Organický intelektuál

Autorka: Aneta Králová

Obecná charakteristika

Označení „organický intelektuál“ zavedl italský politik, filozof a vystudovaný historik Antonio Gramsci. Jeho jméno je především spojováno s konceptem hegemonie, jež se stal jedním z hlavních pilířů pro výzkum kulturálních studií. Organického intelektuála Gramsci charakterizuje jako: „intelektuála, který se rodí v původní oblasti základní funkce ve světě hospodářské činnosti.“ (Gramsci, 1967: 125) Jinými slovy se jedná o osobu, která zastává funkci, jež vznikla současně s novou společenskou skupinou, popřípadě společenskou třídou či vrstvou. Organický intelektuál pak zastává pozici odborníka v určité sféře nově vzniklé skupiny.

Gramsciho intelektuálové v hegemonii  

Pro pochopení pojmu „organický intelektuál“ je žádoucí uvést Gramsciho koncept hegemonie. Autor chápe hegemonii jakožto proces, při němž vládnoucí skupiny mohou vykonávat a prosazovat svou moc nejen prostřednictvím donucovacích prostředků, ale také tím, že mezi ovládanými vytvoří souhlas s jejich nadvládou, za pomoci sofistikovaných nenásilných nástrojů, mimo jiné reprezentací reality v médiích, která tak upevňují pozici vládnoucích a dochází k udržení statu quo ve společnosti. Jedná se tedy o symbolickou nadvládu někoho nad někým jiným za předpokladu, že ovládaní jednají tak, jak by bez ideologického působení nejednali. (Lash, 2007: 54-55) Vytváření a přenášení ideologie patří k esenciálním složkám Gramsciho pojetí hegemonie. Podle Louise Althussera se ideologie vyznačuje ku příkladu absencí historického původu a především snahou ovládat lid působením tzv. ideologických státních aparátů, které se objevují ve sféře kultury, vzdělání, politiky, náboženství a v neposlední řadě ve sféře médií. (Althusser, 1971: 178 – 186) Zmíněné ideologické působení pak může značně ovlivnit názorovou či hodnotovou strukturu ovládaného jedince, aniž by to zaznamenal. Lze tedy říci, že ideologie má ve velké míře latentní charakter v tom smyslu, že jedince explicitně a radikálně „netlačí“ k přijetí nějakého postoje.

V rámci Gramsciho pojetí hegemonie autor připisuje významnou roli „intelektuálům“. Ve svých spisech se zabýval především sociální funkcí intelektuálů, které následně rozdělil do dvou skupin: (1) organičtí a (2) tradiční. Z definice organického intelektuála uvedené výše vyplývá, že se jedná o intelektuála, který vzniká zároveň s určitou aktuální společenskou skupinou, jejímž zájmům slouží. Jednotlivé společenské skupiny si vytváří ve vlastních intelektuálech své správce, kteří působí jako jejich jednotící prvek a zároveň jako jejich uvědomění z hlediska hospodářské, společenské a politické funkce. Vývojově tito intelektuálové vznikli jako specialisté v dílčích oblastech nové společenské formy. (Gramsci, 1959: 7-8, 12). Gramsci předkládá tezi, že organičtí intelektuálové tíhnou k vládnoucí skupině a následně usilují o dosažení společenské hegemonie pro skupinu, která ji stvořila. Na straně druhé tradiční intelektuál je autonomní a nezávislý na vládnoucí skupině. Tito intelektuálové plní svou funkci kvalifikovaností a jejich postavení je zakotveno historicky, na rozdíl od organických intelektuálů, kteří jsou nově a v podstatě uměle produkováni. Mezi tradiční intelektuály lze řadit ku příkladu filozofy či spisovatele.

