Autorka: Magdaléna Pastrňáková
Úvod
Pornografie penetruje náš každodenní život, ať už jsme si toho vědomi, či nikoli. Nezáleží na tom, zda pornografické obsahy sami konzumujeme, protože pornografizace kultury, tak jak ji popisuje např. Michal Bočák (2011), prostupuje všechny oblasti současného života jedince ve společnosti. Pornografický diskurs se stává dominantním při tvorbě významů v oblasti lidské sexuality a sexu a jako takový má potenciální moc ovlivňovat naši identitu či způsoby, jakými „čteme“ (interpretujeme) okolní svět, podobně jako
„začína významne obsahovo i formálne inspirovat iné diskurzy.“ (Bočák: 2001).
Tuto problematiku se dlouhodobě snaží zachytit a teoreticky, ale i legislativně, uchopit také feministické hnutí. Pro účely této eseje budu vycházet z definice feminismu podle americké feministky bell hooks[1], která jej vnímá jako
„hnutí, jehož cílem je skoncovat se sexismem, sexuálním vykořisťováním a opresí.“[2] (hooks 2000: viii)
V rámci tohoto silně nejednotného myšlenkového, politického a aktivistického směru se ovšem pochopitelně vyčlenilo hned několik přístupů k problematice pornografie a k tomu, jak s ní ve společnosti naložit. Na jedné straně můžeme hovořit o poměrně silně zastoupené moralizující tradici tzv. antipornografického feminismu, podle kterého je pornografie prostředkem diskriminace žen a centrálním prostředkem šíření nerovnosti a legitimizace sexuálně laděného násilí ve společnosti. Druhý, i autorkou této eseje zastávaný přístup, je pak poněkud kritičtější (v sociálněvědním slova smyslu) pohled na danou problematiku – kritika antipornografického feminismu – tedy „anti-antipornografický feminismus“. V části představení této kritické optiky budu vycházet z odborné publikace Kateřiny Liškové s názvem Hodné holky se dívají jinam, ve které autorka systematicky poukazuje na argumentační nepřesnosti a další nelogické/nevědecké či jinak problematické body antipornografického feminismu.
Cílem této eseje je ve zkratce představit základní předpoklady a argumenty, ale také limity výše zmíněných přístupů. V závěru se pokusím nastínit, jak z tohoto „problému s pornem“ ven. V rámci poslední části eseje bude čtenáři představen fenomén feministické pornografie, společně s jednou z průkopnic této poměrně nové oblasti pornografické produkce a novátorskými postupy její práce.
Pornografie v průběhu věků
Z pohledu etymologie můžeme pornografii vymezit jako „psaní o prostitutkách“, jelikož
„porné je prastaré řecké označení pro prodejnou ženštinu, prostitutku neboli děvku a grafia nese význam zapisování, popisování, kreslení či tisku.“ (Uzel 2004: 16)
Nicméně tato poněkud zjednodušující definice se v průběhu staletí, v závislosti na převládajícím společenském (kulturním) statu quo, těšila hned několika významovým posunům.
Zatímco roku 1910 se v dokumentu Pařížské úmluvy o pornografii píše jako o dílech necudného obsahu, roku 1959 se v novelizovaném zákoně o obscénních publikacích pornografické obsahy definují jako
„obscénní díla, proti nimž v zájmu veřejného blaha existuje zákonná obrana, jestliže se jedná o věc obecného zájmu.“ (Poštulka 2007: 10)
Roku 1972 nabízí Malý encyklopedický slovník definici:
„Pornografie je slovesný nebo obrazový výtvor, nemající jiný účel než vzbuzovat sexuální vzrušení.“ (Poštulka 2007: 10)
A posléze můžeme v Německém encyklopedickém slovníku roku 1987 nalézt vymezení pornografie jakožto
„vulgárně naturalistického a nemorálního zobrazování pohlavního života v umění.“ (Poštulka 2007: 11)
Většina ze zmíněných definic se velmi silně odvolává k morálním hodnotám a zavrhuje pornografii jakožto věc necudnou a narušující dobré mravy. Kromě mravů ovšem býval v jejích vymezeních kladen důraz i na jiné, potenciálně problematické a výrazně škodlivé aspekty. Například americký kulturní feminismus (a posléze antipornografický feminismus) v 80. letech definoval pornografii jako:
„názorné sexuálně explicitní materiály, které podřizují ženy prostřednictvím obrázků a slov.“ (Lišková 2009: 11)
C. MacKinnon pornografii klade na úroveň nuceného sexu a dále ji vnímá jako
