feminismus mezi psychoanalýzou a poststrukturalismem. Praha: Sociologické nakladatelství, 2002. ISBN 8086429067
BUTLER, Judith. Gender trouble: feminism and the subversion of identity. New York, N.Y.: Routledge Classics, 2006. ISBN 0-415-38955-0.
BUTLER, Judith. „Kritické teploušství“. Filosofický časopis. 1999, 5(47), s. 753-771. ISSN 0015-1831.
BUTLER, Judith. Závažná těla: o materialitě a diskursivní mezích „pohlaví“. Praha: Univerzita Karlova, Nakladatelství Karolinum, 2016. ISBN 978-80-246-3325-1.
FULKA, Josef. Od konstrukce k etice: závažná těla a jejich context. In. BUTLER, Judith. Závažná těla: o materialitě a diskursivní mezích „pohlaví“. Praha: Univerzita Karlova, Nakladatelství Karolinum, 2016. ISBN 978-80-246-3325-1.
MCROBBIE, Angela. Aktuální témata kulturálních studií. Přeložil Denisa ŠMEJKALOVÁ. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-156-5.
STENBERG, Amandla. [Sexuality is not…] In: Twitter [online]. 9. Ledna 2016 [cit. 2017-01-17]. Dostupné z: https://twitter.com/amandlastenberg/status/685928825432113152
