0

Pozitiva čtení složitých textů: Studentská reflexe eseje Hannah Arendtové „Krize kultury: její sociální a politická důležitost“

Autorka: Ester Topolářová

ÚVOD

Chci vás přesvědčit, že stojí za to číst Hannah Arendtovou. I když se její texty zdají být těžké, i když někdy musíme odstoupit od zažitých chápání pojmů. I když na první pohled nemusíme vidět, jak by její koncepce kultury mohla dnes být relevantní, opravdu to stojí za to.

Nejsem žádná expertka a nemám načteno tolik, kolik bych si přála. Čtení autorek a autorů, jejichž myšlenky jsou fascinující, ale komplexní, je pro mě výzva. Je to ale takový typ výzvy, na jejímž konci se mi rozšíří obzory a mám pocit, že lépe chápu šíři kulturálních studií. Chci se o svůj zážitek ze čtení Hannah Arendtové podělit. Ne protože bych jí teď zcela rozuměla, ale protože doufám, že i někdo další, kdo se možná na tak „těžkou“ četbu necítí, by nakonec mohl její argumenty považovat za strhující, stejně jako tomu bylo v mém případě.

Hannah Arendtovou, významnou myslitelku minulého století, jsem poprvé začala číst před dvěma lety a od té doby se k ní vracím. Její dílo „The Human Condition“ (1958, do češtiny přeložené jako „Vita activa neboli O činném životě“) jsem četla celé léto. Dnes bych ale chtěla představit její kratší text, který přibližuje krizi kultury v době masové společnosti. Vyhradila jsem si týden a esej znovu přečetla. Postupně představím hlavní linku argumentace a svojí vlastní reflexi textu.

Esej „Krize kultury: její sociální a politická důležitost“ je poslední kapitola knihy „Between Past and Future“ (1961), která vyšla po většině děl, pro které je Arendtová známá jako „The Origins of Totalitarianism” (1951) nebo již zmiňované„The Human Condition” (1958). Esej je rozdělený na dvě části. V první autorka představuje krizi kultury ve vztahu ke společnosti a v druhé ve vztahu k politice. V procesu definuje kulturu a apeluje, abychom se stali humanisty.

PRVNÍ ČÁST: KRIZE KULTURY A MASOVÁ SPOLEČNOST

V první části Hannah Arendtová prezentuje krizi kultury v masové společnosti. Ta nastává, protože kultura je ničena za účelem tvorby zábavy. Skrze popis vývoje vztahu mezi masovou společností a masovou kulturou autorka dochází k tomu, že masová kultura neexistuje a že kultura ve společnosti konzumentů ani existovat nemůže.

Naše představa, že masová společnost a masová kultura jsou propojeny, protože jsou „masové“, je chybná. Naopak, společnost spojuje tyto dva koncepty. Společnost, tak jak ji chápeme dnes, se objevila jako good society (idea z Antického Řecka: good society – dobrá společnost – je taková, kde každý může realizovat jeho/její nejvyšší možný potenciál). Zahrnovala tu část populace, která měla dostatek bohatství, aby mohla mít volný čas (leisure). Protože společnost nezahrnovala celou populaci, jedinci, kteří toužili ze společnosti uniknout, se mohli připojit k jiným částem populace. Tak (znovu)objevovali aspekty lidství, které ze společnosti vymizely.

Masová společnosti vznikla v okamžiku, kdy se snížila fyzická náročnost práce a masy měly dostatek času k odpočinku. Podle Arendtové je davová psychika společnosti (opuštěnost, odcizení a konzumerismus) stejná v good society i v masové společnosti. V masové společnosti ale jedinec nemá kam uniknout – neexistují části populace, které by nebyly součástí masové společnosti.

Než se autorka dostává k negaci existence masové kultury, ukazuje, jak se vztah ke kultuře měnil skrze přístup filištínů (good society) a intelektuálů (masová společnost). V tomto případě je filištín označení pro někoho, kdo se zajímá pouze o funkčnost a materiální aspekty světa, a ne o „zbytečné“ objekty jako umění [1]. S nárůstem evropské střední třídy v osmnáctém století se filištínem stal takový člověk, který se snažil dostat do good society, zvýšit svoji společenskou hodnotu, skrze znalost umění. Filištín ale nepřistupoval k umění jako k něčemu světovému, k něčemu nesmrtelnému, co ho může přenést stoletími, ale jako k funkčnímu objektu, jehož funkcí je zvýšit společenské postavení jedince.