„praktiku sexuální politiky a instituci genderové nerovnosti.“ (MacKinnon 1987: 148 via Lišková 2009: 50)
Podle S. Brownmiller[3] je navíc cílem veškeré pornografie ponížení, degradace a dehumanizace ženského těla, a to pouze za účelem mužské sexuální slasti. (Lišková 2009: 40)
Dalším, neutrálnějším pokusem o vymezení pornografie, je soudobá definice z pera českého sexuologa P. Weisse, který pornografii vymezuje jako:
„sexuálně explicitní materiál (slovesný, obrazový, zvukový, multimediální) primárně zacílený k vyvolávání pohlavního vzrušení. Je šířena v různých médiích, například v pánských magazínech a jiných tiskovinách, na videokazetách, DVD, CD-ROM, ve filmech, fotografiích, grafických listech, plastikách, v kabelové TV, na audiokazetách, na CD, telefonních linkách, na internetu, atd.“ (Weiss 2010: 558)
Kde se vzal antipornografický feminismus
Podobně, jako se vyvíjelo vnímání (a označování) pornografie, se proměňoval přístup k sexualitě v rámci feministického hnutí. Čtenáře možná napadne, odkud se po emancipačních 60. letech (a tzv. sexuální revoluci, v rámci které byla sexualita pojímána jako součást emancipace,) vzala v letech 70. a 80. ona antisexuální a antipornografická tendence. Druhá vlna feminismu, kterou „odstartovala“ Betty Friedan svou publikací The Feminine Mystique (1963), totiž začala vnímat sexualitu jako škodlivou, problematickou a následně jako čistě mužskou záležitost.
Od sedmdesátých let se ve feminismu navíc začíná objevovat linie tzv. kulturního feminismu, který své teze staví na základech biologického determinismu. Podle kulturních feministek je žena podřízená kvůli své biologické dispozici rodit děti – mateřství je tedy univerzální příčinou nadvlády patriarchátu. Mezi zastánkyně kulturního feminismu můžeme dnes zpětně zařadit například S. Firestone (Dialetics of Sex), A. Rich (Of Woman Born), M. Daly (Gyn/Ecology), S. Brownmiller (Against Our Will), N. Chodorow (Reproduction of Mothering) či S. Griffin (Woman and Nature). Podle výše zmíněných autorek „nerovné uspořádání společnosti odkazuje k přirozenosti, jež se odvíjí od pohlaví a jeho biologických potencí. Ty pak nevyhnutelně určují gender. Gender je vnímán fixně jako nadstavba na pevném základu přírodní materie.“ (Lišková 2009: 23) Kulturní feministky tedy nazírají na společnost a kulturu optikou binární dichotomie, kde biologické pohlaví vždy určuje gender daného jedince a následně také jeho status ve společnosti. Otázky sexuality se od sedmdesátých let (v rámci kulturního feminismu) staly otázkami politickými, sexualita byla vnímána čistě v souvislosti s utlačováním žen.
Jedinou možností pozitivní změny společnosti bylo podle kulturního feminismu systematické posilování (a oceňování) ženských kvalit a vlastností. Ženské vlastnosti se velmi výrazně liší od těch mužských; pro ženy je prioritní péče, zatímco pro muže sexualita. Podle některých kulturních feministek ženy prožívají erotiku – jemnou, éterickou, čistou a pečující a tuto staví do protikladu hrubé, agresivní a majetnické sexuality mužské. Lišková dodává, že pro kulturní feministky je žena čistě stejnorodým (často zbožšťovaným) archetypem:
„ženství je pro ně homogenní, neproblematickou, esenciální kategorií.“ (Lišková 2009: 37)
Některé teoretičky dokonce navrhovaly striktní oddělení žen od mužů a vytvoření uzavřených komunit, v rámci kterých by ženy mohly podporovat zdravé ženské vztahy. Někdy byl jako jediná správná volba vnímán tzv. lesbický separatismus, tedy lesbismus jako politická volba.
I v rámci kulturně-feministického směru ale můžeme nalézt řadu rozporů, například mezi ženami čistě heterosexuálními, lesbickými a politicky lesbickými. Například lesbická separatistka R. M. Brown obviňovala heterosexuální ženy ze zrady vlastních (ženských) řad.
„Heterosexuální ženy jsou od mužů popletené, nekladou ženy na první místo. Zrazují lesby a v tom nejhlubším významu zrazují i sebe sama. Nemůžete budovat silné hnutí, když se vaše sestry někde poflakují a šoustají s opresorem.“ (Brown: 1976 via Lišková 2009: 33).
