„Příliv migrantů z Afriky a Středního východu do západní Evropy vyprovokoval sérii reakcí, které pozoruhodně připomínají reakce člověka v situaci, kdy se dozví, že trpí nevyléčitelnou smrtelnou nemocí. Schéma takových reakcí je popsáno v klasické studii Elisabeth Kübler-Rossové O smrti a umírání. První fází je popření: „Není to tak vážné, prostě to ignorujme“ (takové formulace už dnes ale neslyšíme). Pak nastává fáze vzteku: „Proč se to musí stát zrovna mě?“ Ta vyvěrá na povrch v situaci, kdy už popření není dále udržitelné: „Uprchlíci představují ohrožení pro náš způsob života; skrývají se mezi nimi muslimští fundamentalisté; musí být zastaveni!“ Další fází je smlouvání: „Dobrá, pojďme se domluvit na kvótách; pošleme pomoc uprchlickým táborům v jejich vlastních zemích.“ Pak nastává deprese: „Jsme ztraceni, z Evropy se stává Evropeistán!“ To, co jsme zatím ze schématu Kübler-Rossové neviděli, je pátá fáze, přijetí, které by v tomto případě znamenalo vypracování celoevropského plánu řešení uprchlické krize.“
Celý článek k přečtení zde.
Slavoj Žižek: Žádné Norsko neexistuje
