Moc

Autorka: Barbora Bittnerová

Obecná charakteristika

Moc nelze jednoznačně definovat, jelikož existují nejrůznější koncepce moci, které obvyklé závisí na tom, jakým způsobem pojem jednotliví autoři uchopí. Francouzský sociolog a antropolog Pierre Bourdieu například určuje moc podle toho, jakým druhém kapitálu jedinec disponuje. Jedná se tedy o rozdělení moci podle vlastnictví. Michel Foucault pak moc vnímá jako určitou schopnost kontroly, popisuje ji jako vztah, který není jen represivní, ale spíše produktivní. Foucaultovo pojetí pak rozvíjí také Teun van Dijk, v jehož konceptualizaci je moc chápána jako kontrola projevující se v komunikaci.

Moc Michela Foucaulta

Michel Foucault nevnímá moc jako soubor institucí a aparátů, které zajišťují poslušnost a službu občanů danému státu. Moc popisuje jako vztah, jako mnohost vztahů sil, jež jsou imanentní oblasti, ve které působí. Moc je všudypřítomná, tvoří se v každém okamžiku, vychází zdola. Foucault poukazuje na provázaný vztah mezi mocí a věděním, který produkuje praktiky moci, jenž zároveň také posiluje. Zabýval se především analýzou mechanismů moci a tím, jaké vztahy moci působí v určitých typech diskurzů [1]. Rozmanité a pohyblivé mocenské vztahy uvádí podle něj totiž do pohybu právě diskurz. Moc není vlastnictví, a proto si ji není možné přisvojit. Moc může vlastnit kdokoliv stejně tak, jako se každý může stát bezmocným. (Foucault 1999, Buraj 2006)

Jakožto metaforu fungování moci v moderní společnosti používá Foucault plán ideálního vězení Panopticon Jeremyho Benthama. Panopticon sestává z velkého dvoru, v jehož středu se nachází věž, kolem níž je po obvodu rozmístěno několik budov rozdělených na úrovně a buňky. Okna jednotlivých cel směřují jednak ven, jednak směrem k věži, na které jsou velká pozorovací okna, jež poskytují perfektní dohled nad všemi celami, ale zároveň nikdo z cel nemůže vidět, zda se ve věži zrovna někdo nachází. (Dreifus, Rabinow 1982: 189) V každé buňce je pak člověk sám, individualizovaný a neustále viditelný. Chovanec je navíc odříznutý od kontaktu s vedlejšími buňkami. Jelikož nemohou vězni vidět, zda se někdo v kontrolní věži zrovna nachází, musí se chovat neustále tak, jako kdyby byli pod neustálým, nekonečným a totálním dohledem. Tato architektonická dispozice je aparátem moci i bez toho, aby byl nějaký hlídač přítomný. (Foucault 2000: 282)

Foucaultovo dělení moci

Michel Foucault ve svých dílech hovoří o několika formách moci. Moc suverénní či totalitní označuje Foucault též jako královskou. Jedná se o typ moci, který vyžaduje od svých poddaných kromě naprosté oddanosti i oběť pro zachování trůnu. Moc disciplinární pak bere individuální jedince jako objekty a zároveň také jako nástroje svého působení. Úspěch této moci je právě na postojích jednotlivců závislý. Je zřízeno vězení, armáda, policie a existují nějaká pravidla, která musíme dodržovat, jinak dojde k určité sankci. (Foucault 1999, 2000, 2003)

Moc pastýřská či pastorální je spojena s rozvojem technik moci zaměřených na jedince a určených k jeho nepřetržitému řízení. Vychází z metafory pasení ovcí, kdy pastýř shromažďuje a vede stádo. Jeho úkolem je zajistit ochranu stáda, což provádí neustálým dohledem. Konečným cílem pastýřské moci je spasení jedince na onom světě. Pastýř není jen tím, kdo přikazuje. Musí být také připraven k tomu, aby se obětoval pro život a spásu stáda. Tím se liší od moci suverénní, která vyžaduje naopak oběť od svých poddaných. Tato moc se nezaměřuje pouze na společnost, ale také na jednotlivce. Má tendenci ovládat jeho každodennost a zároveň na ni dohlížet. (Foucault 2003: 204 – 205)

Foucault dále mluví i o specifické formě moci – tzv. biomoci, tedy moci nad životem a nad celým jeho průběhem, která se začíná projevovat od 17. století ve dvou hlavních formách. První se soustředila na tělo jako na stroj, na jeho výcvik, zvyšování jeho schopností a na souběžný růst jeho užitečnosti a poslušnosti. Zabývá se disciplinací jednotlivců a zaměřuje se na lidské tělo jako na objekt, u něhož je nutné neustále zlepšovat jeho schopnosti. To bylo zabezpečeno procedurami moci, které charakterizují disciplíny. Foucault mluví o tzv. anatomo-politice lidského těla. (Foucault 1999: 160-164)

