Mýtus

Autorka: Barbora Kurdzielová

Mýtus je z pohledu mediálních studií určitá promluva, která je sdělením v rámci systému komunikace. Nedefinuje se předmětem svého sdělení, ale způsobem, jakým se toto sdělení používá. (Barthes, 1957: 111). Promluvou v tomto případě rozumíme jakoukoli verbální či vizuální jednotku – tedy předměty, které něco označují. Mýtus má obecně symbolický charakter a je předáván v procesu, tedy v rámci komunikace dané kultury. Mytologie je součástí sémiologie, jakožto formální vědy a ideologie, jakožto vědy historické. Ve smyslu ideologie je vnímána jako soustava idejí a praktik, která je výrazem hodnot či zájmů dominantních společenských skupin a napomáhá zachovávat a reprodukovat status quo (Reifová, 2004: 157).

Mýtus v rámci sémiologie

Sémiologie je věda o hodnotách. Definuje a zkoumá to, co má hodnotu něčeho jiného. Studuje formy, tedy signifikace nezávisle na jejich obsahu. Sémiologie stanovuje určitý vztah mezi dvěma členy: označujícím a označovaným. Tento vztah se váže na předměty různého řádu, a právě proto není vztahem rovnosti, nýbrž ekvivalence. A to, co se pokoušíme pochopit, není jeden člen následující za druhým, ale korelace, jež je spojuje, Tímto propojujícím prvkem je znak, který sdružuje oba tyto členy. Toto trojdimenziální schéma nacházíme i v mýtu, který navazuje na tento sémiologický řetězec a stává se tak sekundárním sémiologickým systémem.

To, co je v prvním systému znakem (tedy celek, který sdružuje koncept a obraz), stává se v systému druhém prostým označujícím a tyto prvky jsou redukovány na prostou řeč. Mýtus na ně nahlíží, jako na určitý souhrn znaků. První sémiologický proces, který je systémem lingvistickým, nazývá Barthes řeč-předmět. Proces druhý, který označuje mýtus sám, nazývá metajazykem.

Na označující můžeme v mýtu pohlížet buď jako na výsledný člen jazykového systému, nebo jako výchozí člen systému mytického.  Na rovině jazyka Barthes nazývá označující smyslem a na rovině mýtu formou. Označované pojmenovává jako koncept. Třetí člen mýtu, a tedy korelace prvních dvou, nazývá signifikací. Toto označení je vhodné, vzhledem ke dvojí funkci mýtu, který označuje a dává na vědomí, vede k pochopení, ale i něco vnucuje.

Smysl mýtu, jakožto souhrn jazykových znaků má svou vlastní hodnotu. Tvoří součást příběhu, ve kterém je již vytvořena určitá signifikace. Forma nepotlačuje smysl, pouze jej ochuzuje, oddaluje a nakládá s ním dle potřeby. Nového smyslu nabývá v momentě, kdy se stává mýtem. Smysl se stává pro tuto formu jakousi rezervou příběhu. Do konceptu se neukládá skutečnost, ale spíše jisté poznání skutečnosti. Přechodem od smyslu k formě označující ztrácí vědění, aby získal vědění konceptu.  Vědění mytického konceptu je nejasné a neomezené a jde u něj především o jeho funkci (Barthes, 1957: 113 – 119).

Čtení mýtu

Principem mýtu je, že přeměňuje dějiny na přirozenost. Čtenář mýtus konzumuje, aniž by se mu jevil jako předpojatý. Důvod, kvůli kterému je mytická promluva vyslovena, je explicitní a ihned je čtenářem zafixován do přirozenosti. Není čten jako podnět, ale jako příčina. Od mýtu se čeká bezprostřední účinek. Poté už nezáleží na tom, jestli je následně rozbit, jeho působnost je pokládána za silnější než racionální vysvětlení, která ho mohou později vyvrátit. Jednoduše řečeno – četba mýtu se vyčerpává jedním okamžikem.

V primárním jazykovém systému se doslovně jedná o přirozenou kauzalitu. V sekundárním mytickém systému vzniká kauzalita umělá, která, jak uvádí Barthes, vklouzává pod střechu přirozenosti. Proto je běžným čtenářem pohlíženo na mýtus jako na nevinnou promluvu. Jeho záměry nejsou skryté, ale naturalizované. Příjemce nevinně konzumuje mýtus i z toho důvodu, že v něm nepozoruje sémiologický systém. Každý sémiologický systém je systém hodnot, ale konzument mýtu pokládá signifikaci za systém faktů. Mýtus je jím čten jako faktický systém, ačkoli je pouze systémem sémiologickým (Barthes, 1957: 130 – 133).

Mýtus v rámci zpravodajství

Metafory a metonymie (tedy mýty) patří do oblasti prostředků, jimiž je možné pojmenovávat aktéry, děje i okolnosti. Proto se ve zpravodajství mýty stávají prostředkem vyjádření implicitního hodnocení. Trampota uvádí, že často naznačují postoje k předkládanému ději. Volbou výrazových prostředků autor komentuje děj tak, že nabízí čtenáři významové asociace daných konotovanými významy slova či obrazu použitého pro přenesené pojmenování. Ve společnosti nacházíme soubor představ, ideálů, hodnot a idejí, ty převažují a tvoří konstrukci, která pro její členy drží výklad světa rozpoznávání, co je dobré a co špatné, co má smysl a co nikoliv. Tyto představy, ideály a hodnoty se promítají do nejrůznějších promluv, které společnost produkuje.

