Feministické hnutí v umění

„History always catches up with rebels“

„Why are we still afraid of being other than men? Women are still in hiding.“[1]

Lucy R. Lippard

 Autorka práce: Markéta Nevlídová

Úvod

V této práci se budu věnovat problematice ženského hnutí v umění v 60. a 70. letech minulého století. Ráda bych některé možnosti prosazování žen na umělecké scéně demonstrovala na konkrétní postavě, a to Lucy R. Lippard, kurátorce a mimo jiné kritičce umění. Vzhledem k rozsahu práce a původu Lippard se věnuji převážně americkému prostředí a okrajově současným postřehům z Čech. Podnětem pro mou esej byla přednáška doktorky Terezie Nekvindové z Akademie výtvarných umění na téma kurátorství a prosazování žen jako kurátorek. Při psaní eseje jsem se rozhodla zaměřit se i na současnost a pokusit se zhodnotit, zda se cíle feministického hnutí v umění podařilo naplnit. Většina zdrojů pro tuto esej pochází ze zahraniční literatury a uváděné citace a parafráze tedy vycházejí z mého vlastního překladu.

Feministické hnutí v umění („Feminist Art Movement“)

Počátky feministického hnutí v umění můžeme hledat v 60. letech minulého století, v rámci druhé vlny feminismu. Ke vzniku hnutí vedlo několikero skutečností. Ženy byly vždy v umění zobrazovány hlavně jako objekty, které tvořili muži. Historicky byly znázorňovány jako ideální představy, sexualizované objekty touhy, bez identity. Ať se podíváme do minulosti např. na barokní malby či do moderního umění 20. století (a vlastně dodnes). Naopak ženy jako tvůrkyně nebyly brány mezi umělecké kruhy, mimo jiné právě kvůli jejich pokřivené reprezentaci v umění.

Feministické hnutí v umění nemělo jen změnit pohled na ženy a jejich zobrazování, ale mělo také konfrontovat podřadné postavení žen. Oblast umění byla vlastně jen jednou z mnoha platforem pro realizaci a prosazování feministických záměrů. Feministické umění (Feminist Art) může mít dvojí optiku. Je možné ho vnímat jednoduše jako umění, které je tvořené výhradně ženami, nebo jako umění obsahující anti-mužské postoje. Myslím, že důležité je brát v potaz právě myšlenku toho, že tvorba umění je ovlivněná genderem a není na tom zhola nic špatného. Pokud umění vychází z niterních pohnutek, tak mezi mužskou a ženskou tvorbou musí být rozdíl. Tyto rozdílnosti nesmí být opomíjeny a musí na ně reagovat také kritika.

Feministické umění 60. let chtělo vytvořit nové příležitosti, které se ženám a menšinovým umělcům nedostávaly. Mezi základní cíle patřilo to, že se feminističtí umělci snažili vytvořit mezi divákem a uměleckým dílem nový dialog pomocí začleňování ženské perspektivy do umělecké tvorby. Umění nemělo být jen pouhým objektem estetického obdivu, ale mělo podněcovat diváka i v otázkách sociálních a politických. Chtělo ovlivňovat svět skrze umění směrem k rovnosti. Před rozšířením feminismu se většina umělkyň neměla šanci dostat na výstavy a do galerií, protože jejich zastoupení bylo zpochybňováno na základě jejich pohlaví. Postupně vznikaly okrajové scény, které se snažily prosazovat ženské umělkyně v celém uměleckém světě. Často tehdejší tvůrci využívali alternativních médií, obsahujících např. látku, vlákno, performance a video. Právě u těchto materiálů totiž neměli muži stejný historický precedens, který najdeme u tradičních vyjadřovacích médií jako je socha či malba. Pomocí netradičních médií se snažili rozšiřovat definici výtvarného umění, tak aby zahrnovala širokou škálu medií a nových uměleckých perspektiv.[2]

Z praktického hlediska bylo cílem umožnit ženám vystavovat svoje díla, zřídit kurzy umění pro ženy, ustanovit řadu uměleckých organizací. Za tímto účelem byla vytvořena řada organizací např. „Women Artists in Revolution“ (WAR) a AIR Gallery, které se zaměřovaly čistě na ženskou tvorbu. Tyto skupiny potom vytvářely tlak na významné instituce (např. MoMa či Whitney Museum of American Art), aby zvyšovaly podíl děl ve sbírkách od umělkyň. Stejně tak se zvyšoval počet ženských výstav.[3] Početní rozdíly v zastoupení mužské a ženské tvorby ve významných uměleckých sbírkách byly alarmující a tristně nevyvážené.