Druhá forma se začala ustavovat o něco později, asi v polovině 18. století. Zaměřuje se na tělo jako na systém biologických procesů (například plodnosti a úmrtnosti), které mají vliv na fungování a produktivitu celé společnosti. Soustředí se na zavedení jedince do sociálních, politických a ekonomických vztahů. Hlavním nástrojem této formy jsou regulace – regulativní kontrola a celá série intervencí. Foucalt ji nazývá jako bio-politika populace. (Foucault 1999: 164)

Prostřednictvím těchto dvou forem se pak rozvíjí moc nad životem. Současnou společnost vnímá Foucault jako společnost normalizace, jelikož je v ní vše protokolováno a nad vším je vykonáván dohled. (Foucault 1999: 167) Svého normalizačního potenciálu dosáhly moderní společnosti například v historickém Německu, kde se staly fyzické předpoklady podmínkou přežití.

Moc Louise Althussera

Francouzský marxistický filozof Louis Althusser se ve své práci zabývá především problematikou moci státní, bez níž by neměl stát a jeho aparáty žádný význam. Pojímá moc tedy úplně odlišně než Michel Foucaul. Zatímco Althusser vnímá moc jako soubor institucí a aparátů, Foucault toto pojetí odmítá (viz výše). Althusser upozorňuje na to, že při rozlišování státní moci a státních aparátů je nezbytné také rozdělení represivních státních aparátů a ideologických státních aparátů, prostřednictvím nichž stát uplatňuje svoji moc a udržuje stávající status quo ve společnosti. (Althusser 1971: 4-5)

Represivní státní aparáty působí ve veřejné sféře a fungují na principu násilí, mají moc využít sílu a ukládat sankce. Zahrnuje instituce, jako jsou vláda, státní správa, armáda, policie, soudy, věznice apod. Ideologické státní aparáty pak podle Althussera fungují na základě nějaké ideologické nadvlády. Působí v soukromé sféře a snaží se udržet souhlas. Patří sem instituce jako škola, církev, rodina, média, umění či kultura. Podle Althussera nemůže žádná třída udržet státní moc delší dobu, aniž by uplatňovala svou hegemonii v ideologických státních aparátech. (Althusser 1971: 6-8)

Naše (bez)moc

Jak je tedy zřejmé z předchozích definic, žijeme ve společnosti, kde nás moc neustále obklopuje. Nemusí být uplatňována pouze shora, ale operuje i na daleko menších úrovních života. Nejenže nás kontrolují určité společenské aparáty (např. policie), zda dodržujeme zákony, i my kontrolujeme sami sebe, zda se chováme správně a v souladu s předpisy. Moc na nás nepůsobí jen ve veřejné sféře, ale také v našem soukromém životě. Moc je všudypřítomná, může jí disponovat každý, ale každý se může stát také bezmocný.

Zdroje:                                                                                                 

ALTHUSSER, L. Ideology and Ideological State Apparatuses (Notes towards an Investigation).  [online]. In Lenin and Philosophy and Other Essays. Monthly Review Press 1971. Dostupné z: http://ghostprof.org/wp-content/uploads/2013/09/Althusser-on-ISA-and-RSA.pdf.

BURAJ, I. Michel Foucault a jeho netradičné chápanie moci. In Filozofia 61, 2006, č. 7, s. 533.

DREYFUS H. L., RABINOW P. Michel Foucault: Beyond Structuralism and Hermeneutics. [online]. Chicago: University of Chicago Press 1982. ISBN: 0-226-16312-1.

FOUCAULT, M. Dějiny sexuality I. Vůle k vědění. Praha: Herrmann & synové 1999. ISBN 80-238-5090-3.

FOUCAULT, M. Dohlížet a trestat. Praha: Dauphin 2000. ISBN 80-86019-96-9.

FOUCAULT, M. Myšlení vnějšku. Praha: Herrmann & synové 2003. ISBN 80-239-2454-0.

[1] Diskurz spojuje Foucault právě především s mocí. Nahlíží na něj jako na soubor existujících výpovědí v sociálním prostoru.  Toto vypovídání pak uvádí moc do pohybu, produkuje ji, posiluje, ale také podkopává a činí ji zranitelnou. (Foucault 1999) Diskurzivní formace jsou pak tvořeny vztahy mezi jednotlivými výpověďmi a zároveň tyto vztahy také vytváří.