VODRÁŽKA, Mirek. Rozprava o druhé subkulturní děloze. In BĚLOHRADSKÝ, Václav a spol. Kritika depolitizovaného rozumu.: úvahy (nejen) o nové normalizaci. Všeň: Grimmus, 2010, s. 114.
Efekt dvojího historického zpoždění
„Na počátku devadesátých let ještě neexistovala společenská strategie, jak začít absorbovat feminismus. Přetrvávala strategie vylučování, a to i ze strany disidentů – pro Václava Havla byl feminismus něco absurdně směšného jako „dada“.
S pádem komunismu byl feminismus (ať už akademický nebo aktivisticky neakademický) „historicky“ zcela nepřijatelný, a to především z příčin určité postkomunistické setrvačnosti, kdy celá společnost žila z diskontinuity a prázdnoty feministického diskursu zapříčiněné existencí dvou totalitních systémů. (Ne náhodou se oba brutální vylučující systémy zavily dvou nejpřednějších politických aktivistek – Františka Plamínková byla popravena fašisty 30. června 1942 a Milada Horáková komunisty 27. června 1950.)
Navíc, zatímco západní feministický diskurs rozvíjel v druhé polovině 20. století například strategii „osobní je politické“ a nabourával tak tradiční patriarchální měšťansko-liberální koncept veřejnosti, po roce 1989 byl ženský aktivismus nahlížen prizmatem komunistické ideologie stále jako „přežitek“ nebo něco hodně sociálně anomálního – jakási extrémní forma osobního nezdaru, která je veřejně hystericky ventilována. Absence druhé feministické vlny u nás prostě neumožňovala po roce 1989 vést adekvátní veřejnou rozpravu, a proto se počátek společenské diskuse pohyboval v režimu misogynských předsudků a genderových stereotypů. Tím se ale i oddálilo společenské porozumění strukturálním politickým změnám veřejnosti z feministického hlediska.
Neopominutelným faktem je skutečnost, že následkem dějinné ruptury či diskursivní historické cézury došlo k efektu dvojího historického zpoždění, neboť jestliže si už na počátku 20. století české feministky stěžovaly (v souvislosti s první vlnou západního feminismu) na historické zpoždění, pak další zpoždění (v podobě druhé vlny a následných forem), bylo ještě ví společensky tzv. osudovější. (…)“
