Autorka: Ivana Říhová
Vývoj chápání pojmu kultura
Pojem kultura pochází z latinského cultura, které označuje pěstování, vzdělávání. Poprvé byla kultura v současném pojetí použita v Tuskulských hovorech, kdy M. Tullius Cicero hovoří o filozofii jako o „kultuře ducha“, čímž vzniklo základní pojetí kultury, jakožto lidské vzdělanosti. Slovo kultura tak získalo hodnotící funkci, odlišovalo ty jedince, kteří skrze vzdělání a zdokonalování mířili k vyšší formě osobnostní identity, a tím se odlišovali od ostatních, kteří zůstali ve filosofické nevědomosti. S nástupem humanismu a renesance získal pojem kultura novou funkci, tvořil hraniční čáru mezi člověkem a přírodou. Významnou mezí je pak dílo právníka a historika S. Pufendorfa, který do slova kultura zahrnul všechny lidské výtvory – od společenských institucí, přes vědu až po bydlení a odívání. Do středu zájmu se tak dostává kultivace jedinců a jejich schopností, ale také produkty lidské činnosti.[1]
V osvícenství je již kultura definována jako sféra lidské existence, stojící v protikladu ke světu přírody. J. Ch. Adelung definuje kulturu jako zdokonalení či zušlechtění celkových duševních a tělesných sil osoby; jde nejen o zdokonalení rozumu, ale také o zjemnění zvyků a mravů. Dle autora G. Herdera jde v dějinách kultury o neustálé sebetvoření člověka a nárůst humanity, rozhodující roli hraje kulturní tradice, která je fixována symbolickou komunikací. Herder tvrdí, že neexistují nekulturní společenství, neboť kultura jako taková je univerzální vlastnost lidstva. „Od Herderova vystoupení totiž dochází k stále narůstající divergenci v používání pojmu k. Jeho další vývoj je proto nutné sledovat ve dvou paralelních liniích.“[2]
Definice kultury
Kultura má tyto základní charakteristické rysy: je kolektivní a sdílena ostatními členy společnosti, čistě individuální kultura neexistuje, má symbolickou formu vyjádření, má nějaký styl, uspořádanost, má hodnotící rozměr, je zde časová kontinuita. Dá se říci, že nejzákladnější a nejobecnější vlastností kultury je komunikace, protože bez komunikace se nemůže kultura rozvíjet. Pokud chceme studovat kulturu, musíme být schopni ji lokalizovat. Můžeme ji nalézt ve třech oblastech – v lidech samých, ve věcech a v lidských obřadech. Kultura má důsledky pro studium masové komunikace, protože každý aspekt užití a produkce masmédií má kulturní rozměr. „Můžeme se soustředit jednak na lidi, tedy na původce kulturně smysluplných mediálních textů, jednak na čtenáře textů, tedy na ty, kdo si z textů berou kulturní významy s důsledky pro ostatní společenský život.“[3]
Dvě pojetí kultury
První je axiologické pojetí kultury, má kořeny v antice, renesanci a německém osvícenství. Později bylo rozpracováno německými klasickými filozofy. I. Kant do kultury zahrnuje ideu morálnosti a zároveň vědy, umění, práce a disciplíny a sebeomezování. Cílem kultury je podle něj vytvoření mravně dokonalé bytosti. Ve druhé polovině 19. století W. Dilthey vyčleňuje kulturu jako zvláštní oblast zkoumání systému, který tvoří morálka, umění, jazyk a věda. „Hlavními poznávacími znaky této linie jsou aplikace logicko-analytické poznávací metody, užívání fil. terminologie a řešení otázek v rámci konkrétního fil. systému.“[4]
Druhou vývojovou linií je pojetí antropologické, které vzniká na půdě rodící se antropologie, sociologie, etnografie, psychologie a dalších disciplín. Vývoj pojmu kultura v tomto pojetí založil G. Klemm. Kulturu používá pro studium obyčejů, zvyků, znalostí a dovedností společností, které v sobě odráží požadavky vznikajících empirických věd. „Za vlastního tvůrce moderní globální vědecké definice kultury je však považován E. B. Tylor, který, poučen německou historiografií, podal v úvodu své práce Primitivní kultura (1871) první antropologické vymezení pojmu: kultura neboli civilizace je složitý celek, který zahrnuje vědění, víru, umění, právo, morálku, zvyky a všechny ostatní schopnosti a obyčeje, jež si člověk osvojil jako člen společnosti.“[5] Oproti axiologickému pojetí nemá kultura v antropologickém pojetí hodnotící význam a uznává existenci různých socio-kulturních systémů.[6]
