Autor: Tomáš Pika
Obecná charakteristika
Pojem kritická teorie má své kořeny v díle skupiny vědců z ústavu pro aplikovaný sociální výzkum ve Frankfurtu – tzv. frankfurtské školy. Představitelé tohoto výzkumného institutu, který byl v Německu založen v roce 1923 Felixem Weilem, museli o deset let později, tedy v roce 1933, uprchnou z Německa před nacismem. Proto byl tento institut přemístěn do Spojených států amerických.[1] Do Frankfurtu se vrací teprve v roce 1953.
Podle těchto teoretiků má být kritická teorie odlišena od „tradiční“ teorie na základě jejího konkrétního účelu: teorie je kritická, pokud usiluje o lidskou emancipaci z otroctví. Působí zkrátka jako osvobozující prvek a vliv a pracuje na vytvoření světa, který uspokojuje potřeby a síly lidských bytostí.[2] Nejedná se pouze o to, aby poskytli prostředky k dosažení nějakého nezávislého cíle, ale spíše (podobně jako ve výše uvedené Horkheimerově definici) hledají „lidskou emancipaci“ v podmínkách nadvlády a útlaku. McQuail ve své definici navíc k tomuto původnímu záměru kritické teorie připojuje ještě vazbu na masovou kulturu. „Záměrem kritické teorie je vykoupit lid z otroctví, na jehož předpokládaný pokleslý vkus se často sváděla údajná nízká úroveň masové kultury.“[3]
Kritická teorie je často myšlena úzce, pouze coby synonymum pro frankfurtskou školu, což je ovšem z hlediska definice nepřesné, protože dodnes probíhají spory, nakolik je kritická teorie skutečně s frankfurtskou školou spojena. Současně jakýkoliv filozofický přístup s podobnými praktickými cíli by mohl být nazýván „kritickou teorií“, včetně feminismu a některých forem post-koloniální kritiky. Proto je na jedné straně nutné pojmy kritická teorie a frankfurtská škola jasně oddělit. Nicméně je možné vysvětlit pojem kritické teorie na příkladu, jak byl praktikován právě výzkumníky frankfurtské školy.
První generace kritické teorie uvažuje o lidských bytostech jako o samozvaných producentech své vlastní historie, zdůrazňuje praktický cíl společenského výzkumu: přeměnit současný kapitalismus na konsensuální formu společenského života. Pro Horkheimera by mohla být kapitalistická společnost přeměněna jen tím, že by se stala demokratičtější, aby byla taková, že „všechny podmínky společenského života, které jsou kontrolovatelné lidskými bytostmi, byly závislé na skutečné shodě“ v racionální společnosti.[4]
Frankfurtská škola a vazba na kritickou teorii
Nejvýznamnějšími členy frankfurtské školy byli Theodor W. Adorno a Max Horkheimer. Je k nim však připisován také Herbert Marcuse, Jürgen Habermas či Erich Fromm. Škola vznikla původně z toho důvodu, aby zkoumala neoddiskutovatelné selhání revoluční změny, kterou předvídal Karl Marx. Ve snaze tento fenomén přiblížit, věnovali pozornost studiu otázky, nakolik je nadstavba – zahrnující kulturu, instituce, struktury politické moci, role, rituály,… – schopna rozvrátit historické síly hospodářské změny.[5]
S pojmem kritiky byla frankfurtská škola obeznámena díky německé filozofické tradici. Zejména pak díky marxismu a hegelovské dialektice. Představitelé kritické teorie však byli inspirováni také v jiných filozofických proudech. Mohli bychom zde zařadit například Jean-Jacquese Rousseaua a jeho kritiku společnosti v díle Rozprava o původu nerovnosti mezi lidmi. Kromě něj byli však inspiračními zdroji například také Immanuel Kant či Sigmund Freud.
Představitelé frankfurtské školy však vycházeli především z marxismu. Marxova raná díla, která byla spíše polemikami a v nichž se inspiroval především Hegelem, nechávali často stranou. Tímto obdobím byli ovlivněni zejména z hlediska jeho postoje k cenzuře, odcizení či nezávislosti teorie na praxi. Zaměřovali se však spíše na Marxovo období po roce 1848 – tedy po vydání Komunistického manifestu. Toto období nazýváme „pozdější/zralý Marx“. Zde se již věnoval politické ekonomii, vztahu kultury a ekonomiky, užívá pojmy jako základna či nadstavba.