Od osmdesátých let se v americkém prostředí začínají objevovat první hlasy antipornografického feministického hnutí. Ten navazuje na kulturní feminismus řadou předpokladů: pornografie je stále vnímána jako ryze mužská záležitost (dokonce jako mužská ideologie), pomocí které je v rámci patriarchátu dosahováno diskriminace, ponižování, dehumanizace a objektifikace žen.
Jedním z mála rozdílů mezi kulturním a antipornografickým feminismem je fakt, že kulturní feministky opěvovaly kategorii ženství. Viděly ženy čistě pozitivně, zatímco antipornografické feministky vnímají ženy pouze jako oběti patriarchátu. Zatímco kulturní feministky chtěly ve společnosti posílit ženství (a jeho atributy), antipornografické feministky chtějí mezi pohlavími nastolit absolutní rovnost.
Hlavními představitelkami amerického antipornografického feminismu jsou A. Dworkin a C. MacKinnon, jejichž značně deklarovaný sociálně-konstruktivistický přístup k vědeckému uchopení pornografie je hojně citovaný i mezi současnými evropskými antipornografickými feministkami. Dworkin považuje za základní atribut pornografie jako žánru mužskou moc, násilí a dominanci. Pornografii pak vnímá jako prostředek konstruující nižší status žen ve společnosti. Ženy jsou v ní prezentovány jako kurvy, jako něco nižšího. Lišková ovšem dodává, že konstruktivismus Dworkinové je v tomto ohledu jen jednosměrný:
„Ženy jsou tvořeny muži, kteří tvořeni nejsou; jsou tu jako jednotná entita, odvěká a neměnná, která si tvoří svět k obrazu svému.“ (Lišková 2009: 48)
Dworkin vnímá maskulinitu jako jednotnou entitu se společnými zájmy a cíli. Muže popisuje jako agresory od přírody, které k násilí předurčuje jejich genetická výbava. Podobně homogenní skupinou je podle Dworkin ženství. Dworkin tedy poněkud paradoxně odmítá a napadá biologizující optiku, sama z ní ale ve své práci v některých aspektech vychází. Ženy obecně popisuje jako poddané oběti, muže pak jako nadřazené agresory.
MacKinnon je následovnice a spolupracovnice A. Dworkin a zároveň autorka jedné z teoreticky nejpodnětnějších analýz vztahu mezi pornografií a statusem žen ve společnosti. Podle MacKinnon je pornografie
„formou vnuceného sexu, praktikou sexuální politiky, institucí genderové nerovnosti.“ (MacKinnon 1987: 148 via Lišková 2009: 50)
Zároveň ji vnímá jako komplexní epistemologický aparát, který legitimizuje patriarchát a stojí v ohnisku sociálního řádu, který utiskuje ženy. Podle MacKinnon tedy porno konstruuje sociální realitu způsobem, který jednu polovinu lidstva diskriminuje podstatně hůře nežli druhou a je tedy svým způsobem „sociální zlo“. (Lišková 2009: 52)
MacKinnon staví své argumenty na sociálně-konstruktivistických základech (ne-biologizující pojetí genderu a sexuality), nicméně i v její práci je možné nalézt tvrzení, která vycházejí z biologických „daností“. MacKinnon vnímá ženu jako oběť, všechny ženy tedy v sobě tedy nesou jakousi kolektivní esenci oběti.
Současný evropský antipornografický feminismus
Na americkou tradici 80. let v současné době poměrně silně odkazují evropské antipornografické feministky. Jako příklad můžeme uvést například H. MacRae (původem Kanaďanka žijící v Německu), S. Baer či K. Itzin. Ty se podobně jako Dworkin a MacKinnon snaží pornografii omezit legislativně, tedy cestou státní regulace a podobně jako jejich americké předchůdkyně na pornografii kritizují především to, jakým způsobem reprezentuje, diskriminuje, dehumanizuje, objektifikuje a redukuje ženy pouze na jejich genitálie (či jiné sexuálně „významné“ oblasti těla: anus, ústa či poprsí). Itzin se k posledně zmíněnému fenoménu vyjadřuje následovně:
„Ona je zredukována na svou ‚kundu‘ a její ‚kunda‘ je komodifikována. On si ji může koupit, může ji mít, vlastnit ji a šoustat ji. Ona je ‚to’“. (Itzin 2002: 25 via Lišková 2009: 20)
Podobně jako Dworkin a MacKinnon deklarují inspiraci sociálně-konstruktivistickým přístupem, nicméně pracují s představou univerzální ženy, čímž se opírají o esencialistickou argumentaci.
Velmi silně je v současném antipornografickém feminismu akcentována problematika násilí. Některé z autorek postulují přímou kauzalitu mezi konzumací pornografie a tendencí dopustit se znásilnění.
