0

Recenze: Láska podle Bulgakova

Autorka: Magdaléna Pastrňáková

Román mistra ruského magického realismu Michaila Bulgakova – Mistr a Markétka – se koncem minulého roku dočkal překvapivě srozumitelné a přístupné divadelní interpretace s mnoha aktuálními přesahy v provedení herců činohry Moravského divadla v Olomouci.

Pod taktovkou režiséra Bogdana Kokotka (um. šéf polské scény Těšínského divadla) se Bulgakovo životní dílo zhmotnilo téměř v celé své kráse. Mnohovrstevnatý děj byl samozřejmě dle možností divadelního projevu mírně omezen a přetvořen, nicméně hlavní linie příběhu, spolu s poměrně náročnými a metaforickými poselstvími Bulgakova narativu, zůstaly zachovány. Interpretace stálice olomouckého divadelního nebe naopak, poměrně překvapivě, Bulgakovo dílo přetvořila ve faustovské podobenství přijatelné i osobám neznalým knižní předlohy.

Postavy, podle kterých jsou kniha i představení pojmenovány, dostávají v celém příběhu poněkud menší prostor, než by divák očekával. To ovšem neznamená, že by jejich obsazení bylo nepodstatné. Vendula Fialová v roli Markétky, předvedla na pódiu excelentní a plně uvěřitelný výkon. Postavě vášnivé, obětavé a statečné milenky Mistra vdechla nejenom duši, ale také dokázala mistrně zdramatizovat děj na jinak poněkud minimalisticky zařízené scéně. Role jejího druha, životem zklamaného spisovatele Mistra, autora rukopisu o Ježíši a Pilátu Pontském, se s lehkostí ujal Jan Ťoupalík. Značný prostor, podobně jako v knižní předloze, naopak dostala postava Ďábla, který v Moskvě vystupuje pod jménem Woland – profesor historie a specialista na černou magii. Petr Kubes nejenže Wolandovi propůjčil svou pohlednou tvář, ale navíc podtrhl vážnost a eleganci své postavy odpovídajícím projevem hodným nejvyššího vládce temnoty. Spolu se svou povedenou suitou, složenou z mluvícího kocoura Behemota (Daniela Krahulcová), krutého vtipálka Korovjeva (Ivana Plíhalová), výřečného Azazela (Václav Bahník) a oddané, po čertech přitažlivé služebné Hely (Kristýna Krajíčková), Woland zkouší, zdali jsou lidé v Moskvě i po letech stále tak ovládaní svými nicotnými touhami a ochotní pro drobnou úplatu nevědomky podat ruku peklu. Celkem překvapivě ve hře (ani v originále) není zobrazen ani jinak personifikován Bůh, ale úlohu pokorné a „světlé“ postavy zastává jeho syn, Ješua Ha-Nocri, kterého autenticky ztvárnil Vojtěch Lipina. Ve scénách, které se vracejí zpátky v čase, Ha-Nocrimu dovedně sekunduje Michal Przebinda v roli nemocí utrápeného a zatrpklého Piláta Pontského.

Téměř ústřední úlohu na jevišti v průběhu představení zaujímala impozantně rozlehlá bílá kožená sedačka, která byla přítomná téměř ve všech obrazech, podobně jako obří, pohyblivé „Boží oko“ promítané na zadní stěně scény. Vzhledem ke komplexitě románu a množství výpravných scén se zdá být prostor jeviště značně omezený, proto bylo pro účely představení pódium prodlouženo o molo zasahující do oblasti hlediště. Díky této úpravě mohli být herci v průběhu hry ve velmi blízkém kontaktu s diváky, což přidalo vybraným pasážím vítaný punc intimity. Scéna, ač minimalisticky zařízená, dala návštěvníkům, díky chytrému a novátorskému využití zrcadel, možnost plně rozvinout svou fantazii. Domyslet si chybějící kulisy navíc diváctvu pomohla umně zkomponovaná hudba (Zbigniew Siwek), jež uměla navodit pocity odpovídajícího charakteru. Velmi intenzivní a přesvědčivý byl například zvukový doprovod ve scéně zobrazující ukřižování Ješuy Ha Nocriho, ve které byli diváci odkázáni pouze na audiální znázornění dramatického děje.

V protikladu s omezenými kulisami nabídli tvůrci značně bohaté a do detailu promyšlené kostýmy (Krzysztof Małachowski). Ty nejvíce vynikly ve scéně plesu všech netvorů a výkvětu zla pod taktovkou profesora Wolanda. Nazdobené plesové šaty na dámách mrtvolného vzhledu v kombinaci s promyšlenou a efektivní choreografií a výstředními účesy vytvořily dekadentní podívanou, na kterou divák jen tak nezapomene. Podobně silné byly obrazy z prostředí léčebny (ústavu pro duševně choré), ve kterých dal pološílený personál ve strašidelných kostýmech návštěvníkům možnost prožít si pocity beznaděje, podobně jako postavy ztvárněného příběhu.

Nicméně děj, ani vizuální aspekt Mistra a Markétky nejsou nejsilnější stránkou Bulgakova díla ani hlavním důvodem, proč je napříč generacemi stále tak oblíbené. Jeho nadčasovost a aktuálnost tkví spíše v poselství, které si všímavý divák odnese domů jako památku. Na prknech Moravského divadla se totiž odehrává odvěký souboj mezi láskou a zbabělostí za účasti Ďábla a nesmrtelné lidské slabosti. Celou hru nicméně doprovází vtíravá myšlenka postulovaná samotným autorem – dobro bez zla nemůže být, protože každý člověk i věc vrhají svůj stín a jen díky tomu může být zachována posvátná a potřebná rovnováha.

Duch Bulgakova díla se autorům a hercům podařilo zachytit velmi vkusně a nevtíravě, ale přesto intenzivně. Ten, kdo chtěl, odcházel domů s pocitem téměř nábožné pokory vůči neviditelným silám, které vládnou světu. Kdo ne, odnesl si alespoň památku na zajímavou a nevšední divadelní hru.

(analyzována byla představení odehraná 24. 11 a 11. 12. 2016)

 

MedKult

MedKult

Stránka MedKult navazuje jmenovitě i obsahem na vrstevnaté štěpení kultury v různých prizmatech jejího zkoumání. Volně se proto zařazuje k termínům jako highcult, masscult, midcult, popcult a dalším, které slouží k pojmenování právě těchto kulturních vrstev. MedKult je platformou interdisciplinárního zkoumání napříč zejména dvěma obory, těmi jsou kulturální studia a mediální studia.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *