Kulturní identita

Autor: Lukáš Michálek

Obecná charakteristika

Ve svém obecném významu se pojem kulturní identita používá k popisu souboru sdílených norem, hodnot, historie a jazyka, který vymezuje skupinu lidí jako takovou, se kterou se jedinec skrze tento soubor identifikuje. V sociálních vědách se však s pojmem kulturní identita neoperuje jako s nástrojem popisu kulturních inventářů charakteristik jednotlivých kultur, ale spíše jako s nástrojem analýzy procesu vnímání a sociální klasifikace interkulturního prostředí, udílení významu současné kolektivní zkušenosti skrze interpretaci minulosti a s tím související tvorby sociálního řádu.

V antropologické perspektivě se používá termín etnicita, který kulturní identity popisuje jakožto výsledky relačního a situačního procesu identifikace v sociální interakci, vyjadřující mocenské asymetrie. (srov. Eriksen 2007). V rámci kulturálních studií se reflexi tématu kulturní identity intenzivně věnoval Stuart Hall, který ji konceptualizuje jako fragmentovaně, faceticky a mnohostranně konstruovanou kolem často si odporujících diskurzů, praktik a pozic. (1996a: 4). Z metodologického hlediska lze rozlišit tři základní přístupy ke studiu kulturních identit.

Esencialismus

Esencialistické pojetí kulturní identity předpokládá, že lidé žijí v kulturách, jako v jasně vymezitelných autopoietických systémech, řídících se svou vlastní vnitřní logikou. V rámci antropologie se v této souvislosti často používá kritická metafora světa, jakožto kulečníkového stolu, na kterém do sebe jednotlivé kultury narážejí, jako kulečníkové koule (srov. Wolf, 1982) bez vzájemného protínání. Hall subjekt takovýchto identit označuje jako osvícenský, mající svou vnitřní neměnnou stabilitu, pramenící z jádra v rozumu a formující autonomní individualitu a identitu jako ding an sich (1996b: 597).

Eriksen shrnuje problém esencialistické kulturní klasifikace, když poukazuje na to, že používáním substantiva „kultura“ kulturu reifikujeme: činíme z ní věc, kterou lze vlastnit, a pomocí které lze vykonávat politický vliv. Zároveň se z ní stává imperativ, vytvářející rigidní představu čistého a uspořádaného světa, popírající relační a hybridní povahu identit charakterizovaných formami „buď-anebo“, „jak-tak“ a „nejen-i zároveň“ a tím i jakoukoli historickou změnu (Eriksen, 2007: 17-22; 70).

Esencialistický koncept se silně pojí s nacionálními identitami a představou autenticity, kterou je třeba odhalit mezi množstvím dalších povrchních kulturních kódů. Základem pro konstrukci autentické národní identity je zpravidla: 1.) utváření narativu národa skrze literaturu či popkulturu; 2.) anachronické bezčasí: primordiální představa, že jsou naše národy věčné a neměnné; 3.) tradicionalismus[1]; a 4.) mýtus zkušenosti sdílené historie a společného původu (viz. Hall, 1996b: 613 – 616). Základem takového pojetí je tedy identita konstruovaná výčtem „objektivně“ existujících podobností. Podle Halla v rámci esencialismu „naše kulturní identity odrážejí společné historické zkušenosti a společné kulturní kódy, které nám jako ‚jednomu lidu‘ poskytují stabilní, neměnné a kontinuální rámce referencí a významů pod proměnlivými rozdíly a obraty našich skutečných dějin“ (1990: 223; překlad z ang. L. M.).

Konstruktivismus

Konstruktivistické pojetí na kulturní identity nahlíží rovněž jako na objektivní, ovšem především jako na produkty sociální interakce. Hall u něj připomíná tzv. sociologický subjekt (1996b: 597) odkazující k sociologickému paradigmatu symbolického interakcionismu a osobnostem jako je G. H. Mead, C. H. Cooley a H. Blumer, kteří poukázali na konstitutivní roli tzv. významných druhých v procesu utváření identity subjektu jakožto Self, mající individuální aktivní složku I a sociální složku Me.

Identita je v tomto konstruktivistickém pohledu jako steh mezi jedincem a strukturou: tedy jakýmsi stabilizačním principem, synchronizujícím subjektivní perspektivy aktéra s objektivními sociálními strukturami. Hall metaforu stehu vysvětluje jako spojení mezi jedincem a „diskurzy a praktikami, které nás interpelují, mluví o nás či z nás činí sociální subjekty konkrétních diskurzů“, a proto bychom je neměli vnímat jako rigidní esence, ale spíše jako „procesy utváření subjektivity, které z nás činí subjekty, o kterých lze hovořit“. (1996a: 5-6; překlad z ang. L. M.)

