Kýč

Autorka: Barbora Čandová

Obecná charakteristika

Pravý původ slova kýč není jasný (Kulka 1994: 31). Pravděpodobně vychází z anglického slova sketch (náčrt, skica), které je zkomolené německou výslovností, nebo z německého slova verkitschen (zlevnit, znehodnotit), případně ze stejnojazyčného slova kitschen (shrabovat listí).

Kýč je umělecky falešný, nevkusný, pokleslý produkt z oblasti všech druhů umění. Kýčovitý je každý předmět, který se snaží představovat něco lepšího, než co ve skutečnosti je (např. umělá hmota místo dřeva). Kýč se vyznačuje přebohatou nabídkou, neúměrností a nepřiměřeností. Při vytváření kýčovitého produktu je potlačena fantazie a originalita na úkor sériovosti (Thullerová 2007: 8-13).

Souvislost s kýčem lze nalézt i v pojmu midcult literárního kritika Dwighta Macdonalda. Označuje tak soubor kulturních obsahů, které vnějškově respektují kritéria vysoké kultury, ale vnitřně se vyznačují pokleslostí a kulturní nízkostí, které Macdonald označuje termínem mascult (Reifová 2004: 144).

Podle Kulky (1994: 52) kýč zobrazuje objekty nebo témata, které jsou všeobecně považovány za krásné, popřípadě mají jasný emocionální náboj. Tyto objekty a témata musí být okamžitě identifikovatelné. Kýč substantivně neobohacuje asociace spojené se zobrazeným tématem. Neapeluje na individualitu, je živen univerzálními obrazy, jejichž emocionální náboj nalézá odezvu v nás všech.

Jak bylo uvedeno, důležitou vlastností kýče je jeho důraz na emoce. Kýč zprostředkovává okamžitý prožitek, probouzí a zároveň hned uspokojuje touhu. Vyvolává v příjemci sentimentální nálady a falešné emoce (Thullerová 2007: 8-13). Podle Kundery (1968: 228) kýč vyvolává těsně po sobě dvě slzy dojetí. „První slza říká: jak je to krásné, děti běžící po trávníku! Druhá slza říká: jak je to krásné být dojat s celým lidstvem nad dětmi běžícími po trávníku! Teprve ta druhá slza dělá z kýče kýč.“

Geneze kýče

Kýč je v západní kultuře považován za poměrně nový jev. Nicméně jeho kořeny lze nalézt v období romantismu (Kulka 1994: 25), který je považován za matku kýče. Příkladem kýče této umělecké epochy jsou stavby, které mají vypadat tak, jako by byly vystaveny před stovkami let (např. římské trosky v Schönbrunnu).

Všeobecně rozšířeným jevem se kýč stal až v 2. polovině 19. století a jeho vliv od té doby neustále stoupá. V tomto smyslu Kulka (1994: 25) považuje kýč za produkt průmyslové revoluce, což souvisí se vznikem středních vrstev a buržoazie, urbanizací, přílivem venkovanů do měst, a především s rozvojem masové sériové výroby.

Masová kultura a kýč

Právě masová a sériová výroba je podle Thullerové (2007: 10) považována za důležitý znak kýče. Kundera (1968: 228) uvádí, že estetika masových médií se nutně stává estetikou kýče. Tím, jak masová média stále více pronikají do našeho života, se stává kýč naším estetickým a také morálním kódem. Kundera upozorňuje na masovou přitažlivost televizních seriálu jako je Dallas nebo Dynastie, které překlenuly rozdíly tradic, ideologií, náboženství a kultur. „Kýč je ostuda moderní kultury a lehce zasažitelný cíl pro ty, kteří ji chtějí zdiskreditovat“. (Tamtéž)

S masovou výrobou souvisí také reprodukování děl. Proti reprodukování se vymezuje Walter Benjamin ve své stati Umělecké dílo ve věku technické reprodukovatelnosti. V ní uvádí, že umělecké dílo, které je reprodukováno, ztrácí svoji auru (1936: 3). K tomu dochází v masové kultuře poměrně často. Znakem kýče tedy může být právě takový předmět (např. obal, reklama, dekorativní předmět), na kterém se objevuje motiv uměleckého díla (Thullerová 2007: 50). Toto tvrzení však neplatí vždy, příkladem je tvorba umělce Andyho Warhola, který vytvořil 30 kopií slavného obrazu Mony Lisy.

