Hypotéza

Definice

Hypotéza [z řeckého hypóthesis – předpoklad, domněnka (Hubík 2006, 5)] je základním nástrojem vědeckého výzkumu prováděného hypoteticko-deduktivní metodou. Má podobu tvrzení o vztahu či souvislosti dvou či více proměnných. Její formulace předchází sběru dat, jež mají následně hypotézu a tím i celou výchozí teorii vyvrátit či koroborovat (dočasně potvrdit).

Obecná charakteristika pojmu

Hypotéza je obecný výrok, který vyslovuje tvrzení o vztahu dvou či více proměnných, tedy dvou či více jevů v realitě. Jedná se o základní metodologický a heuristický prvek současné vědy, používaný především (ale nikoli výhradně jen) v rámci hypoteticko-deduktivní metody. Úvahy o hypotézách a jejich úloze ve vědě se objevují již v antické logice u Aristotela (Hubík 2006, 5–6), základ hypoteticko-deduktivní metody položil Descartes v ideji teorie jako deduktivního systému (Hubík 2006, 7).

V rámci kvantitativních výzkumů jsou hypotézy nepostradatelnou součástí testování určité teorie. Z této teorie jsou hypotézy odvozeny a na jejím základě podávají tvrzení o vztahu určitých znaků (jevů v realitě). Tvrzení jsou následně testována pomocí dat získaných v konkrétním výzkumu – po porovnání dat s tvrzeními jsou pak hypotézy buď zamítnuty, nebo přijaty jako platné.

S hypotézami se lze setkat i v induktivním kvalitativním výzkumu – zde však nejsou východiskem pro testování teorie, ale pomůckou pro interpretaci a pro vznik nové teorie.

Výjimečně mohou hypotézy mít i formu tázací věty, obecně se ale doporučuje spíše forma věty oznamovací. Hubík (2006, 23) pro to uvádí následující důvody: „Výroková forma hypotézy má oproti jiným možným formám (například oproti otázce) – následující výhody: jednoduchost, verifikovatelnost, falsifikovatelnost, srozumitelnost.“

Správně sestavená hypotéza musí být smysluplná, logicky utvořená věta (požadavek logické syntaxe), musí korespondovat s realitou a s naší zkušeností (požadavek logické sémantiky) a konečně musí být použita adekvátně, v souladu se znakovým kódem dané situace (požadavek logické pragmatiky) (Hubík 2006, 28–30). Zároveň je nutné, aby se hypotéza vyjadřovala smysluplně o jevech, jež je možno podrobit analýze, a aby byla falsifikovatelná (tj. aby bylo možné stanovit podmínky, za nichž je tato hypotéza neplatná).

Hypotéza by měla projít procesem verifikace a falsifikace. Verifikací zde přitom rozumíme proces, který zajišťuje správnou formulaci hypotézy a vylučuje z ní nevhodné a nepřijatelné výrazy tak, aby výsledkem byl adekvátní popis sledovaného jevu či prvku. Verifikace se tedy zaměřuje na logiku a smysluplnost hypotézy, zatímco falsifikace se pak věnuje už samotné heuristické hodnotě hypotézy, kterou ověřuje deduktivní metodou (viz Hubík 2006, 31–32).

Nedílnou součástí práce s hypotézami, které si musí být výzkumník vždy vědom, je fakt, že hypotéza redukuje komplexní realitu pouze na určité úzce vymezené znaky. Je přitom nutné, aby hypotézy vždy zahrnovaly nejen proměnné, které reprezentují zkoumané koncepty, ale i proměnné, které mají na testované jevy vliv a mohly by zkreslit interpretaci testovaných vztahů (viz Disman 1993, 79).

Operacionalizace hypotéz

V průběhu přípravy výzkumu vzniká několik různých typů hypotéz. Zásadní jsou dvě formy – hypotéza teoretická, která je sestavena na základě teorie, jež má být výzkumem testována, a pak hypotéza operační, která vyslovuje tvrzení o vztahu konkrétních prvků reality, jež budou podrobeny výzkumu a pro něž jsou vytvořeny odpovídající výzkumné nástroje. Právě na základě operačních hypotéz je provedena takzvaná operacionalizace, tedy stanovení konkrétních jevů, které budou v realitě sledovány a měřeny, a určení hodnot, jichž mohou tyto jevy nabývat.

Operacionalizace operačních hypotéz tak vlastně překládá tvrzení hypotézy do konkrétních prvků, které bude v rámci výzkumu nutné sledovat, aby bylo možné následně posoudit platnost či neplatnost hypotézy – a tím i celé teorie. Během operacionalizace jsou v realitě hledány nejvhodnější prvky, které bude možné sledovat a měřit a které nejlépe odpovídají jevům, jimiž se výzkum zaobírá. Platí, že jeden jev může být v realitě pozorován skrze různé prvky (znaky, proměnné), ale také fakt, že každá hypotéza a její operacionalizace nutně redukuje složitou realitu pouze na několik sledovatelných a měřitelných faktorů. Na základě operacionalizace jsou pak definovány konkrétní výzkumné nástroje.

Testování hypotéz

V rámci statistické analýzy dat se pro testování významnosti výskytu určitého jevu sledovaného hypotézou používají takzvané nulové hypotézy a alternativní hypotézy. Nulová hypotéza je vždy formulována tak, aby nepředpokládala žádný děj, jev, souvislost či vztah mezi sledovanými prvky. Tato „nulová“ formulace se používá na základě pravidla Occamovy břitvy, tedy proto, že je snazší předpokládat, že žádný výjimečný stav či vztah neexistuje, než je tomu naopak.

Teprve při vyvrácení nulové hypotézy na základě konkrétních dat se pozornost obrací k takzvané alternativní hypotéze, tedy té, která vyslovuje tvrzení o vztahu, souvislosti, závislosti ap. sledovaných proměnných.

Bibliografie

Disman, Miroslav. 1993. „Jak se vyrábí sociologická znalost.“ Praha: Karolinum.

Fajkus, Břetislav. 2005. „Filosofie a metodologie vědy. Vývoj, současnost a perspektivy.“ Praha: Academia.

Hubík, Stanislav. 2006. „Hypotéza.“ České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta.

Walker, Ian. 2013. „Výzkumné metody a statistika.“ Praha: Grada.

Hendl, Jan. 2012. „Přehled statistických metod: analýza a metaanalýza dat.“ 4. vydání. Praha: Portál.