Vyprávění mýtů je důležitou formou toho, jak společnost vyjadřuje své převládající ideály, hodnoty a ideologie (Lule, 2001: 15). Příjemci se pravidelným čtením a sledováním zpráv ujišťují, že svět a jeho výklad platí v takové podobě, v jaké ho znali včera. Mytologie je zdrojem jistoty, která vysvětluje nepředvídatelný a proměnlivý svět jako něco důvěrně známého. Archetypální mytické příběhy nabízí exemplární modely dobra a zla nebo statečnosti a zbabělosti. Analyzování mýtů v textech tedy patří k významným poznatkům o společnosti. Vykresluje „konstrukci známého“, v dané době a prostředí a zprávy tak znovu potvrzují sdílené společenské zkušenosti (Trampota, 2006: 68 – 69).

Zpravodajství je významnou součástí kulturní produkce dnešní společnosti. Fakta, jména a detaily se ve zprávách mění denně. Symbolický systém, do kterého jsou tato data vložena, ale přetrvává a je do nich převyprávěn. Proto je možné odkrývat archetypální vzorce, které jsou převedeny do kulis denního dění. Z toho důvodu zprávy nejsou jen poskytovatelem nových informací, ale stávají se neustálým převyprávěním mýtů v dané kultuře. Při čtení zpráv se proto příjemci často neubrání pocitu, že už podobný text četli

Stejně tak jako v jiných textech, i ve zprávách mýty vypráví nejen o jedinečných událostech, ale i o běžných situacích, které se dějí denně. Proto zprávy jako mýty vykazují sociální podobnosti. Přebírají příběhy z opravdového života a využívají je, aby instruovaly a informovaly (Trampota, 2006: tamtéž). Jack Lule je nazývá morálními pohádkami, které mohou varovat před neštěstím, degenerací nebo rozpadem. (Lule, 2001: 21)

Jack Lule se pokusil rozlišit mýtické příběhy na sedm základních mýtů, které se opakují v denním zpravodajství. Mezi ty patří oběť (příběhy o nehodách, neštěstích, válečných obětech aj.), obětní beránek (ztělesňující vinu za zlo, vypráví o tom, co se stane jedincům, kteří poruší společenské konvence, tvaruje jednotlivce směrem k převládajícím ideálům společnosti), hrdina (tito hrdinové připomínají, že kdokoli může dosáhnout výjimečnosti, jsou tak zobrazovány především slavné osobnosti), dobrá matka (mateřský komfort a ochrana, reprezentace vstřícnosti a jemnosti, jedinci, kteří se starají o druhé), podvodník (krutá a hloupá osoba, která je necitlivá a bez reflexe, jsou to příběhy o agresivních kriminálnících a přezíravých zbohatlicích), jiný svět (svět jiné sociální skupiny, ve kterém čtenář nežije, někdy zobrazován jako rajská zahrada, exotická země, nebo jako peklo na zemi, tyto příběhy utvrzují vlastní způsob žití), potopa (pohroma, prezentující destrukci, přicházející jako trest za sjetí z předurčené a tedy správné cesty, neštěstí z jakéhokoli konce světa, připomínající bezbrannost jednotlivce). (Lule, 2001: 22)

Závěr

Mýty se denně objevují ve zpravodajství a politických debatách. Vzhledem ke svému zjednodušujícímu charakteru si ho rychle osvojují i čtenáři a tím se přenáší do internetových diskuzí a dále i do běžných konverzací. Zatímco sémiologie se soustřeďuje na jazyk a jeho užití, sociálnímu kontextu používání mýtů, se věnuje kritická diskurzivní analýza. Ta vychází z představy, že zpravodajské texty (a tedy i jakékoli texty, ve kterých se mýty vyskytují) v sobě mají zakotveny rozložení sociálních vztahů a moci. (Trampota, 2006: 72) Hledá tedy ideologické kódy, které jsou zakomponovány v těchto mýtech a vytváří sociální realitu. Při analýze textu bere do úvahy celkový politický a sociální kontext komunikace. Právě kontext a interpretace, dodávají mýtu skrytý podtext, kterého si běžný čtenář u čtení často není vědom, mýtus přebírá a dále používá. Tím upevňuje jeho pevnou pozici v mezilidské komunikaci a potvrzuje tak jeho účinek.

Zdroje

BARTHES, Roland. Mytologie. Třetí vydání v českém jazyce. Přeložil Josef FULKA. Praha: Dokořán, 2018. ISBN 978-80-7363-888-7.

TRAMPOTA, Tomáš. Zpravodajství. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-096-8.

REIFOVÁ, Irena. Slovník mediální komunikace. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-926-7.

LULE, Jack. Daily News, Eternal Stories: The Mythological Role of Journalism. New York: Guilford Press, 2001. ISBN 1572306068.