Intelektuálové přišli až s masovou společností. Umění nepoužívají ke zvyšování společenské hodnoty, ale zjednodušují ho za účelem sdílení s masami. Masová společnost nemá kulturu, ale zábavu. Masová kultura se nevztahuje ke světu věcí jako umění, je součástí biologického života jedince. Stejně tak jako obživu potřebuje masový člověk způsob, jak zaplnit čas mezi prací a spánkem. Tento čas není volným časem (leisure) ale prázdným časem (vacant time).

Zábava a zábavní průmysl nejsou problémem. Problémem je, že zábava, protože je konzumována, potřebuje neustále nové podněty a ty nachází v kultuře. Masová kultura je definována destrukcí kultury: Masová kultura vzniká, když se masová společnost chopí kulturních objektů, a její nebezpečí je, že životní proces společnosti doslova zkonzumuje kulturní předměty, sežere je a zničí je [2]. Intelektuál v masové společnosti se snaží přiblížit umění lidem a v procesu jej proměňuje na zábavu. Zjednodušením knih či jejich předěláním do filmů se pokouší přesvědčit masového člověka, že Hamlet může být stejně zábavný jako My Fair Lady [3] a tím kulturu ničí. Autorka se nestaví proti distribuci uměleckých děl, ale proti jejich redukci do zábavné, snadno stravitelné formy.

Hannah Arendtová se poprvé déle zaměřuje na kulturu až poté, co ji dává do kontrastu se zábavou. Zábavu považuje za něco, co se vztahuje k životu, zatímco kultura se vztahuje ke světu. Zábava je funkční, umění a kultura jsou trvalé. Kultura je z definice nekonzumovatelná a nefunkční. Rozdělení mezi uměním (kulturou) a zábavou autorka vysvětluje na příkladu katedrály. Katedrála je funkční, protože slouží náboženské komunitě jako místo rituálu. Umění v katedrále ale nemá funkci – katedrála by mohla fungovat stejně i bez umění.

Krize kultury nastavuje zrcadlo konzumní společnosti. Stejně tak jako konzumní společnost ničí umění, ničí – konzumuje – všechno co je součástí světa věcí, protože od všeho očekává funkci a užitek: Konzumní společnost nemůže vůbec vědět, jak se starat o svět a věci, které patří výhradně do prostoru vzezření světa, protože její centrální postoj ke všem objektům, postoj konzumace, prokleje zničením vše, čeho se dotkne [4]. Abychom se mohli vrátit ke kultuře, musíme objevit minulost pro nás samotné – to znamená, číst její autory, jako by je nikdo předtím nikdy nečetl [5].

V této části eseje jsem nacházela klasické myšlenky marxismu Frankfurtské školy, že existuje konzumní průmysl, který produkuje zábavu a že konzumní společnost není dobrá. Co jsem ocenila, byla nuance, kterou jsem četbou, alespoň na podruhé nebo napotřetí, získala. Uvědomila jsem si, že Hannah Arendtová neromantizuje přístup ke kultuře v minulosti, ale ukazuje jeho změny. Pochopila jsem její pohled na společnost, která vždy již předpokládá určitou funkčnost věcí. Byla jsem schopná vidět, jak měšťané, resp. rozvíjející se buržoazie, vytvořili konzumní způsob života. Ze všech myšlenek této části mě vždy nejvíce fascinovalo, že masová společnost implikuje, že člověk nemá kam uniknout. V jedné z idejí, kterou jsem do shrnutí nezařadila, Arendtová zmiňuje, že umění v good society bylo proti společnosti a umění v masové kultuře je proti kultuře. Protože ze společnosti nelze odejít, není jak být proti společnosti.

Musím přiznat, že po dočtení první části jsem si stále nebyla jistá, co autorka myslí, když říká kultura. Zároveň jsem se naučila, že, v tomto typu textu se musím dočíst až na konec úvahy, abych ji správně pochopila. Protože se kultura prolínala celým esejem, doufala jsem, že mi druhá část pomůže kulturu pochopit.

DRUHÁ ČÁST: KRIZE KULTURY A POLITICKÁ SFÉRA

V druhé části Hannah Arendtová nejdříve představuje vztah kultury a politiky od antiky po dnešní dobu a následně definuje vztah mezi kulturou a politikou skrze Kantův pohled na estetický soud – vkus – čímž se dostává k apelu na humanismus. Autorka blíže vysvětluje, co je to kultura a jak se tento koncept vztahuje k uměleckému dílu.