Typy kultury
Kultura lidová
Označení lidové kultury vzniklo v 19. století, dle D. Strinatiho je vznik lidové kultury spojen s procesem národního uvědomování, kdy byla snaha o odlišení kultury lidové a národní. Lidová kultura obvykle vzniká „zdola“, z potřeby a tvorby publika. Lidovou kulturu označuje D. Macdonald jako tzv. „folk-art“. Jejím opakem pak má být dle Macdonalda kultura vysoká neboli high culture. Lidová kultura je soubor zvyklostí, které jsou vlastní nižším sociálním vrstvám. Později se lidová kultura začala vztahovat i na kulturu městskou. Původně byla lidová kultura přenášena pouze orálně. Dle O. Kolberga jsou nejdůležitějšími složkami lidové kultury obyčeje, způsoby slavení svátků, životní styl, dialekty jazyka, přísloví, písně, tance, obřady nebo výstavba a zdobení statků.[7]
Kultura masová
Jde o kulturu produkovanou pro masové publikum. Jedná se o kulturu homogenizovanou, komercializovanou, která není tradiční a není určena pouze jedné skupině obyvatel. Její vznik je spojován se vznikem masové společnosti, která vzniká v 18. století, v souvislosti se vznikem průmyslových center. „Na jejím vytváření se nepodílí ti, kterým je určena. Podle A. Kloskowské masová kultura vznikla jako druhotný produkt průmyslové revoluce, industrializace a urbanizace a je úzce spjata s využitím masových médií.“[8] V moderní masové společnosti se nacházejí atomizovaní jedinci, kteří jsou náchylní k vnějškovému řízení. S tvrzením, že masová kultura je produktem masové společnosti přišla H. Arendtová v eseji Krize kultury. Vztah kultury a společnosti je dle Arendtové velmi složitý, a proto přichází s pojmem kulturní šosák neboli filistr. Takto označený člověk nejprve kulturními prostředky opovrhoval a označoval je jako neužitečné, ale později se v touze po společenském postavení kulturním stal. [9]
Problematika kultury masové a kultury populární
Teorie masové kultury nahlíží na recipienty mediálních obsahů produkované kulturním průmyslem pouze jako na pasivní příjemce, zatímco teorie populární kultury dává recipientům jakousi moc, nahlíží na ně jako na aktivní příjemce, kteří produkují kulturní významy masově produkovaných obsahů.[10] Pojem populární kultury je v rámci kulturálních studií vázán především na marxistické teorie, tzv. Frankfurtskou školu, sémiotiku a politickou ekonomii.[11] Masová kultura se v kapitalistické společnosti snaží o navození falešného vědomí mezi podřízenými pracujícími masami, kterým pomáhá začlenit se do kapitalistické společnosti. Nástrojem tohoto procesu je pak podle frankfurtské školy komodita a teorie komodifikace.[12] Posunem od ideologie vtělené v mediálních obsazích k otázkám, jak může publikum tyto ideologie číst, se začala zabývat tzv. Birminghamská škola, v čele se Stuartem Hallem. Hall navrhl model kódování a dekódování, ve kterém je mediální obsah umístěn mezi odesílatele, který do jisté míry formuje význam obsahu, a příjemce, který může dekódovat podle vlastní společenské situace. [13]