Druhy kýče

Kundera (1968: 228) obecně rozeznává dva druhy kýče: univerzální a vyhraněný. Univerzální kýč působí na základní lidské instinkty a vyvolává u příjemců okamžitou odezvu bez rozdílu jejich náboženského přesvědčení, politické orientace, rasy apod. Vyhraněné druhy kýče vychází z myšlenky, že základem našeho bytí mohou být různé skutečnosti, a od toho se proto odvíjí i různé druh kýče: katolický, protestantský, komunistický, feministický apod. V díle Nesnesitelná lehkost bytí se konkrétně zabývá tím, jak kýč funguje coby jeden z hlavních nástrojů manipulace a ovládání mas v době komunismu. Komunistický kýč tedy spočívá ve spojení univerzálních principů kýče s mytickými hodnotami radosti z práce.

V podobné rovině vymezuje Černý (1969: 329) vlastenecký kýč, a to ve smyslu písemného, zpívaného či např. dramaticky představovaného. Kýč je v tomto smyslu ochotnou, rychlou a k demagogii svolnou odpovědí na společenskou ideologickou objednávku.

Shrnutí

Kýč je umělecky pokleslý, esteticky méněcenný, sociálně-psychologicky podvodný a sociologicky negativně fungující artefakt z oblasti všech druhů umění. Podstatou kýče je imitace buď originálního uměleckého díla, nebo vyvolání emocí nejméně náročnými prostředky (Reifová 2004: 120).

Důvod, proč se kýčem v kulturálních studiích zabývat, spočívá v tom, že se daný obor zaměřuje na studium postindustriálních společností. Jednou z klíčových znaků této epochy je rozvoj reprodukční techniky, pomocí které mohou být vytvářené předměty obecně označené jako kýče. Druhým znakem této epochy je rozvoj masové komunikace, kvůli které přibylo kýče ve všech oblastech našeho života natolik, že už jej ani nevnímáme (Reifová 2004: 122). Důležitost daného pojmu pro mediální a kulturální studia je také ve vztahu k ideologii. Podle Kundery (1968) totiž každá ideologie, která se chce vyjádřit uměleckými prostředky, končí kýčem.

Absence větší zakotvenosti pojmu kýč v rámci mediálních a kulturácích studií spočívá v interdisciplinárním přístupu. Tomáš Kulka kýč definuje z pohledu filozofie médií, Václav Černý z pohledu literární vědy a např. Saul Friedländer z pohledu historie.

Zdroje

BENJAMIN, Walter. 1936. Umělecké dílo ve věku technické reprodukovatelnosti. Dostupné z: https://is.muni.cz/el/1423/jaro2015/SAN103/um/Walter_Benjamin_Umelecke_dilo_ve_veku_sve_technicke_reprodukovatelnosti.pdf.

ČERNÝ, Václav. 1969. Jak je tomu tedy s kýčem? In: Studie a eseje z moderní světové literatury. Praha: Československý spisovatel. Str. 325-334.

KULKA, Tomáš. 1994. Umění a kýč. Praha: Torst.

KUNDERA, Milan. 1968. Nesnesitelná lehkost bytí. Toronto: Sixty-eight Publisher.

PETRUSEK, Miloslav. 2004. Století extrému a kýče. K vývoji a proměnám sociologie umění ve 20. Století. In: Sociologický časopis č. 1. Str. 11-33.

REIFOVÁ, Irena. 2004. Slovník mediální komunikace. Praha: Portál.

THULLEROVÁ, Gabriele. 2007. Jak poznáme? Umění a kýč. Praha: Typograf.