Interpelace

Definice

Interpelace (neboli ideologická výzva) je pojem francouzského neomarxistického filozofa Louise Althussera, který zavádí spolu s vlastní interpretací pojmu ideologie (Althusser reinterpretuje původní Marxovo pojetí . Pro pochopení pojmu interpelace, je tedy důležité definovat si nejprve ideologii podle Althussera.

Ideologie podle Althussera není odrazem sociálního světa, nýbrž jeho konstitutivním základem, jehož hlavní funkcí je, jak říká, „reprodukce podmínek produkce“ (Fulka 2002: 31).

Althusser v souvislosti s ideologií zavádí pojem ideologické státní aparáty, představující represivní formace, řídíce se dominantní ideologií.

Ideologie je tedy do značné míry udržována prostřednictvím subjektů. Z povahy ideologického aparátu (který má sloužit k udržování a reprodukování ideologie ve společnosti) ovšem na druhou stranu vyplývá, že funkcí ideologie je současně konstituovat jednotlivce, kteří jsou jí podrobeni, jakožto subjekty. (Fulka 2002: 31).

 „Mezi ideologií a subjektem tedy existuje jakési fundamentální dvojí pouto: bez subjektů není ideologie, ovšem tyto subjekty jsou konstituovány právě skrze ideologii. Tuto dvojí vazbu, tuto transformaci jednotlivců na subjekty Althusser nazývá interpelací a zdůrazňuje, že existence ideologie a interpelace subjektu spolu bezvýhradně splývají.“ (Fulka 2002: 31).^[1]

Interpelace je tedy čímsi, co má na život jedince a na konstrukci jeho identity jakožto subjektu stálý – a ne vždy vědomě rozpoznatelný – vliv. To, co nám ideologie prostřednictvím interpelace vnucuje, jsou fakta a „pravdy“, které se nabízejí jako zcela evidentní: jednou z funkcí jakékoliv ideologie je zakrývání procesu produkce interpelativních sil, které z ní vychází. Interpelaci jsme vystavováni kdykoliv a za jakýchkoliv podmínek: i když si myslíme, že se ocitáme vně ideologie, jsme ve skutečnosti stále v jejím nitru. Jednoduše řečeno, ideologie nikdy nepřizná svou ideologickou povahu, a subjekt není ničím jiným než výsledkem působení interpelativních sil. (Fulka 2002)

Interpelace nemá pouze povahu explicitního nátlaku ze strany viditelných a jasně definovatelných ideologických státních aparátů (škola, soudní systém, atd.), ale odehrává se i na mnohem elementárnějších úrovních – zejména na rovině rodinných vztahů (rodina je podle Althussera jeden z nejdůležitějších ISA) a také na rovině jazyka.

Ideologie a tvorba subjektu

Ideologie zabezpečuje přeměnu individuí na subjekt a jejich podřízení se určitému Subjektu (např. Ideji Boha). Na základě tohoto podřízení získá určitou (sebe)identitu a sebevědomí a je uznáno i jinými subjekty. Ideologie zajišťuje to, že subjekt se bude dobrovolně chovat v souladu se svým podřízením se určité ideologii a nikdo ho k tomu nebude muset nutit. (Jehovista bude např. stát celý den v metru, aby prodal poslední číslo Strážné věže, apod.  – každý z nich to bude dělat dobrovolně a rád a bude spokojený, když se mu jeho záměr, resp. záměr Velkého Druhého, jehož je subjektem, podaří. – Nezapomeňme, že výraz „le sujet“ má ve francouzštině i význam „poddaný“.) (Petr Kužel 2012)

Ideologie, ze které jako subjekty nemůžeme vystoupit, nás tedy neustále „vyvolává“ – interpeluje, a my, přestože máme pocit, že naše jednání je svobodné, se této interpelaci pořád přizpůsobujeme. Stále sami sebe nevědomky kontrolujeme, a „ptáme se“, zda naše chování odpovídá dané ideologii. Praktickým příkladem pro porozumění pak může být již zmíněné náboženství – věřící ví, že Bůh jej stále vidí, stále jej interpeluje (vyzývá) k tomu, aby se choval správně, podle pravidel dané víry, i když není fyzicky přítomen.

Feminismus a interpelace – konstituce rodové charakteristiky subjektu

Althusserovým pojetím interpelace se inspirovalo množství feministických teoretiček (zejména tedy těch, které odmítají rodovou identitu jako biologicky danou a neměnnou, ale věří v její sociální konstruovanost) mezi nimi například Judith Butler při zavádění pojmu „performativní gender“, respektive performativita genderu.

Althusser totiž mluví ve své práci o ideologické povaze rodinných vztahů: „Předtím, než se narodí, je dítě vždy již subjektem a je mu určeno jím být v rámci specifické rodinné ideologické konfigurace, v níž je ,očekáváno‘ poté, co bylo počato. Budoucí subjekt bude muset ,najít své místo‘, to jest ,stát se‘ sexuálně vymezeným subjektem (chlapcem, či dívkou), jakým vždy již předem je“ (Fulka 2002)

„Althusser by tedy nepochybně souhlasil s tím, že rodová identita nepředstavuje nějakou neměnnou, stabilní a biologicky danou „esenci“ subjektu, ale že je do značné míry konstituována právě ideologickointerpelativními procesy, a to samozřejmě nejen na bázi rodinných vztahů, ale i v onom ideologickém prostředí, které subjekt obklopuje později (např. ve škole).“ (Fulka 2002: 33)

Použitá literatura

FULKA, Josef. Od interpelace k performativu: Feminismus a konstrukce rodové identity. In: Sborník prací fakulty sociálních studií brněnské univerzity: SOCIÁLNÍ STUDIA. 7. Brno, 2002, s. 29-50.

KUŽEL, Petr. Althusserovo pojetí ideologie a konstituce subjektu. In: KOUBA, Miroslav, Dagmar MAGINCOVÁ a Ivo ŘÍHA. Kontexty propagandy. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2012, s. 23-32. ISBN 978-80-7395-515-1.

^[1] „Althusser rozlišuje dvě kategorie: „individuum“ a „subjekt“. Ideologie prostřednictvím ideologické výzvy vyzývá individuum, aby přijalo ideologickou výzvu, aby se podřídilo ideologii, a tím se stalo subjektem. („Subjekt“ je tedy výsledkem působení interpelativních ideologických sil, „individuum“ naopak těmito interpelativními silami není ovlivněno, je tím, co tyto síly teprve přijímá.) Co je trochu zarážející a co dosti problematizuje celou Althusserovu koncepci, je tvrzení, že individua jsou vždycky-už subjekty. To vlastně znamená, že podle Althussera neexistuje žádný časový moment, kdy by existovalo něco jako individuum (ani v prenatálním stavu ne). V tom případě se stává problematické, kdo vlastně ideologickou výzvu přijímá a proč.“ (Kužel 2012)