Podle Arendtové můžeme rozumět vztahu politiky a kultury skrze porozumění vztahu kultury k uměleckým dílům. Kultura se nevztahuje pouze k uměleckým dílům, ale umělecká díla, alespoň ta, které uměleckými díly opravdu jsou, dobře ilustrují, co kultura je.

Evropský koncept kultury pochází především z antického Říma, kde byla kultura chápána jako forma kultivace propojená s péčí o přírodu. Takové chápání kultury ale nevytvářelo umělecká díla: Těžko je to mentalita zahradníků, které produkuje významná umělecká díla [6]. V Antickém Řecku se vyvinul koncept lásky ke kráse, schopnost rozlišit co je a není krásné. Jak přistupovat k umění, jak se rozhodnout co je a není krásné, bylo určováno v polis, ve veřejné prostoru. Schopnost rozlišování odlišovala antické Řecko od barbarů. Láska ke kráse byla ekvivalent kultury. Umění bylo definováno tím, jak k němu lidé přistupovali. Kultura je typ přístupu k umění, který se nezaměřuje na jeho funkčnost, ale na to, jak reprezentuje svět. Proto Arendtová říká, že nás umění může přenést do jiného století – pokud k němu přistupujeme „správně“, máme možnost vidět, jaký svět věcí zachytili umělci té doby.

I když je základ našeho chápání kultury v myšlenkách antického Říma, rozhodně je širší. Dědictví antického Řecka umožnilo i Římanům vytvořit umělecká díla, ale oproti Řekům je Římané dokázali i zachovat. V současné době jsou kultura a politika propojeny tím, že sdílejí veřejný prostor – politika vytváří prostor, kde může být umění vystaveno, a umění může zachytit politické jednání a dodat mu trvanlivost a nesmrtelnost.

Při propojení kultury a politiky se Arendtová se opírá o chápání soudu (soud se liší od úsudku tím, že soud propojuje dva pojmy, zatímco úsudek propojuje soudy) z knihy Kritika soudnosti (1790) od Immanuela Kanta. Kant v ní představuje estetický soud, vkus, jako součást rozšířené mentality (enlarged mentality). To implikuje, že každý soud, i interní, se odehrává v anticipaci idejí ostatních a zároveň potřebuje ostatní, veřejný prostor, aby mohl existovat. Soud je vždy subjektivní, protože se odehrává ze subjektivní pozice. Schopnost soudit je zároveň vždy již politická, protože předpokládá, že jedinec si v rámci veřejné sféry dokáže do určité míry představit ideje ostatních, anticipovat. Vkus určuje, jak vidíme svět v jeho světovosti z naší kolektivní, vyjednávané, subjektivní pozice vůči objektivnímu světu. Kultura i politika jsou to typy úsudků ve veřejné sféře a určují naše jednání (politika) a jak vidíme svět a co se ve světě jeví (kultura). Jinými slovy vkus debarbarizuje svět krásných věcí tím, že jím není zachvácen a ovládnut, o to krásné se stará svým vlastním „osobním“ způsobem, a tudíž produkuje kulturu [7]. Kultura je schopnost rozpoznat, jak vidíme svět, co je „krásné“. Kultura není selský rozum, jde za jeho hranice a ukazuje nám více než jenom věci určené k užitku. 

Arendtová uzavírá celou esej apelem na humanismus – přístup, který ví, jak se postarat o svět a zachovat jej a obdivuje věci světa [8]. Humanisté nejsou experti ani filištíni, ale ti, co ví, jak tvořit soudy v rámci veřejného prostoru bez toho, aby se pouze opírali o selský rozum, pouze se soustředili na užitečnost věcí anebo politické cíle. Můžeme se povznést nad specializaci a filištínismus všeho druhu do té míry, že získáme možnost svobodně uplatňovat svůj vkus [9].

To, že Hannah Arendtová kulturu vnímá jako způsob, kterým vidíme svět, mi ukázalo, jak moc jsem před tím nerozuměla jejím myšlenkám. Oproti mému očekávání jsem si uvědomila že vnímá kulturu podobně, jak ji chápou například některá odvětví antropologie. Zároveň vím, že nejsem schopná domyslet dopady jejího chápání kultury. Uvědomuji si, že světovost vychází ze subjektovo-objektového vztahu v marxismu, který říká, že až se subjekt (proletariát) spatří ve světě, který vytvořil, dojde ke konci dějin. Zároveň si nedokážu představit, co přesně podle Arendtové znamená být humanista, nebo co by dnes považovala za umění. Odnáším si ale další úhel pohledu na propojení politiky a kultury a potřebu zamyslet se, jak bych k objektům přistupovala, když ne skrze jejich funkčnost.