Ve druhé polovině 20. století se někteří teoretici začali spíše než k pojmu masová kultura přiklánět k termínu kultura populární. John Fiske obhajoval popkulturu jako fenomén doby, na který by nemělo být nahlíženo špatně, protože lidem poskytuje především potěšení a zábavu. Přechodem na výraz popular culture se začala publiku připisovat větší moc v rozhodování o významech mediálních obsahů a bránit se totální indoktrinaci ze strany médií.[14] Fiske tak prohlubuje myšlenky aktivního příjemce, přičemž jim vložil do rukou sémiotickou moc nad textem. „Fiske na rozdíl od Halla vnímá sociokulturní zakořeněnost jedinců jako mocnou zbraň vyjednávaného a opozičního čtení, a ne jako vězení prefabrikátů masové kultury.“[15] . Nastoluje tak myšlenku, že kultura působí v obou směrech. Fiske tak popírá na základě sémiotické demokracie možnost komercionalizované a homogenní masové kultury. Proto přichází s konceptem populární kultury, která znamená takovou kulturu, která je mezi lidmi oblíbená. V konceptu populární kultury nelze kulturu prodávat a vnucovat lidem, ale musí vyjít z nich samotných. Shora může vycházet pouze podnět v podobě kulturního materiálu, ale konečnou podobu vytváří samotní příjemci. [16]
Maskult a midkult
Dwight Macdonald rozlišuje pojmy jako maskult a midkult. Maskult značí soubor pokleslých a nízkých kulturních obsahů, produkovaných masovými médii. Maskult je jakýsi ekvivalent folk-artu v masové společnosti, s tím rozdílem, že je dodáván „na klíč“ shora. Midkult je soubor kulturních obsahů, který vnějškově respektuje kulturní standardy, ale vnitřně se vyznačuje jako maskult, Midkult je dle Macdonalda nebezpečnější než maskult, jde o napodobeninu vysoké kultury, která je navenek skrytá a stěží rozeznatelná.[17]
Shrnutí
Kultura je kolektivní a sdílená ostatními členy společnosti, čistě individuální kultura neexistuje. Má symbolickou formu vyjádření, styl, uspořádanost, hodnotící rozměr, je zde časová kontinuita. Na kulturu můžeme nahlížet ze dvou pohledů – z axiologického a antropologického pohledu. Kulturu můžeme dělit na několik typů – rozlišujeme kulturu lidovou neboli folk-art, kulturu vysokou – high culture, kulturu masovou a kulturu populární. V rámci kulturálních studií, je populární kultura uchopována dle pojetí mediálního teoretika Johna Fiskeho. V rámci masové kultury pak lze podle Dwighta MacDonalda rozlišovat maskult a midkult.
Zdroje
FISKE, John a HARTLEY, John. Reading Television. London, New York: Routledge, 2013.
JANSOVÁ. Iveta. Proměnlivost pojmu populární kultura v prostředí britských kulturálních studií i mimo ně. In Mediální studia.1. 2016. str. 55-8.
JIRÁK, Jan a KÖPPLOVÁ, Barbara. Masová média. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-466-3.
MAŘÍKOVÁ, Hana; PETRUSEK, Miloslav a VODÁKOVÁ, Alena. Velký sociologický slovník. I, A-O. Praha: Karolinum, 1996. ISBN 8071843113.
MCQUAIL, Denis. Úvod do teorie masové komunikace. 4. vyd. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-574-5.
REIFOVÁ, Irena. Slovník mediální komunikace. Praha: Portál, 2004, 327 s. ISBN 80-7178-926-7.
[1] Maříková, Petrusek a Vodáková, 1996, str. 547
[2] Tamtéž.
[3] McQuail, 2009, s.125
[4] Maříková, Petrusek a Vodáková, 1996, s. 548
[5] Tamtéž.
[6] Maříková, Petrusek a Vodáková, 1996, s. 548
[7]Reifová, 2004, s.113
[8] Tamtéž.
[9] Tamtéž s.113-114
[10] „Populární kultura je vytvářena podrobenými lidmi v jejich vlastním zájmu ze zdrojů, které také kontradiktorně slouží ekonomickým zájmům těch, kteří vládnou. Populární kultura je vytvářena zevnitř a zespodu, nikoliv vnucována zvenku či shora, jak se domnívali teoretikové masové kultury.“ – HARTLEY. John. FISKE. John. 2003. Reading Television. London, New York: Routledge.
[11] Mcquail, Denis. 2009, s.124-126.
[12] Komodifikace vychází z Marxe, který ve spisu Grundrisse poznamenává, že předměty se stávají zbožím, protože získávají směnnou hodnotu, místo aby měly užitnou hodnotu. Stejně jsou mediální obsahy produkovány jako komodity a prodávané jako kulturní komodity. Recipienti si je pořizují kvůli duševnímu uspokojení, zábavě nebo představám o postavení ve světě. Podřízené postavení pracujících a skutečná struktura společnosti jsou zamlčovány, což tvoří podstatu falešného vědomí.
[13] Mcquail, Denis. s. 128-130
[14] Reifová. Irena, 2004, s. 114-115
[15] Jansová Iveta. 2016. str. 57.
[16] Tamtéž str. 57-58.
[17] Tamtéž s.115-8.
« Back to Glossary Index