Důležitým bodem bylo také zakládání uměleckých časopisů o ženských autorkách. V roce 1972 byl založen feministický časopis „Feminist Art Journal“, „Women´s Art Journal“ (1980) a „Women´s Art Magazine“ (1986).[4] Spolu s ustavováním se ženské problematiky přicházely na řadu také otázky dějin umění a kritiky.

Právě umělecká kritika hrála v 70. letech feministického uměleckého hnutí výraznou roli. Kritici upozorňovali na skutečnost, že umělkyně byly zcela vynechávány z kánonu západního umění a snažili se přepisovat mužské zavedené principy ve výtvarné kritice a estetice. V roce 1971 publikovala Linda Nochlin na toto téma provokativní esej: „Proč nejsou žádné významné umělkyně?“. Esej kriticky zkoumá, proč nám dělá zásadní problém vyjmenovat alespoň tři ženské tvůrkyně. Nochlin se přiklání k činnosti feministek, ale říká, že je třeba připojit k jejich snahám ještě historickou analýzu a podložit tím argumenty proti zavedeným představám. Bohužel na otázku „Proč nejsou žádné významné umělkyně?,“ se dá jednoduše odpovědět, „Protože prostě, žádné neexistují“.[5] Je snadné rychle něco odsoudit a neptat se dál. Nochlin upozornila na to, že historie dějin umění je značně nekompletní, protože opomíjí ženské pohlaví. Jako první rozdíl je už možnost vzdělání. Nochlin přichází s faktem, že základem výuky byla kresba podle živého modelu, což bylo pro ženy tabu až do konce 19. století. Navíc žena, která chtěla prorazit na umělecké scéně, se musela odpoutat od tradičních zavedených společenských vzorců. Řada žen to v minulosti řešila tím, že přijala různé mužské atributy. Díky tomu se pak mohly zapojit do mužského kolektivu.

Pokud se podíváme na dobu 60. let u nás, tak prostředí v Československu shrnuje Jindřich Chalupecký takto: „Účast žen na moderním umění je ve shodě se světovou tendencí, ale opět je v Čechách toto ženské umění podstatně odlišné. Nevzniklo z feministického protestování, a jakkoli nese v sobě mnohé prvky specifické, není to z programu: ženskost tohoto umění je jen důsledkem nutnosti a samozřejmosti, s jakou vzniká.“[6] Svůj dopad na tento vývoj měl jistě totalitní režim v Československu. Také tu převládal pocit, že feminismus je příliš programově militantní a s uměním vlastně nemá co dočinění. Ostatně pověst militantní ideologie má u nás feminismus dodnes.

Jaké  byly počátky uvědomování si nedostatků? Z množství významných žen, které stály u zrodu amerického feministického hnutí v umění, např. Miriam Schapiro či Judy Chicago, jsem vybrala Lucy R. Lippard a ráda bych se v další části eseje věnovala její cestě k feminismu a jejímu pohledu na svět ženského umění.

Lucy R. Lippard

Američanka Lucy R. Lippard se narodila v roce 1937 v New Yorku a v současné době žije v Novém Mexiku. Dnes již dáma úctyhodného věku má za sebou vskutku bohatou kariéru. Lippard je mezinárodně uznávaná spisovatelka, umělecká kritička a kurátorka mnoha výstav v USA. Patří mezi první spisovatele, kteří ve vývoji umění podchytili rozmach dematerializace v konceptuálním umění. Lippard je také průkopnicí feministického umění a můžeme ji přímo označit jako feministickou kritičku umění. Svou prací dodávala kuráž dalších ženám. Vystudovala Smith College (B. A., 1958) a později studovala New York University Institute of Fine Arts obor Dějiny umění (1962). Začínala jako umělecká kritička. Už od počátku vždy zastávala nedostatečně prezentované skupiny a podněcovala také diskuze mimo hranice zavedené kritiky.[7]