Výzkumníci frankfurtské školy tato Marxova díla podrobovali kritice. Kritika však v tomto případě představovala snahu pátrat po vzájemně si odporujících tendencích Marxovy teorie. Jde tedy o snahu kritizovat, tedy nalézt nesrovnalosti, ale současně s tím také udržovat to, co si v dané tradici zachovává hodnotu.[6] Tento přístup bychom mohli, přirovnat k modifikaci Popprova falzifikacionismu Imre Lakatosem – tzv. sofistikovaný falzifikacionismus, který prosazoval tezi, že nemá smysl vyvracet teorii, neexistuje-li žádná nová. Do doby, než se utvoří nová teorie, je tedy třeba udržovat, případně pouze modifikovat teorii starou.
Pro frankfurtskou školu se uvádí dělení do tří období jejího fungování:
- První období nazývané „evropské“ nebo též „meziválečné“ je časovým úsekem, v němž je představen projekt kritické teorie v Horkheimerově programové stati Tradiční a kritická teorie. Jsou v ní rozebírány problémy sociální nezakotvenosti, masové kultury či podřízení člověka neosobním autoritám, jako je trh, vláda, právo či věda. Současně s tím jsou v tomto období propojeny marxistické teze s psychoanalýzou Sigmunda Freuda.
- Druhé období – tzv. americké období – je reprezentováno zejména pracemi jako Dialektika osvícenství či Autoritářská osobnost. Jedná se tedy o období americké emigrace frankfurtské školy.
- Poslední „poválečné“ období je reprezentováno dílem Jednorozměrný člověk Herberta Marcuseho, s tím spojená také kritická teorie masové kultury. Současně s tím probíhá v tomto období spor o pozitivismus – tedy jakási reflexe poznávacích východisek kritické teorie – ve které se angažoval především Theodor Adorno.
Frankfurtská škola a kulturní průmysl
Prostřednictvím směsice marxismu, kritické filozofie a psychoanalýzy provozovali členové frankfurtské školy kritiku kapitalistického sociálního řádu – tedy kritiku nerovnoměrná distribuce bohatství ve společnosti – a zvláště pak kritiku „kulturního průmyslu“.
Termín kulturní průmysl, který se stal důležitým pojmem kritické teorie, použil poprvé Theodor W. Adorno v roce 1947 v knize Dialektika osvícenství, na které spolupracoval společně s Maxem Horkheimrem. Tomuto pojmu v ní věnuje celou kapitolu. Produkty kulturního průmyslu jsou podle Adorna produkovány v zásadě plánovaně, za účelem masové konzumace a produkce. Základními rysy kulturního průmyslu jsou uniformita a sériová výroba, tedy jedná se o zboží, které je v zásadě totožné.
V tomto ohledu navazuje také na problematiku „individualismu“, který je právě z důvodu standardizace produkce kultury iluzorní. Adorno hovoří o tom, že „všude vládne pseudoindividualita od normované improvizace v jazzu až po originální filmovou osobnost.“ Individuální se redukuje na nahodilé. „Vzdorná uzavřenost nebo vybrané vystupování vystavovaného individua se vyrábí stejně sériově jako dózické zámky, které se od sebe liší o zlomky milimetrů. (…) Popularita oněch modelů vyrůstá z uspokojení nad tím, že úsilí o individuaci bylo konečně nahrazeno až bezduchou snahou napodobovat.“[7]
V Dialektice Adorno s Horkheimerem tvrdí, že masová kultura je již monopolní, že již není třeba se ani snažit o zakrytí toho, že se jedná o prefabrikát. Tyto produkty tak směřují nejen k unifikaci, ale především k promyšlené manipulaci za účelem zisku. „O její zakrytí se kormidelníci společnosti nezajímají, její moc roste tím víc, čím otevřeněji se hlásá. Kino a rozhlas se již nemusí vydávat za umění. Pravdu, že nejsou ničím než obchodem, využívají jako ideologii, jež má legitimovat brak, který úmyslně produkují. Samy se nazývají průmyslem a publikované cifry příjmů jejich generálních ředitelů stírají pochybnosti o společenské nutnosti finálních výrobků.“[8]
Rozdílnost jednotlivých kulturních děl je podle Adrona s Horkheimerem iluzorní. Přirovnává ji k rozdílnosti produktů firem Chrysler a General-Motors. „Jinak se to nemá s produkcí firem Warner Brothers a Metro Goldwyn Mayer. Rozdíly se stále zmenšují i mezi dražšími a levnějšími modely stejné firmy: u aut na rozdíly v počtech válců, obsahu, patentovaných doplňků, u filmů na rozdíly v počtu hvězd ve výši nákladů na techniku, práci a výpravu a ve využití nejmodernějších psychologických pravidel. Jednotné cenové kritérium spočívá v množství conspicous production (viditelné produkce).[9]
Jako důsledek komodifikace, tak kultura ztrácí svou kritickou funkci. Naopak pomáhá svými „produkty“ – které již nejsou ničím víc, než pouhým zbožím (komoditou) – systém udržovat a neustále reprodukovat.
