Propaganda

Autor: Jakub Augusta

Definice propagandy

Jak uvádí Jowett a O´Donnell, slovo propaganda pochází z latinského propagatio (šíření). Tento pojem nebyl vždy vnímán čistě negativně, jak je tomu dnes. Dříve se jednalo o neutrální termín, který se týkal šíření nebo podporování určitých myšlenek. Pojmu propaganda bylo využito v názvu úřadu, jenž měl v 17. století šířit římsko-katolickou víru (Sacra Congregatio de Propaganda Fide). Následné striktní vymezení křesťanství proti protestantismu znamenalo vymizení neutrálního chápání propagandy. (Jowett – O´Donnel, 2006)

To se následně prohloubilo ještě více zejména ve 20. století, kdy propagandu ve velkém užívaly totalitní režimy po celém světě. Nelze se však omezit pouze na tato politická zřízení, neboť propaganda existuje i v demokratických zemích.

Problematikou propagandy se zabývá celá řada odborníků, existují tak různé definice tohoto pojmu, ačkoliv jádro je vždy velmi podobné. Pro příklad uvádím definice Garth S. Jowetta a Victorie O´Donnellové, J. Michael Sproula, Terence H. Qualtera. Zmiňují je Jowett a O´Donnel (2006).

• Propaganda je úmyslná, systematická snaha formovat vnímání, manipulovat poznávání a řídit chování za účelem dosažení odezvy odpovídající požadovanému záměru propagandisty. (Garth S. Jowett a Victoria O´Donnell)
• Propaganda představuje práci velkých organizací nebo skupin s cílem získat veřejnost pro své specifické zájmy za masivního užití přitažlivých argumentů zabalených tak, aby skryly jak svůj přesvědčovací záměr, tak nedostatek důkazů. (J. Michael Sproule)
• Propaganda, aby byla efektivní, musí být viděna, zapamatována, chápána. Aby taková byla, musí být přizpůsobována konkrétním potřebám situace a publiku, na nějž je cílena. (Terence H. Qualter)

Jak shrnuje Blinka, „propaganda je forma komunikace, která se snaží ovlivnit myšlení či chování adresáta tak, aby vyhovovalo skrytým záměrům propagandisty. Za tímto účelem využívá propagandista různé přímé či nepřímé komunikační prostředky, jež přizpůsobuje svým záměrům“. (Blinka, 2010) Podstatné tedy je, že realizací propagandistických technik dochází často k zásadnímu zkreslování faktů, použití lží a polopravd. Cílem propagandy je vždy manipulace týkající se myšlení nebo chování recipientů. Propaganda má mnoho podob (plakáty, propagandistické filmy, podprahová sdělení…).

Formy propagandy

Propaganda se nejčastěji rozděluje na základě stupně transparentnosti. Takovou typologii poprvé uvedli Jowett a O’Donnell (2006). Podle nich se propaganda dělí na bílou, černou a šedou.

Nejméně problematická je bílá propaganda. Zdroje jsou v tomto případě správně identifikovány a obsah sdělení je fakticky poměrně přesný. Nejde tolik o pravdivost informací, jako spíše o způsob, jakým jsou recipientům předávány. Klíčové je, aby ze sdělení bylo jasně patrné, kdo je „dobrý“ a kdo „zlý“. Přičemž původce sdělení má být vykreslován jako někdo, kdo je důvěryhodný. Příkladem bílé propagandy může být vysílání Hlasu Ameriky za studené války, národní oslavy nebo sportovní klání.

Opakem je černá propaganda, kde neznáme zdroje. Nezřídka také užívá přímo lží, podvodů a neexistujících autorit. Úspěšnost takového typu propagandy závisí na ta tom, zda je jí recipient ochoten uvěřit. Velkou roli tak hraje kontext, složení publika apod. Příkladem černé propagandy mohou být obsahy vytvářené totalitními režimy (např. způsob práce Josepha Goebbelse). Za zmínku také stojí, že oproti zbývajícím formám je poměrně snadné černou propagandu odhalit.

Šedá propaganda je z hlediska odhalení nejproblematičtější a zároveň potenciálně nejnebezpečnější. Leží totiž někde uprostřed mezi dvěma předchozími formami. Zdroj tedy nemusí být přesně známý, stejně tak mohou být předávané informace nepřesné. V minulosti byla šedá propaganda užívána třeba k ospravedlňování vojenských invazí. V dnešních podmínkách se tento typ propagandy může použít ke zlepšení image firmy ve formě klamání spotřebitele v reklamách, falšování výročních zpráv apod.

Jak podotýká Beneš, existuje také alternativní dělení propagandy podle Jacqua Ellula, který „velmi důrazně vystupuje proti tomu, že je propaganda založena pouze na psychologických faktorech (z tohoto, podle něj chybného předpokladu, vychází velká část západních autorů, kteří se zabývají propagandou). Propaganda je dle něj kombinací mnoha prvků, mezi něž patří mimo jiné právě i psychologické faktory. Propaganda se snaží o manipulaci společenského vědomí tím, že pracuje na vytváření a uchovávání určitých mýtů. Mýtus by se dal definovat jako vyprávění, příběh či příhoda, která může, ale nemusí být pravdivá a o jehož pravdivosti recipient může a nemusí pochybovat.“ (Beneš, 2014)

Ellul propagandu rozlišuje na politickou (vychází od vládnoucí skupiny, promyšlená), sociologickou (snaží se o pronikání ideologie do myslí jednotlivců nebo mas), agitační (souvisí s revolucemi a snahami o změnu politického systému), integrační (nejnovější typ, posilování kulturních norem). (Tamtéž)

Závěr

Z pohledu mediálních studií je propaganda zajímavá především tím, že na příjemce skrze média přímo působí a je tak schopna případně ovlivnit jeho chování a názory. Může tedy představovat určitý důkaz moci médií. Vzhledem k tomu, že jde primárně o manipulační techniku, beze sporu stojí za to se jí vážně zabývat, a to nejen v odborné mediálně-teoretické rovině. Můžeme tu např. nalézt také přesah do politiky, vezmeme-li v úvahu okolnosti, za nichž je propaganda využívána nejčastěji. Tedy situace, kdy vládnoucí třída chce za nějakým účelem ovládat masy. A nemusíme se nutně omezit pouze na totalitní režimy, neboť v demokratických zemích se vyskytuje také. Podstatné však je, že propagandu lze odhalit, ačkoliv to nemusí pokaždé být jednoduchý úkol. Zvlášť pokud se jedná o šedý typ propagandy. Odhalování mediálních obsahů, ve kterých se skrývá nějaký propagandistický záměr, by mělo být snahou všech poučených mediálních recipientů. Ukázat na původce takových technik je velmi důležité. Obzvlášť pak v dnešní době plné dezinformací. Pomoci nám mohou studie, které se touto problematikou přímo zabývají.

Zdroje

BENEŠ, Kamil. Teorie propagandy: vybrané typologie [online]. E-polis.cz, 5. srpen 2014.
[cit. 2019-09-01]. Dostupné z: http://www.e-polis.cz/clanek/teorie-propagandy-vybrane-typologie.html

BLINKA, Jan. Plakát jako médium propagandy. Brno, 2010. Bakalářská práce. Masarykova univerzita.

JOWETT, Garth, Victoria O’DONNELL a Garth JOWETT. Propaganda & persuasion. 5th ed. Thousand Oaks, Calif.: SAGE, 2006.