Své první výstavy se jako kurátorka ujala v roce 1966, ale předtím již pracovala pro kurátory v MoMa (The Museum of Modern Art v New Yorku). Jinak pracovala jako knihovnice a spolupracovala s kurátory, dělala výzkum a sbírala dokumenty. V knihovně pod vedením Bernarda Karpela pracovala v letech 1958–1969. Potom zaměstnání opustila a rozhodla se pracovat samostatně.[8]

Napsala několik významných publikací o dějinách umění a kritice; např. „Pop Art“ (1966), „Changing: Essays in Art Criticism“ (1971) a „Six Years, the Dematerialization of the Art Object from 1966 to 1972“ (1973). Zatím žádná z jejích knih nebyla přeložena do češtiny.

K feminismu se dostala v 60. letech i skrz polické hnutí proti válce ve Vietnamu. Od roku 1969 by se dala zařadit již k oddaným aktivistkám. Pomáhala založit „Art Workers Coalition“, skupinu, která se snažila provést změny v umění, včetně restrukturalizace politiky v muzeu Moderního umění.[9] Podle Julie Bryan-Wilson se začala Lippard vnímat jako feministka na počátku 70. let, což ovlivnilo její psaní a také kurátorskou práci.[10]

 Lippard si uvědomila, že spousta žen začíná svou kariéru umělkyň mnohem později. Je totiž mnohem jednodušší vytvořit výstavu již starších autorek, jejichž díla ještě nikdy nebyla vystavena. U mužských autorů už se těžko hledají neznámí autoři, protože se jim daří prosadit se už na začátku kariéry. Byla v šoku, když zjistila, kolik žen se nachází v umění na druhé koleji. Podle Lippard je pro ženu mnohem snazší budovat kariéru jako kurátorka, kritička či historička umění než se prosadit jako umělkyně. Předpokládá se, že žena má své místo v kuchyni a má se starat o domácnost a ne o barvy na plátně. Takto uvedla Lippard svou cestu k feminismu v knize „Feminist Essays on Women´s Art“ v roce 1976 a zdá se, že podobným problémům čelí ženy stále i po 40 letech od jejího textu.

Nicméně ani Lippard se nevyhnula zpětné reflexi a kritice. Podle jejích představ bylo ženské umění inspirováno hlavně biologickými a sexuálními rozdíly. Laura Cottingham hodnotí její práci kriticky, podle ní Lippard nebyla příliš seznámena s feministickými teoriemi tehdejší doby a její představa „ženské fascinace sexem“ nebyla nijak podložena, Lippard spíše intuitivně hodnotila feministickou tvorbu. Texty Lippard stejně jako ostatních autorek byly v počátcích provázeny přehlížením mužské nadvlády v americké společnosti a poněkud slepým optimismem.[11]

Společnost reagovala na tehdejší americkou feministickou tvorbu pohoršeně, protože narušovala zavedené stereotypy a autorky zobrazovaly explicitně mimo jiné ženská těla a ženské pohlavní orgány. Umění bylo pro ženy i politickým aktem, protože poukazovaly na společenské problémy jako znásilnění, nerovnoprávnost žen či vykořisťování. Lippard tyto tendence nepovažovala za překračování nějakých pomyslných hranic. „Existuje propastný rozdíl mezi mužským použitím ženy pro sexuální vzrušení a ženské zpracování pro odhalení této urážky a nevěřím, že by tato propast byla překročena,“ uvedla Lippard v roce 1976.[12]