Představitelé kritické teorie
Theodor W. Adorno
Adorno byl společně s Maxem Horkheimerem jedním ze zakladatelů Institutu pro sociální výzkum na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem. Společně také sepsali Dialektiku osvícenství, v níž se Adorno zabývá zkoumáním kultury a kulturního průmyslu. Využíval k tomu marxistickou a psychoanalytickou teorii.
Kritika se v Adornově případě nezaměřuje čistě na trh, ale naopak se snaží zpochybnit měřítka snadné srozumitelnosti reifikované společnosti. Dochází k poznání, že komodifikovaná kultura podvádí masy, vyvolává u nich standardizované reakce, čímž potvrzuje status-quo systému.[10]
Společně s Horkheimerem byli pokládáni za „elitisty“, z důvodu jejich vztahu k vysoké kultuře – zejména pak ke složitým abstraktním obrazům a atonální hudbě. Proto byl také pro ně velice náročný přechod na americký kontinent. Obzvláště pak se uvádí onen „střet s Mickey Mousem“, jehož výsledkem je také koncept „kulturního průmyslu“.
Rovněž se zde promítá reakce na nacismus, vzešlý z osvícenské evropské kultury a šok, že popkultura, kterou frankfurťané opovrhovali, vznikla v zemi, která je pokládána za kolébku demokracie. To také předeslalo další zkoumání, kdy se Adorno, ale také další představitelé frankfurtské školy, včetně Horkheimera, snažili zjistit, proč z osvícenství vznikl fašismus.
Herbert Marcuse
Člen frankfurtské školy, společně s jeho dalšími kolegy opustil po převzetí moci nacisty Německo a přesunul se do Spojených států. Zde však, na rozdíl od svých kolegů, zůstal i po válce. Proto je sporné, nakolik byl on sám skutečně členem Institutu a právě jeho nejasná příslušnost také narušuje synonymickou představu kritické teorie coby produktu frankfurtské školy.
Marcusův význam se zvyšuje zejména v 60. letech, kdy se stal jedním z nejznámějších filosofů a sociálních teoretiků na světě. Byl často chápán jako „guru nové levice“, což byl titul, který on sám odmítal. Od sedmdesátých, až do devadesátých let se jeho popularita postupně začíná snižovat. Zejména v důsledku nástupu druhé a třetí generace kritických teoretiků.
Mezi jeho nejdůležitější dílo, které současně zčásti determinovalo poválečné období frankfurtské školy, je dílo s názvem Jednorozměrný člověk. Marcuse v něm předkládá premisu, že nadvláda už nevyžaduje sílu ani přítomnost autority. Funkcí jednorozměrného myšlení je vytvářet jednorozměrnou společnost tím, že se zbavuje kritického, dvourozměrného vědomí. Toho je dosaženo několika způsoby:
- Systém musí přesvědčit své občany, že jsou svobodnější, než ve skutečnosti jsou.
- Systém musí občanům poskytovat dostatek zboží, aby je udržel klidné.
- Občané se musí identifikovat se svými utlačovateli.
- Politický diskurs musí být zničen.
Max Horkheimer
Max Horkheimer (1895-1973) byl čelním představitelem frankfurtské školy. Byl ředitelem tohoto Institutu a profesorem sociální filozofie na univerzitě ve Frankfurtu v letech 1930-1933 a opět v letech 1949-1958. Mezi těmito obdobími vedl Institut v exilu, především v Americe.
Jako filozof je známý především svou prací ve čtyřicátých letech minulého století. Nejznámějším dílem je snad Dialektika osvícenství, jejímž spoluautorem byl právě druhý ze zakladatelů frankfurtské školy Theodor Adorno. Ale ani ta by neměla být oddělena od kontextu Horkheimerovy práce jako celku. Zvláště důležité jsou pak v tomto ohledu spisy z třicátých let, které ovlivnily rozvoj epistemologické a metodologické orientace kritické teorie frankfurtské školy.
