Autor: Pavel Karásek
Definice
Slovo hegemonie má svůj původ v řečtině a znamená vůdcovství, nadvládu.[1]
Obecně hegemonie označuje „historický“ blok vládnoucí třídy, který ovládá společnost prostřednictvím jejich souhlasu.[2] Jedná se o koncept Antonia Gramsciho.
Gramsci tvrdí, že udržet danou formu ideologie nelze výhradně pomocí síly. Musí vzniknout blok vládnoucí třídy, který není vytvořen pouze jednou socioekonomickou kategorií, ale spojenectvím více skupin, z nichž se jedna ujímá vůdcovství.[3] Ta svou nadvládu nesmí manifestovat pouze jako dominanci, nýbrž také jako vůdcovství morální. Klíčová je pro Gramsciho role intelektuálů, kteří přinášejí řešení z oblasti zdravého rozumu.[4] Intelektuálové tedy šíří v rámci společnosti určitý světonázor, čímž zajistí kýžený souhlas mas.[5] Hegemonii rozšiřují také specifické instituce (ideologické státní aparáty), mezi které patří například vzdělávací systém, rodina nebo církev.
Může se stát, že intelektuálové nedokážou daný světonázor rozšířit. Tím pádem je vládnoucí třída nucena využít donucovací státní aparáty, tedy sílu, a usměrnit nesouhlasící. Jakmile je ovšem společnost o daném světonázoru opět přesvědčena, stane se hegemonie běžnou formou vlády.[6]Formy tzv. ideologických státních aparátů a represivních státních aparátů dále rozpracoval francouzský marxista Louis Althusser.
K donucovacím (represivním) státním aparátům patří armáda, policie nebo soudy. Jejich využití se může zdát jako nejslabší článek konceptu. Pokud dojde k pochybení ze strany policie nebo budou provedeny svévolné činy politické správy, vyvolá to u ovládaných mas pochybnosti o legitimitě dané hegemonie.[7]
Koncept hegemonie lze chápat jako dohodu mezi společností a vládnoucí elitou. Ta musí o své výsadní postavení neustále bojovat. V rámci společnosti totiž existují i protichůdné názory nebo ideologické proudy. Gramsciho teorie s těmito proudy počítá. Tvrdí ovšem, že projevy rezistence a odporu aktivně využívá, otupuje je a zapracovává do stávajícího sociálního řádu pomocí takzvané inkorporace.[8] Barker uvádí, že pro udržení víry mas musí vládnoucí elity neustále vyjednávat pomocí distribuovaných významů. Pokud je to nutné, musí tyto významy měnit. Celý tento hegemonický boj se odehrává v rovině kultury.[9]
Proč se Gramsci otázkou hegemonie vůbec zabýval? Zajímaly ho důvody udržení kapitalistické formy uspořádání, i přes rozšiřování společenských práv a vzdělanosti ve společnosti.[10] Ve svých spisech si pokládá otázku, jak je možné, že „západní ideologie“ byla schopná přežít, a proč nedošlo k překlenutí ke světonázoru marxistického hnutí.[11]
Teorii kulturní hegemonie vypracoval Antonio Gramsci v průběhu svého pobytu ve vězení, kam byl odsouzen režimem Benita Musolliniho. Nastoupil do něj v roce 1926 a měl v něm setrvat po dobu dvaceti let. V roce 1935 zde ovšem zemřel.[12]
Hegemonie a Louis Alhusser
Na koncept kulturní hegemonie navazovali další autoři. Jedním z nejznámějších je Louis Althusser. Jako nositele hegemonie označil Althusser explicitně média. Zesiluje tak Gramsciho tvrzení, které pouze odmítá tisk jako apolitický. K těm patřil i tisk sportovní a technický. Širokou veřejnost tak viděl jako širokou manipulovatelnou masu.[13]
Althusser také zavádí termín státních aparátů. Státní aparát bere jako jednu složku státu, druhou je státní moc.[14] Obsahem státního aparátu jsou ideologické státní aparáty a restriktivní státní aparáty. Mezi ty restriktivní zařazuje vládu, státní správu, policii, soudnictví, vězeňství a armádu. K ideologickým patří ideologický aparát rodiny, vzdělávací ideologický aparát, politický, právní, náboženský a kulturní ideologický aparát, a ideologický aparát komunikace.[15]
Hegemonie a Stuart Hall
S konceptem hegemonie pracuje i jeden z nejznámějších představitelů kulturálních studií a ředitel Centra pro současná kulturální studia Stuart Hall. Říká, že pokud se recipientova nová událost nehodí do zažitých návyků, automaticky si ji přiřadí do již stávajících událostí. Recipientovi tak dává smysl. Pokud ale událost nerespektuje sociální, kulturní a politické hodnoty společnosti, je označena za problematickou, nevhodnou. [16]
Shrnutí
Ve zkratce můžeme hegemonii v pojetí Antonia Gramsciho definovat jako snahu vládnoucí třídy o udržení statusu quo za pomoci souhlasu společnosti bez zbytečného použití restriktivních metod, avšak i ty jsou někdy využity. Jedná se o dynamický koncept, který zpracovává opozitní názory a implementuje je do sebe. Pro mediální studia je významné Althusserovo rozšíření o myšlenku, že nositelem hegemonie jsou média.
Zdroje
ALTHUSSER, L. Ideology and Ideological State Apparatuses (Notes towards
an Investigation). In: Lenin and Philosophy and Other Essays. New York and London: Monthly Review Press, 1971. P. 127 – 187. [online] [cit. 2018-01-11] Dostupné z: <http://www.marx2mao.com/Other/LPOE70ii.html#s5>
BARKER, C. Slovník kulturálních studií. Praha: Portál, 2006.
BATES, Thomas R. “Gramsci and the Theory of Hegemony.” Journal of the History of Ideas, vol. 36, no. 2, 1975, pp. 351–366. JSTOR, JSTOR, www.jstor.org/stable/2708933
GRAMSCI, A. Poznámky o Machivellim, politice a moderním státu. Praha: Svoboda, 1970.
HALL, S. Kódování/dekódování. In: Teorie vědy, 2005, roč. XIV, č. 2, s. 41 – 59.
REIFOVÁ, I. Slovník mediální komunikace. Praha: Portál, 2004.
[1] REIFOVÁ, Irena, et al. Slovník mediální komunikace. 1. vyd. Praha: Portál, s. r. o., 2004. s. 73.
[2] BARKER, Chris. Slovník kulturálních studií. 1.vyd. Praha: Portál, s. r. o., 2006. s. 66.
[3] Tamtéž.
[4] REIFOVÁ, Irena, et al. Slovník mediální komunikace. 1. vyd. Praha: Portál, s. r. o., 2004. s. 73.
[5] BATES, Thomas. Gramsci and Theory of Hegemony. In: Journal of the History of Ideas, Vol. 36, No. 2. (Apr. – Jun., 1975). s. 353.
[6] Tamtéž, s. 354 – 355
[7] GRAMSCI, Antonio. Poznámky o Machiavellim, politice a moderním státu. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1970. s. 86.
[8] REIFOVÁ, Irena, et al. Slovník mediální komunikace. 1. vyd. Praha: Portál, s. r. o., 2004. s. 73.
[9] BARKER, Chris. Slovník kulturálních studií. 1.vyd. Praha: Portál, s. r. o., 2006. s. 66.
[10] REIFOVÁ, Irena, et al. Slovník mediální komunikace. 1. vyd. Praha: Portál, s. r. o., 2004. s. 73.
[11] BATES, Thomas. Gramsci and Theory of Hegemony. In: Journal of the History of Ideas, Vol. 36, No. 2. (Apr. – Jun., 1975). s. 351 – 352.
[12] Tamtéž, s. 351
[13] REIFOVÁ, Irena, et al. Slovník mediální komunikace. 1. vyd. Praha: Portál, s. r. o., 2004. s. 73.
[14] ALTHUSSER, L. Ideology and Ideological State Apparatuses (Notes towards
an Investigation). In: Lenin and Philosophy and Other Essays. New York and London: Monthly Review Press, 1971. P. 140
[15] Tamtéž, s. 143
[16] HALL, Stuart. Kódování a dekódování. In Teorie vědy 2005, roč. 27, č. 2, s. 51
« Back to Glossary Index