V rozhovoru s Hansem Ulrichem Obristem v roku 2007 se Lippard svěřuje se svou potřebou pomáhat ženskému umění a zviditelňovat ho v co nejširším okruhu. Zmiňuje také hranice, které její snahy brzdily. Umělecké časopisy nepřijímaly medailonky o ženských autorkách. V 80. letech se jim nepodařilo prosadit žádné výrazné ženské výstavy v Newyorském muzeu, takže nemohli připomenout problematiku feminismu ve větší míře. Tento odmítavý přístup ji vlastně i odradil od kurátorské práce a začala se věnovat více politice. O to větší radost měla Lippard  před deseti lety, kdy probíhaly rozsáhlé putovní výstavy: „Global Feminism a „Wack! Art and the Feminist Revolution“. Jejími slovy: „Konečně nastal správný čas.“[13]

 Závěr

Nastala ale skutečně ta správná doba? Nyní budu hovořit výhradně o českém prostředí.  Současná česká kunsthistorička a kurátorka Martina Pachmanová říká, že dnešní feministické otázky a problémy se nijak zásadně neodlišují. Podle ní: „…nadále vládne velmi nerovné zastoupení obou pohlaví. Dodnes se setkáme s  mnoha stereotypy, které umění žen devalvují, pokud se jím vůbec zabývají.“[14] Rozdíl mezi dnešní dobou a 60. lety minulého století podle Pachmanové pak leží hlavně v míře radikálnosti, kterou v dnešním prostředí již nelze opakovat.

Téma feminismu a umění je tedy pořád aktuální. Má stále spoustu palčivých problémů, protože ne všechny cíle byly dostatečně naplněny. Čekali bychom, že dnešní možnosti žen jsou otevřené a zmíněné problémy jsou minulostí. Nedávno publikované krátké video od „Čtvrté vlny“[15] ale mluví o opaku. Video je o studentkách na dnešních uměleckých školách v České republice, kde se svěřují se šikanou ze strany vyučujících a s urážkami, kterým musí čelit, protože jsou ženy.

Samozřejmě došlo k nesrovnatelnému obratu, ženy se mohou prosazovat a také mají rovný přístup k uměleckému vzdělání. Na druhou stranu už tomu neodpovídá zastoupení žen jako vyučujících na uměleckých školách. Jaká je realita po dokončení školy? Např. studentek architektury je na českých vysokých školách přes 50 %. Bohužel po vystudování ženy v praxi často mizí a dělají něco odlišného. Po studiích se potom musí vyrovnat i s otázkou, zda je pro ně důležitější práce či mateřství. Pokud chtějí být matkami, může to mít dopad na začátek jejich kariéry.

V roce 2016 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze probíhal cyklus přednášek na téma „Feminismus a/v umění“. Právě na otázku mateřství a kariéry došlo na začátku přednášky Restaurování důstojnosti.[16] Cena Jindřicha Chalupeckého pro mladé umělce má věkovou hranici 35 let. Na přednášce poněkud nesměle zaznívá, že pokud má žena děti, tak je na určitou dobu mimo toto produktivní období. Možná by se mohla věková hranice posunout a navýšit právě o dobu mateřské. Kariéra či rodina je stále na misce vah. Myslím, že to zvažuje i Lippard, když se zamýšlí nad rozdíly mezi počátky mužské a ženské kariéry.

V dějinách umění je stále třeba věnovat pozornost i ženským autorkám a neopomíjet je, protože často i na oboru kunsthistorie je při přednáškách zázrak, když na nějaké ženy vůbec dojde.[17]. Ráda bych se vrátila k úvodním citátům od Lucy Lippard na začátku mé práce. Ano, dá se říci, že historie zpětně dohání rebely, kteří se nebáli vystoupit ze stínu. Jevy, které byly současníky vnímány jako kontroverzní či nepochopitelné, často bývají později přehodnocovány. Myšlenky feministického hnutí (nejen v umění) žijí dál a je třeba je rozvíjet.

Zdroje:

Literatura:

• Hans Ulrich Obrist, Stručná historie kurátorství, Kutná Hora 2012.
• Jindřich Chalupecký, Na hranicích umění, Praha 1990.
• Julia Bryan-Wilson, Still Relevant: Lucy R. Lippard, Feminist Activism, and Art Institutions, In: Materializing Six Years: Lucy R. Lippard and the Emergence of Conceptual Art, 2012, s. 80.
• Laura Cottingham, Seeing Through the Seventies: Essays on Feminism and Art.
• Linda Nochlin, Proč neexistovaly žádné umělkyně?, in: Martina Pachmanová (ed.), Antologie současného amerického myšlení o feminismu, dějinách a vizualitě, Praha 2002.
• Lucy R. Lippard, European and American Women´s Body Art, in: From the Center: Feminist Essays on Women´s Art, 1976.