Mezi jeho nejvýznamnější díla se řadí „programová“ esej z třicátých let s názvem „Tradiční a kritická teorie“, V ní zdůrazňuje, že shrnuje filosofické a metodologické názory, které měly vést práci instituce.[11] Dílo současně ukazuje Horkheimerův přechod k pozdějším kritikám rozumu a osvícenství.
Shrnutí
Kritická teorie je sociologicko-filosofické myšlení, které ovlivnilo společnost a politiku ve 2. polovině 20. století. O jejím vlivu ve společenských vědách svědčí skutečnost, že se na jejím základě zformovaly samostatné vědní disciplíny jako „kritická psychologie“ či „kritická pedagogika“. Jedná se o přístup, který měl společnost podrobovat kritice, která měla odhalovat skrytou nerovnost a ideologické tendence. Jejím cílem byla emancipace jedince.
V sociologii jsou často pojmy frankfurtská škola a kritická teorie používány jako synonyma, avšak nemůžeme toto označení chápat jako zcela relevantní. To ostatně plyne také z určení hlavních představitelů jednotlivých přístupů. Zatímco v čele frankfurtské školy stál Max Horkheimer, za hlavní představitele kritické teorie označujeme Theodora Adorna a Herberta Marcuse, případně také Ericha Fromma.
Avšak z důvodu provázanosti s frankfurtskou školou a také z důvodu, že Marcuse je k členům tohoto Institutu často připisován, dochází ke spojení této teorie s Institutem. Z kritické teorie se vyvinula nejen spousta vědních disciplín, současně také řada teorií – Jednorozměrný člověk, kulturní průmysl… Kritická teorie byla zkrátka důležitou součástí společenských věd 20. století. Důsledky jejího působení jsou dodnes patrné na přístupech v sociologii, psychologii, politologii či teologii.
Zdroje
ADORNO, Theodor W. a Max HORKHEIMER. Dialektika osvícenství: filosofické fragmenty. Praha: OIKOYMENH, 2009. Knihovna novověké tradice a současnosti. ISBN 978-80-7298-267-7.
BARKER, Chris. Slovník kulturálních studií. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-099-2.
MCQUAIL, Denis. Úvod do teorie masové komunikace. 4., rozš. a přeprac. vyd. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-574-5.
HORKHEIMER, Max. Critical theory; selected essays. New York: Herder and Herder, 1972. ISBN 0070737797.
Stanford Encyclophedia of Phylosophy [online]. 2017/08/30 [cit. 2017-12-28]. Dostupné z: https://plato.stanford.edu/entries/horkheimer/#TraCriTheSumDisEarPro
[1] BARKER, Chris. Slovník kulturálních studií. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-099-2. s. 95
[2] HORKHEIMER, Max. Critical theory: selected essays. New York: Continuum Pub., 1982. ISBN 0-8264-0083-3. s. 264
[3] MCQUAIL, Denis. Úvod do teorie masové komunikace. 4., rozš. a přeprac. vyd. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-574-5.
[4] HORKHEIMER, Max. Critical theory; selected essays. New York: Herder and Herder, 1972. ISBN 0070737797. s. 249-250
[5] MCQUAIL, Denis. Úvod do teorie masové komunikace. 4., rozš. a přeprac. vyd. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-574-5.
[6] BARKER, Chris. Slovník kulturálních studií. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-099-2. s. 95
[7] ADORNO, Theodor W. a Max HORKHEIMER. Dialektika osvícenství: filosofické fragmenty. Praha: OIKOYMENH, 2009. Knihovna novověké tradice a současnosti. ISBN 978-80-7298-267-7. s. 154-155
[8] ADORNO, Theodor W. a Max HORKHEIMER. Dialektika osvícenství: filosofické fragmenty. Praha: OIKOYMENH, 2009. Knihovna novověké tradice a současnosti. ISBN 978-80-7298-267-7. s. 124
[9] ADORNO, Theodor W. a Max HORKHEIMER. Dialektika osvícenství: filosofické fragmenty. Praha: OIKOYMENH, 2009. Knihovna novověké tradice a současnosti. ISBN 978-80-7298-267-7. s. 126
[10] BARKER, Chris. Slovník kulturálních studií. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-099-2. s. 19
[11] Stanford Encyclophedia of Phylosophy [online]. 2017/08/30 [cit. 2017-12-28]. Dostupné z: https://plato.stanford.edu/entries/horkheimer/#TraCriTheSumDisEarPro
« Back to Glossary Index