V rámci konstruktivismu Hall formuloval zcela zásadní konceptualizace kulturních identit: 1.) Identity se konstituují skrze a nikoli vně reprezentací a v procesu, který není nikdy dokončen. (Hall 1990: 222) 2.) Identita je konstruována skrze diference tedy skrze to, co lze označit jako „constitutive outside“, tedy skrze negaci sama sebe, chcete-li skrze to, co ona sama postrádá (Hall, 1996a: 4). Eriksen tento princip vyjadřuje obrácenou metaforou lednice: vytváří-li skupina pro jedince vnitřní teplo soudržnosti, vyrovnává se tím ve skutečnosti s rostoucím vnějším chladem sociální reality. (Eriksen, 2007: 132) 3.) Z výše zmíněného vyplývá, že identity se utvářejí ve „specifické hře modalit moci, a tak jsou spíše produktem utváření a reflektování rozdílností a exkluzí než znakem stejnosti, jaksi přirozeně ustavené historické identity (tedy vnitřní stejnosti bez spojitosti s vnitřními rozdílnostmi.)“ (Hall, 1996a: 4; překlad z ang. L. M.)

Postmodernismus

Postmodernistická perspektiva pohlíží na kulturní identitu prismatem vlivu modernizačních procesů (individualizace, industrializace, racionalizace, globalizace, diferenciace, reflexivita), díky kterým se rozpadá pevné jádro a stabilita subjektu (srov. Hall, 1996b: 598). Identita již nemůže být fixní či permanentní, ale stále více podléhají rychlým proměnám uvnitř „Parsonsovy latentní buňky“[2] kulturních hodnot společnosti, artikulovaných skrze a nikoli vně jejich reprezentací. Identita se slovy Halla stává něčím, jako je pohyblivý svátek (např. Velikonoce; vždy je v relaci vůči jiným měnícím se faktorům). (1996b: 598) Neexistuje zde žádné objektivní vnitřní Já (Self), ale kaleidoskop facet toho, kým jsme a kým se můžeme stát v závislosti na různých kontextech.

Postmoderní kulturní identity lze také dobře ilustrovat konceptem morální alchymie od R. K. Mertona. Ten poukazuje na situační etnicitu a její hodnotové fluktuace v závislosti na konstrukci mocenského vztahu k druhým, kdy cnosti vlastní skupiny se často v symbolickém zápasu o moc stávají neřestmi jiných a naopak (viz. Merton, 2000: 203 – 209). Připomeňme, že Mertonův koncept morální alchymie vychází z Thomasova teorému, který říká, že definujeme-li situace jako reálné, stávají se reálnými ve svých důsledcích (Merton, 2000: 196), což dokresluje základní sociologický rozměr kulturních identit: jsou předmětem askripce, která vytváří především definice ideologické a tím jedince interpeluje (srov. Hall, 1996a: 6) jako konkrétní subjekt, konkrétních identit, s konkrétními důsledky pro sociální praxi.

Shrnutí

Všechny tři pohledy jsou z hlediska analýzy kulturní identity relevantními: zatímco reflexe esencialismu vnáší světlo do pochopení principů lidových taxonomií kulturních odlišností a konstrukcí národních identit, konstruktivismus a postmodernismus přináší nástroje kritické analýzy relačních procesů a mocenských asymetrií. Podle Halla jsou dnes kulturní identity především „jmény, které dáváme různým způsobům, jimiž jsme umisťování, a jimiž se umisťujeme do narativů minulosti.“ (1990: 225; překlad z ang. L. M.). Analýza kulturních identit tak na tato „jména“ pohlíží jako na křižovatky průniků mnoha sociálních, historických a kulturních procesů a reflektuje fakt, že „dnes je většina z nás více či méně kulturními kreoly: nacházíme se uprostřed mnohoznačného, volného a absurdního univerza znaků, obrazů, hudby, hodnot a idejí různého původu“ (Eriksen, 2007: 56).

Bibliografie

Eriksen, T. H. (2007). Antropologie multikulturních společností: rozumět identitě. Praha: Triton.

Hall, S. (1990). Cultural identity and diaspora. In Rutherford, J. (Ed.). (1990). Identity: Community, culture, difference. London: Lawrence & Wishart.

Hall, S. (1996a) Introduction: Who Needs ‚Identity‘?. In Hall, S., & Gay, P. D. (Eds.). (1996). Questions of cultural identity. London: SAGE Publications.

Hall, S. (1996b). The Question of cultural identity. In Hall, S., Held, D., Hubert, D., & Thompson, K. (Eds.). Modernity: An introduction modern societies. Cambridge, MA: Blackwell.

Merton, R. K. (2000). Studie ze sociologické teorie. Praha: Sociologické nakladatelství.

Wolf, E. R. (1982). Europe and the people without history. Berkeley: University of California Press.

[1] Eriksen metaforizuje tradicionalismus jako trojského koně: jde o ideologii využívající tradice k modernistickým ambicím – čím vypadá prosazovaná tradice starší, tím větší touha po politické moci, vzdělání, penězích, individualitě atd. (viz. Eriksen, s. 49)

[2] Viz. analytický model společnosti AGIL, jehož autorem je americký sociolog Talcott Parsons.