Internetové zdroje:

• Dějiny umění donedávna opomíjely podíl žen na rozvoji výtvarné kultury. Dostupné na WWW: <http://zpravodaj.genderstudies.cz/cz/clanek/dejiny-umeni-donedavna-opomijely-podil-zen-na-rozvoji-vytvarne-kultury>.
• Feminist Art Movement. Dostupné na WWW: <http://www.theartstory.org/movement-feminist-art.htm>.
• Feminist Art. Dostupné na WWW: <http://www.visual-arts-cork.com/definitions/feminist-art.htm>.
• Pioneering author activist critic curator Lucy Lippard. Dostupné na WWW: <http://www.otis.edu/press-release/pioneering-author-activist-critic-curator-lucy-lippard-to-receive-honorary-degree>.
• Lucy Lippard, interview. Dostupné na WWW: <http://www.vdb.org/titles/lucy-lippard-1974-interview>.

 

[1] Překlad: „Historie vždy dohání rebely… Proč se stále bojíme být jiné než muži? Ženy se pořád skrývají.“ Lippard.

[2] Dostupné na WWW: <http://www.theartstory.org/movement-feminist-art.htm>.

[3] Dostupné na WWW: <http://www.visual-arts-cork.com/definitions/feminist-art.htm>.

[4] Tamtéž.

[5] Linda Nochlin, Proč neexistovaly žádné umělkyně?, in: Martina Pachmanová (ed.), Antologie současného amerického myšlení o feminismu, dějinách a vizualitě, Praha 2002, s. 25–65.

[6] Jindřich Chalupecký, Na hranicích umění, Praha 1990, s. 124–125.

[7] Dostupné na WWW: <http://www.otis.edu/press-release/pioneering-author-activist-critic-curator-lucy-lippard-to-receive-honorary-degree>.

[8] Hans Ulrich Obrist, Stručná historie kurátorství, Kutná Hora 2012, s. 167.

[9]Dostupné na WWW: <http://www.vdb.org/titles/lucy-lippard-1974-interview>.

[10] Julia Bryan-Wilson, Still Relevant: Lucy R. Lippard, Feminist Activism, and Art Institutions, In: Materializing Six Years: Lucy R. Lippard and the Emergence of Conceptual Art, 2012, s. 80.

[11] Laura Cottingham, Seeing Through the Seventies: Essays on Feminism and Art, s. 34–37.

[12] Lucy R. Lippard, European and American Women´s Body Art, in: From the Center: Feminist Essays on Women´s Art, 1976, s. 125. (Plně znění – „It is a subtle abyss that separates men´s use of women for sexual titillation from women´s use of women to expose that insult.“)

[13] Hans Ulrich Obrist, Stručná historie kurátorství, Kutná Hora 2012, s. 187–188.

[14] Dostupné na WWW: <http://zpravodaj.genderstudies.cz/cz/clanek/dejiny-umeni-donedavna-opomijely-podil-zen-na-rozvoji-vytvarne-kultury>.

[15] Čtvrtá vlna je feministická nezávislá organizace, která se soustředí na šíření a sdílení krátkých videí a filmů zaměřených na práva žen. Video zveřejnili na svém profilu na Facebooku 18. 12. 2016, dostupné na WWW: <https://www.facebook.com/pg/ctvrtavlna/videos/?ref=page_internal>.

[16] Cyklus přednášek na AVU. Dostupné na WWW: https://www.umprum.cz/web/cs/prednasky/feminismus-a-v-umeni-4038.

[17] Na podzim roku 2016 došlo na příjemnou výjimku. V rámci přednáškového cyklu v Arcidiecézním muzeu vedl prof. Ladislav Daniel z Univerzity Palackého v Olomouci přednášky na ženské osobnosti v dějinách umění (cyklus Umělec a člověk).