ZÁVĚREČNÁ REFLEXE – MÁ CENU ČÍST SLOŽITÉ TEXTY?

V dnešní rychlé, konzumní době máme tendenci rozmyslet se, než se pustíme do složitého textu, o kterém víme, že nám zabere dlouhou dobu. Osobně si často vybírám takové texty, o kterých vím, že je můžu zužitkovat. Esej „Krize kultury: její sociální a politická důležitost“ mi nastavila zrcadlo stejně jako nastavila zrcadlo celé masové společnosti a donutila mě se zamyslet nad tím, jak život v kapitalismu ovlivnil můj způsob myšlení a přístup ke světu. Nevím, jestli jsem k textům schopna přistupovat bez toho, abych přemýšlela nad jejich užitkem. Vzhledem k tomu, že jsem součástí společnosti, ze které podle Arendtové není kam uniknout, vážím si možnosti se nad ní alespoň kriticky zamyslet četbou tohoto eseje.

Pointa čtení složitých textů bez vidiny jejich užitku je trochu ironická v tom, že o ní píšu (nějak jsem ji zužitkovala) a že chci přesvědčit ostatní, že je užitečná. Například díky tomuto eseji si konečně dokážu představit vztah mezi uměním a kulturou a mám lepší historické povědomí o vývoji společnosti, ve které žiji. I když se mi to možná nepodařilo úplně vyjádřit, protože jsem se snažila pochopit každý dílčí argument, uvědomuji si nuance pojmů a některé jejich implikace. Ty vám nemůže přiblížit žádný jiný text než ten složitý.

Bibliogafie:

[1] Filištíni jsou národ, který žil na jižním břehu Kanaánu před 3000 lety. Filištíni jsou známí především z Bible, kde jsou prezentováni jako nepřítel Židů. Označení tak, jak jej používá Hannah Arendtová, vzniklo v 17. století v Německu. V reakci na konflikt v univerzitním městě jeden z duchovních v kázání zmínil Filištíny. Studenti tamní univerzity začali termín filištín používat na označení lidí z města, které vnímali jako nevzdělané. V tomto smyslu se na začátku 18. století označení dostalo do anglického jazyka, kde jej používal například Matthew Arnold. Zdroj: https://www.merriam-webster.com/dictionary/Philistine

[2] Str. 207. Překlad vlastní, originál: Mass culture comes into being when mass society seizes upon cultural objects, and its danger is that the life process of society will literally consume the cultural objects, eat them up and destroy them

[3] Str. 207. Překlad vlastní, originál: Hamlet can be as entertaining as My Fair Lady

[4] Str. 211. Překlad vlastní, originál: Consumers’ society cannot possibly know how to take care of a world and the things which belong exclusively to the space of worldly appearances, because its central attitude toward all objects, the attitude of consumption, spells ruin to everything it touches

[5] Str. 204. Překlad vlastní, originál: we must discover the past for ourselves – that is, read its authors as though nobody had ever read them before

[6] Str. 212. Překlad vlastní, originál: It is hardly the mentality of gardeners which produces great art

[7] Str. 224. Překlad vlastní, originál: taste debarbarizes the world of the beautiful by not being overwhelmed by it; it takes care of the beautiful in its own “personal” way a thus produces a “culture”

[8] Str. 225. Překlad vlastní, originál: an attitude that knows how to take care and preserve and admire the things of the world

[9] Str. 225. Překlad vlastní, originál: We can rise above specialization and philistinism of all sorts to the extent that we earn how to exercise our taste freely

MedKult

MedKult

Stránka MedKult navazuje jmenovitě i obsahem na vrstevnaté štěpení kultury v různých prizmatech jejího zkoumání. Volně se proto zařazuje k termínům jako highcult, masscult, midcult, popcult a dalším, které slouží k pojmenování právě těchto kulturních vrstev. MedKult je platformou interdisciplinárního zkoumání napříč zejména dvěma obory, těmi jsou kulturální studia a mediální studia.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *