S novým akademickým představujeme novou rubriku: MK doporučuje. V té skrze rozhovory postupně představíme současná témata mediální a kulturální teorie optikou tuzemských teoretiků a teoretiček. Jako první se s Ivetou Jansovou krátce zamyslíme nad tím, jaké má v českém kontextu místo zkoumání fanouškovství a identit.
…
Čím se v rámci mediálních a kulturálních studií aktuálně zabýváš?
Primárně fanouškovskými studii a výzkumem publika, v poslední době teda spíše výzkumem publika, protože granty, které jsou momentálně k dispozici, zkoumání fanouškovství nepokrývají – s čímž se snažím něco dělat. Dlouhodobě taky zkoumám a učím mediální reprezentaci marginalizovaných identit – především genderu a sexuality – z pohledu televizních a filmových zpracování, reklam, sociálních sítí a dalších médií.
K jakým závěrům docházíš?
S kolegyní s Olomouce jsme napsaly knihu o zobrazování kriminalistek v českých i zahraničních v kriminálních seriálech. To je jedno konkrétnější téma, kterým se zabývám. Vypozorovaly jsme nějaký stoupající trend, ve smyslu pestřejšího zobrazování, i v českém prostředí, ale pořád platí spíše to, že jsou ženy v tomhle pořád ještě maskulinizovaném žánru dost podreprezentovány a misreprezentovány. Je tam tendence vždycky nějak složitě ospravedlňovat, že se vůbec v takovém žánru nebo v takové profesi vyskytují.
„Každá vrstva, ze které se skládá naše identita, je uspokojitelná jiným způsobem. A to je dobře.“
Reprezentace marginalizovaných skupin v populární kultuře se zdá být nekončícím zdrojem – možná spíš negativní – vědecké inspirace. Kam se výzkum v této oblasti posunul? Vysledovala jsi nějaký popkulturní produkt, kde už reprezentace neprodukuje problémy volající po analýze?
Otázkou je, co je tím ideálem, ke kterému směřujeme. Co mně připadá skvělé, je, že se dnes setkáváme s marginalizovanými postavami, které jsou psychologicky a narativně výborně rozpracované, což dříve rozhodně nebylo, a nejsou už představovány tak zkratkovitě. Vídáme jich více a více, což ale na druhou stranu vrhá situaci do opačného pólu: máme jakýsi check-list, kde si odškrtáváme, co za marginalizaci se v rámci toho konkrétního narativu odehrává. Je skvělé, že máme najednou v každém novém seriálu různé marginalizované postavy, ale co o nich víme, co znamenají pro narativ, jaké je jejich skutečné místo? Tyhle otázky tam stále zůstávají. Máme pestré příběhy, pestrá zobrazení, ale kolik jich reálně je a co to znamená v tom celém množství? A zase se ptám, co je tím ideálem? Je to stejný počet, kvalita, kvantita? Sledujeme jak velký růst nahoru – reprezentace se zlepšuje –, tak ale i propady dolů, protože s kvantitou se snižuje kvalita takové reprezentace.
Definuješ si ty sama, případně se studentstvem, nějaké takové ideály, nebo věc vidíš jako něco, co musí být z principu stále v procesu zpochybňování?
Já začínám většinu svých hodin tvrzením, že všechno je konstrukt. I to, co je zrovna ve společnosti považováno za ideál – takže něco tak označit je vždycky strašně svazující. Navíc mluvit o ideálu v populární kultuře je skoro až nemožné, protože každý z nás si z ní bere jiný požitek. Já si můžu něco vzít i z té nejhorší reprezentace libovolně marginalizované postavy, protože v tu chvíli mi to zrovna pomohlo v něčem, co jsem řešila: měla jsem splín, podívala se na „hloupou romantickou komedii“ a pomohlo mi to, ale další den bych se na to nepodívala, protože se tím přece zabývám odborně a nikdo by mě neměl přistihnout u toho, že se dívám na něco tak heteronormativního. To je přesně ta chvíle, kdy si musíme uvědomit, jak moc je interpretace a vnímání mediálních obsahů individuální. Já tedy rozhodně nikdy žádné ideály nehledám, naopak ráda slýchám, v čem tkví jednotlivé různorodé momenty, které jsou důležité třeba zrovna pro mé studentstvo. Co jsou ty identifikační prvky, kdy jim to zrovna pomáhá, kdy jim to přináší to potěšení nebo naplnění. Protože to je pokaždé jinak. Každý to má jinak. A zase se to vrací ke kulturálním studiím: každá vrstva, ze které se skládá naše identita, je uspokojitelná jiným způsobem. A to je dobře.
Došlo ve věci toho, kolik výzkumů a jakým způsobem se fanouškovstvím a populárními požitky zabývá, k nějaké saturaci, nebo je tady stále nějaká oblast, kterou potřebujeme posílit?
Myslím, že aktuálně jako nejzásadnější vyvstává otázka, co s touhle oblastí začínají dělat nová média. Když se dnes podíváme na reprezentaci sexuality, v každém druhém seriálu uvidíme spoustu různých identit. Ale zaměřme se na YouTube, na TikTok, na Instagram a narazíme na samotné uživatele a uživatelky, kteří o tématu taky mluví a příběhy o identitách předávají. Když dnes člověk pochybuje o své sexualitě, nebo má nějaké otázky ohledně své identity, ať už genderové, rasové, etnické nebo jiné, tak má – nebo alespoň já mám, protože jsem privilegovaná a mám přístup k internetu – tisíce zdrojů, které mi v hledání odpovědí pomohou. V tomto ohledu jsme možná až přesyceni, přesaturováni. Ale zase se musíme ptát po kvalitě těch zdrojů. Člověk, který má na TikToku ohromné množství sledujících a relativně pestře o nějakém tématu promlouvá – například o tématu tranzice pohlaví –, se může vyjadřovat naprosto jednorozměrně k jiným tématům, jako je třeba gender obecně. I já můžu jít na nějakou platformu, tvrdit tam hlouposti a nasbírat desítky tisíc sledujících. Potenciální výzkumné otázky se každým rokem, každým dnem zkomplexňují.
„Kulturální studia jsou inherentně identitní.“
Co vidíš jako největší výzvu pro česká mediální a kulturální studia? Je něco, čemu by se podle tebe měla věnovat a v zahraničí se tak děje?
Možná právě těm fanouškovským studiím. Na rozdíl od zahraničí to tady vlastně ještě pořádně nezačalo. Přisuzuju to obecné nedůvěře ke zkoumání věcí spojených s populární kulturou, na což se pořád pohlíží skrz prsty. To nás v českém výzkumu pořád dost brzdí. Ať už jde o influencerství, fanouškovství nebo novomediální záležitosti jako big data a jejich zpracování. My tu na to nemáme výzkumné týmy, což je v zahraničí jiné. Samozřejmě tam je jiný způsob financování, mají jiné prostředky a jiná data. My tady můžeme nějaké výzkumy dělat, ale koho reálně zajímá, co dělají fanoušci v České republice? Kam se mám s takovou publikací dostat? Komu to mám prodat? To jsme zase u otázky pragmatičtějšího rázu. Obecně když si vezmeme kulturální studia, lidé pořád moc nevědí, co to je. Kulturální studia jsou inherentně identitní. A kolik předmětů, které se na identity reálně zaměřují, najdeme na těchto katedrách? Kde máme feminismus? Kde máme gender? Kde máme rasu a etnicitu? Máme pár kurzů, pár lidí. Kolik nás je? Já se mezi ně hrdě zařadím, je nás pár, ale pořád strašně málo. To pak tomu jménu, tomu oboru v České republice nedostáváme. I v rámci akademie jsem se setkala s reakcí typu: „To slovo fanoušek, to zní tak zdrobněle, to snad ani na akademickou půdu nepatří.“
„Potřebujeme mladé aktivisty, kteří chtějí změnit svět.“
Co s tím? Stojí a padá to na té distribuci zdrojů, nebo můžeme jako nadšenci a nadšenkyně do mediální a kulturální teorie aktivně dělat i něco jiného?
Musí dojít – a to patří ke každému oboru – k zásadní diverzifikaci. Je potřeba, aby přicházeli noví lidé, nová témata. Česká republika je hrozně malá a takový proces není něco, co by se dalo udělat přes noc. Musíme ale inspirovat nejmladší výzkumníky a výzkumnice, aby se o nová témata zajímali. Aby se nebáli toho, že to není lukrativní. Potřebujeme mladé aktivisty, kteří chtějí změnit svět. Protože kulturální a mediální studia přece chtějí změnit svět. A pokud nebudeme učit aktivisticky a dělat výzkum aktivisticky – samozřejmě do určité míry, ne všechno do výzkumu patří –, tak se nikdy nikam neposuneme a budeme jen opakovat poučky staré třicet, čtyřicet let. Kulturální studia jsou živá, žitá, okamžitá. Jako kultura. Ale my to nestíháme, nemáme na to lidi.
Iveta Jansová působí jako odborná asistentka na Katedře mediálních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. V minulosti působila také na Katedře mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky na Univerzitě Palackého v Olomouci.