Ačkoliv hegemonie nemá totalitní charakter, organičtí intelektuálové mají jedno ze svých epicenter právě v totalitních režimech. Konkrétním příkladem budiž tuzemsko v době komunistické totality. Jedním z nástrojů upevňování moci byla cenzura médií, kterou prakticky vykonávaly k tomuto účelu zřízené organizace (např. HSTD), respektive pracovníci dané organizace (např. cenzoři). Tito jedinci byli „vytvořeni“ jakožto odborníci v nové oblasti společenské formy, jsou tedy exemplárním příkladem organických intelektuálů. Samozřejmě ani dnešní doba není prostá organických intelektuálů. Gramsciho teorii lze aplikovat ku příkladu i na novináře pracujícího pod záštitou velké mediální společnosti vlastněnou významným politikem, který v novinách úmyslně prezentuje názory daného politika.

Organičtí intelektuálové zaujímají podstatnou úlohu i v Gramsciho filozofii praxe, která tkví ve spojení teorie a praxe, myšlenkami a jednáním. Gramsci se odkazuje na Marxovo dílo a zastává myšlenku, že „svět je potřeba změnit“.[1] Společenská změna by dle jeho přesvědčení mohla přinést větší potenciál ovládaným skupinám. Tito ovládání však mohou svůj potenciál nalézt jen s pomocí organických intelektuálů.

Gramsci rovněž upozorňuje na významnost vztahu mezi organickými a tradičními intelektuály. Řečeno jeho slovy: „K nejnápadnějším rysům každé skupiny, která se vyvíjí k vládnoucímu postavení, patří její boj o to, aby vstřebala a „ideologicky“ si dobyla tradiční intelektuály; vstřebání a dobytí se uskutečňuje tím rychleji a účinněji, čím více si daná společenská skupina zároveň vypracovává své vlastní organické intelektuály.“ (Gramsci, 1959: 13) Tradiční intelektuálové mají stabilně výsadní postavení ve společnosti, proto každá nové společenské uskupení s touhou vládnou musí přikročit k jejich dobytí, a to za přispění loajálních organických intelektuálů.

Závěrem

Intelektuálové a jejich funkce ve společnosti byla pro Gramsciho jedním z leitmotivů jeho bádání. Podle něj je každý člověk intelektuál (Gramsci, 1959:11), pouze někteří jedinci nemají ve společnosti funkci intelektuála. Rysy intelektuála nepřičítal samotné intelektuální aktivitě, ale právě funkci ve společnosti. Gramsci ku příkladu prohlašuje: „V moderním světě musí technické vzdělání, úzce spjaté i s nejprimitivnější nekvalifikovanou průmyslovou prací, vytvořit základnu pro nový typ intelektuála.“ (Gramsci, 1967: 22)

Přínos na poli výzkumu

Antonio Gramsci vnesl na pole sociálních a humanitních věd nová a do jisté míry převratná témata. Zejména z Gramsciho pojetí hegemonie ve velké míře čerpají mediální i kulturální studia. Koncept hegemonie umožňuje kriticky zkoumat média za účelem odhalení mocenských struktur, jež jsou v médiích prosazovány. Pojem hegemonie je taktéž jedním ze základních pojmů, o které se opírají kulturální studia. (Edwards, 2010) Rovněž Gramsciho studie o intelektuálech jsou považovány ze velmi zásadní, a to zejména v politických vědách.

Zdroje

ALTHUSSER, L. „Ideology and Ideological State Apparatuses.“ In Lenin and Philosophy and other Essays. [online], 127–186. New York: Monthly Review Press, 1971. [cit. 2013-02-03]. Dostupné z www: http://www.marx2mao.com/Other/LPOE70ii.html#s5.

EDWARDS, T. Kulturální teorie: klasické a současné přístupy. Praha: Portál, 2010.

GRAMSCI, A. Sešity z vězení. Praha: Československý spisovatel, 1959.

GRAMSCI, A. Základy politiky. Praha: Mladá fronta, 1967.

LASH, S. Power after Hegemony: Cultural Studies in Mutation? In: Theory, Culture & Society. 2007, vol. 24, no. 3. S. 55–78.

MARX, K. 1845. These o Feuerbachovi. Marxists.org. http://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1845/teze-feuerbachovi.htm (11. 4. 2014)

[1] Marx, Karel. 1845. These o Feuerbachovi. Marxists.org. http://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1845/teze-feuerbachovi.htm (11. 4. 2014)