„Existují indikátory toho, že pornografie může být jak přímo, tak nepřímo spojena se skutečným násilím na ženách v celé společnosti.“ (MacRae 2003: 320 via Lišková 2009: 38)
Některé z autorek kladou rovnítko mezi porno a znásilnění:
„Pornografie je teorie: znásilnění je praxe.“ (Morgan 1978: 169 via Lišková 2009: 38)
Nicméně podobná kauzalita nebyla nikdy podpořena daty validní, spolehlivé a obecně aplikovatelné vědecké studie.
Kritika antipornografického feminismu
Zásadním problémem antipornografického feminismu je zejména jeho generalizující charakter. Toho si nicméně všímaly i některé feministické autorky, například E. Willis roku 1983:
„„Když feministky definují pornografii jako takovou coby nepřítele, výsledkem bude to, že se mnoho žen bude stydět za své sexuální pocity a bude se bát mluvit o nich otevřeně. Poslední věcí, kterou ženy potřebují, je víc sexuálního ostychu, viny a pokrytectví – tentokrát ve jménu feminismu.“ (Willis 1983: 462 via Lišková 2009: 60)
Podobně problematické a generalizující jsou tendence antipornografických feministek binárně rozlišovat muže a ženy a jejich sexuální touhy („hodná“ ženská erotika vs. „zlé“ mužské porno). Většina autorek totiž měla (či má) tendenci vnímat muže jako nečisté a nemorální sexuální bestie s agresivními sklony, zatímco ženy jako jejich nebohé a neposkvrněné oběti.
Přes deklarovaný konstruktivistický přístup vykazují mnohé prameny antipornografického feminismu (Dworkin a MacKinnon) určité, z esencialistického pojetí vycházející, aspekty, například binární a pevně (biologicky) dané pojetí genderu. (Lišková 2009: 66)
Podobně problematické je také generalizování v oblasti sexuality. Majoritní tendence antipornografických feministek heterosexualizovat veškerou sexualitu tedy vylučuje jakoukoli jinou sexuální orientaci nežli tu, která odpovídá ideálům heteronormativní společnosti – tedy orientaci heterosexuální.
„Ve shodě s majoritním diskursem, který je homofobní (a tedy ve shodě, jež by nám měla být nápadná), předkládá sexualitu jako vždy a bezvýhradně heterosexuální.“ (Lišková 2009: 79)
Dalším napadnutelným aspektem kanonických textů antipornografického feminismu je jeho snaha o hledání přímého vztahu mezi pornem a násilím se sexuálním motivem páchaným na ženách. Nicméně tuto jednoduchou kauzalitu zpochybnily mnohé autorky z řad feminismu.
„Lze shrnout, že dvě desetiletí sociálněvědního výzkumu, jenž hledal korelace mezi dostupností pornografie a sexuálně motivovanými zločiny na ženách, přinesla především inkonzistence. Studie jsou inkonzistentní jak mezi sebou navzájem, tak s tvrzeními antipornografických feministek.“ (Segal 2003 via Lišková 2009: 43)
Jak z toho ven?
Situace s „problematickým pornem“ ovšem není tak bezvýchodná, jak mohou naznačovat výše uvedené řádky s premisami antipornografickými či anti-antipornografickými. Východisko totiž nabídla již roku 1989 akademická feministka L. Williams. Ta zdůrazňuje, že porno, podobně jako kterýkoliv jiný sociální fenomén, je třeba analyzovat systematicky. Díky tomu jej můžeme ovládnout jako kterýkoli jiný diskurs:
„Na akademické pôde dôslednou dekonštrukciou, kontinuálnou destabilizáciou jeho preferovaných významov, na pôde politického aktivizmu vlastnou produkciou, teda aktívnymi zmenami zvnútra.“ (Williams 1989: x via Bočák 2011)
Feministická pornografie
Druhý ze zmíněných způsobů, tedy vlastní feministická produkce, se v současnosti zastřešuje termínem feministická pornografie. Toto zdánlivé oxymóron označuje pornografickou produkci vystavěnou na značně post-moderních základech. V rámci ní je totiž povoleno téměř vše, nutnou podmínkou je ovšem to, že se to aktérům (tedy pornohercům a pornoherečkám, stejně jako tvůrcům) bude líbit.
„Feministická pornografie tedy není, jak by se na první pohled mohlo zdát, vnitřně rozporným pojmem.“ (Lišková: 2007)
Feministická pornografická produkce dokonce může kopírovat naratologické postupy mainstreamové pornoprodukce, ovšem s tím rozdílem, že k činnosti nebyl žádný z pornoherců přinucen a vše je tvořeno s vědomým souhlasem všech přítomných, „zasvěcených“ osob.
Tradičněji se ale feministická pornografie od té mainstreamové (heterosexuální porno volně dostupné na internetu) může lišit hned v několika aspektech. Ženy v ní mohou, ale také nemusí zastávat dominantní roli, herci mohou použít prezervativy, cílem narativu nemusí být pouze vyvrcholení muže (tzv. cumshot) a herci například nemusí vyvrcholit vůbec. Ve feministické pornografii je často pozornost zaměřená na uspokojení ženy (více než v klasickém, mainstreamovém pornu). Kromě heterosexuálního porna nabízí feministická pornografie produkci cílící na LGBT+ publikum, může tedy reprezentovat různé BDSM praktiky, sexuální aktivity homosexuálů, bisexuálů, transgenderů i transsexuálů a vlastně jedinců všech barev, genderů, sexuálních preferencí či náboženského vyznání.
Jinými slovy, feministická pornografie může nabývat všech možných podob. A navzdory tomu, že je feminismus obecně ve společnosti (alespoň té české) vnímán jako hnutí žen nenávidějících muže, nabízí feministická pornografie naopak silný a hmatatelný důkaz toho, že feministky muže naopak milují, jenže… milují také ženy. Tento silně „proženský“ a „prosexuální“ aspekt své feministické pornoprodukce vystihuje jedna z nejznámějších režisérek feministického porna Erika Lust následovně:
„Mým cílem je podpořit více žen k tomu, aby se staly režisérkami, producentkami či scénáristkami filmů pro dospělé. Doopravdy si myslím, že skutečná kontrola nad potěšením v rámci porna tkví v dělání aktivních rozhodnutí ohledně toho, jak je porno tvořeno a prezentováno. Potřebujeme více explicitních filmů, které jsou sex-pozitivní, tak aby mladí lidé a přicházející generace mohly vidět sex ve světle, které je realistické a příjemné a nebyli vystavování pouze jedné verzi příběhu.“[4] (Lust: 2016)
Závěr
Jak již všímavý čtenář jistě pochopil, cílem této eseje, kromě stručného nastínění vztahu mezi feminismem a pornografií, je zejména artikulování jednoduché, leč neustále opomíjené, myšlenky. Tou jest, že komplexní problematika, jakou fenomén pornografie bezesporu je, nemůže být nikdy komplexně uchopena zjednodušujícími a totalizujícími prostředky. Dle mého názoru je i dnes potřeba znovu připomínat, že feminismus není jeden, pornografie není jedna, podobně jako gender a sexualita nejsou pojmy s jasným, pevně vázaným a jednotným významem.
Literatura
Bočák, M. 2001. „Prečo a ako penetrovať… významy: zopár úvah o porne a porn studies.“ In Konstrukt: internetový časopis o kulturálních studiích, r. 2, č. 5.
hooks, b. 2000. Feminism is for Everybody: Passionate Politics. Cambridge: South End Press.
Chmelík, J. Mravnost, pornografie a mravnostní kriminalita. Praha: Portál.
Lišková, K. 2009. Hodné holky se dívají jinam: Feminismus a pornografie. Praha: SLON.
Lišková, K. 2007. „Po čem ženy touží: přepisování binarit ve feministické pornografii.“ In Cinepur, č. 51.
Lust, E (citována) in Frank, P. 2016. „Saying ‚Boy, Bye‘ To Phallocentric Porn. In The Huffington Post (online). Dostupný na WWW: http://www.huffingtonpost.com/entry/feminist-porn-erika-lust_us_58531500e4b039044707d68a
Poštulka, V. 2007. Dějiny pornografie v datech. Praha: XYZ.
Uzel, R. 2004. Pornografie aneb provokující nahota. Praha: Ikar.
Weiss, P. et al. 2010. Praha: Grada, 2010.
[1] Autorka sama uvádí své jméno a příjmení s malými písmeny, aby, dle jejích slov, více vynikl obsah sdělení.
[2] Překlad vlastní. Text originálu: „Feminism is a movement to end sexism, sexist exploitation,
and oppression.“
[3] Americká radikální kulturní feministka, předchůdkyně antipornografického feminismu. Mj. autorka slavné publikace Against Our Will: Man, Woman and Rape z roku 1975.
[4] Překlad vlastní. Originální znění: „My goal is [to support] more women in leading roles as directors, producers and scriptwriters in adult cinema. I really think true control over pleasure in porn comes from getting to make active decisions about how it’s produced and presented. We need to make explicit films that are sex-positive, so young people and the coming generations can see sex in a light that is realistic and pleasurable and aren’t only exposed to one version of the story.”
